Sláva a smrt v několika dnech - před velikonocemi.

Kázání na květnou neděli

biblická čtení: Izajáš 45, 21 - 25; Filipským 2, 5 - 11; Marek 11, 1 - 11

"nádherně, triumfálně znějí dnešní slova z evangelia podle Marka. Ježíše vítají davy. Vzdávají mu královské pocty. Klanějí se mu. Ukazují mu, že chtějí, aby právě on jim vládl. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma. A způsob jakým to činí, má dát lidem najevo, že přijíždí ten, který naplňuje proroctví o příchodu Božího zachránce. Podle proroka Zachariáše přijede mesiášský král na oslu. On sám bude pokořený. Přinese pokoj celému světu.

Ano Ježíš chce přinést smíření pokoj. Má to však být úplně něco jiného než co si představují lidé, kteří při jeho příchodu tak jásají. Podle nich Ježíš vytáhne do boje v čele povstání, které smete okupanty. Potom Ježíš nastolí něco jako osvícenou diktaturu, vládu pevné ruky. Bude panovat pokoj a pořádek.

To si lidé představují. V očekávání podle nich spravedlivé odplaty za veškerá příkoří propukají v jásot. Když se ovšem za několik dní ukáže, že očekávání vkládaná do Ježíše byla mylná, ti samí lidé, kteří nyní provolávají slávu, budou volat: „ukřižuj“.

Ano Ježíš je mesiáš, zachránce. Ano, on chce přinést pokoj. Je to však pokoj, záchrana úplně jiného druhu, než jak si to představují lidé v té době a vlastně napříč dějinami. Je to pokoj, který neplyne z potření, zničení protivníků, z toho, že vypukne válka. Takových rádoby mesiášů bylo, je a bude vždycky dost a dost. Po jejich vystoupení nenastal pokoj. Ne, bývá to tak, že se dějí další a další příkoří, křivdy, pouze se stupňuje touha po odplatě. A tak je zaděláno na další konflikty, války.

Ježíš přichází s nabídkou Boží lásky, která chce smiřovat, dávat sílu k odpuštění, zřeknutí se odplaty, k přetnutí toho strašlivého kruhu pomsty. Vybízí k pokorné službě ve vědomí, že oproti ostatním lidem, třeba i svým protivníkům nemáme nic navíc, že jsme jen hříšníci obdarovávání nezištně Boží milostí. To je nádherně osvobozující. Na druhou stranu je vědomí zahanbující, nastavující nám zrcadlo. V něm poznáváme velice jasně, kdo vlastně jsme, kolik potlačované agrese, zla a zášti v nás vlastně je.

To velice jasně poznali i lidé v Jeruzalémě, kteří si zakládali na vnější zbožnosti. A tak tedy po několika dnech volali: „ ukřižuj“.

Ježíš věděl, co ho čeká. Věděl, do jakého rizika vstupuje. Přesto do toho šel. Ne, nebyl to neohrožený superman, kterému by byl vzdálen strach úzkost. To co ho čekalo, ho naplňovalo strachem, zármutkem. Tak jak to vyjádřil v oné známé modlitbě v Getsemane, kde v úzkostech zápasil o poslušnost Boží vůle, kde se ptal, zda ho může minout úděl, který ho čeká. Ježíš si byl vědom toho, že přináší skutečné smíření, že skrze něj Bůh opravdu činí své dílo, že je spojen, sjednocen s Bohem. A tato rovnost s Bohem spočívala právě v této pokoře, oběti, službě.

Ježíšova poslušnost lidstvu ukázala, otevřela cestu k pokoji s Bohem, k  smíření. Ukázala se i cesta k pokoji a smíření mezi lidmi navzájem. Lidská zloba a zášť Ježíše přivedla na kříž. Přivedla jej tam zloba, zášť, která je přítomna i v nás a kolem nás. V Ježíšově příběhu vidíme, kam to vše vede. Ukázalo se však také, že zloba, zášť, ctižádost, sobectví nemají poslední slovo a je možno to překonat láskou a odpuštěním. Ano byly o naše nemoci, hříchy, přestoupení, co nesl, to  co si nese každý z nás v nitru. Ukázal ale, že s tím lze zacházet i jinak, než tomu bývá obvykle v tomto světě.

A tak mnohým lidem je dnes provolávána sláva. A mnozí dělají vše pro to, aby se to provolávání slávy nezměnilo ve volání: „ukřižuj“. Takový lidé ovšem nevidí, nebo nechtějí vidět, že po chvilkové radosti, blaženosti, rozkoši, připravují trápení sobě a někdy i nepředstavitelně velkému množství lidí kolem sebe. A díky Bohu za ty, kteří se nenechají zmást chvilkovou slávou popularitou. A i když jim hrozí, že po nějaké době uslyší „ukřižuj“, zůstávají na svém místě a z lásky slouží a to třeba právě těm, kteří vůči nim takto volají.