povelikonoční období, ve kterém se nacházíme, by se dalo nazvat obdobím objevování neznámého Boha. Velikonoce jsou svátkem, kdy si připomínáme, že ukřižování Ježíše z Nazareta naprosto změnilo představy o tom, kdo je Bůh...
Kázání na 17.5.2020
Biblická čtení: Skutky 17, 22 – 31; 1. Petrův 3, 13 – 22; Jan 14, 15 - 21
povelikonoční období, ve kterém se nacházíme, by se dalo nazvat obdobím objevování neznámého Boha. Velikonoce jsou svátkem, kdy si připomínáme, že ukřižování Ježíše z Nazareta naprosto změnilo představy o tom, kdo je Bůh, jaké je jeho vůle. S tím je spojena i změna představ o tom, jak vypadá smysluplný život, co je podstatou lidství. Ne, že by to bylo lidem neznámé. Skutečné opravdové duchovní tradice o tom svědčí. Svědčili o tom i před Kristem. Z nějakého důvodu se ale lidstvo od těchto principů a hodnot znova a znova vzdaluje a odchyluje. Lidé zaměňují Boha, který je podstatou bytí, Boha, který je láska, za výplody svojí fantazie. Ztotožňují jej se silami přírody, nebeskými tělesy, tvorstvem. Co je ale horší, často dochází k vytvoření účelových nauk a bájí sloužících k uspokojení lidských sklonů a vášní, k ovládání druhých lidí, potlačení jiných, odlišných.
Na onu skutečnost, že lidé Boha hledají, tuší, ale skutečné poznání Boha, který podstatou reality jim uniká reaguje apoštol Pavel v dnešním prvním biblickém čtení. Oslovuje Athéňany. Nápaditě navazuje na to, že Athéňané , snad aby nějakého Boha neurazili, vystavěli i oltář neznámému Bohu. A jak už to bývá, Athéňané paradoxně takto nechtěně vystihli důležitou, naprosto podstatnou věc. Skutečný Bůh je neznámý, vždycky jiný. Není to tak, že by některé představy o něm byly falešné. Souhlasím s Markem Orko Váchou, který se vyslovil v tom smyslu, že všechny představy o Bohu jsou falešné. Když toto přijmeme je s tím spojeno i poznání toho, že i Bible, veškerá teologie věrouka jsou pokusy pojmenovat nepojmenovatelné, vyjádřit nevyjádřitelné. Je to jako v jednom známém,klasickém podobenství. Člověk ukazuje na měsíc. Důležitý je ten měsíc a ne prsty na něj ukazující. A Bible, teologie, věrouka, to jsou jen ty ukazující prsty, které pouze ukazují směr. Potom se jeví jako velmi pošetilé veškeré věroučné spory, náboženské rozdělení.
Apoštol ve své řeči podává ale jeden důležitý a záchytný bod. Říká: „ Jsme jeho děti“, „ V něm žijeme, pohybujeme se, jsme.“ No to je tedy dobré! Mohli bychom si říct. Pohybujeme se v něm jsme v něm, jsme jeho děti. A tak proč o něm nevíme? Kde je? To se tedy nějak dovedně schoval. Je to zvláštní, podivné. Na toto téma mluví i Ježíš. On byl s Bohem ztotožněn. Mluví v dnešním evangelijním čtení o svém odchodu z tohoto světa. Jeho přítomnost má nahradit jiná přítomnost Boží. Duch pravdy. A tohoto Ducha svět nemůže přijmout, nevidí ani nezná. To je zvláštní. Vždyť v něm žijeme, pohybujeme se jsme, ale nevidíme ho, neznáme, nemůžeme jej přijmout. Stále nás totiž něco nutí, vyzývá někým, nebo něčím být. Už méně, nebo vůbec si všímáme toho, kým jsme, co už máme. Jsme jeho děti. Je to jako v tom příběhu o Adamovi a Evě. Nevěděli co vše mají. Chtěli něco víc a neměli nic. V tom mýtu se jich však Bůh nezřekl.
Mnozí mistři duchovního života pojednávají o tom, že Bůh se z lásky ke svému stvoření jakoby skrývá, stahuje ze světa. Je to proto, aby dal svému stvoření svobodu se rozhodnout. Nepřichází do našich životů proti naší vůli.
Ježíš říká milujete – li mne, budete li zachovávat moje přikázání, přijde Duch milosti a pravdy, přímluvce. V čem spočívá láska k Ježíši, plnění jeho přikázání? V poznání toho, co vše máme, vděčnosti. A to vede k štědrosti, k životu pro druhé.
Učedníci to poznali tehdy, kdy o vše přišli. Potom poznali svoje svoje selhání, svůj omyl. Poznali také, že jsou milováni a přijímáni, že se s nimi počítá. Bůh se jich nezřekl. Ježíš přichází k učedníkům za zavřenými dveřmi. Nekárá je. Učedníci jsou zděšeni. Ale Ježíš první co jim říká je: „ Pokoj vám.“
A tak je to s námi lidmi. Poznáváme, co vše máme, když o něco přicházíme. Nedaří se nám někým nebo něčím být a poznáváme, že od počátku někým jsme, nejsme osamoceni, jsme děti někoho kdo je láska a v něm žijeme, pohybujeme se, jsme. Nedostáváme odpovědi na všechny naše otázky. Ale naplňuje nás vědomí, že nejsme sami. Jak to vyjádřila německá teoložka Dorthe Sölle: „ Na konci veškerého hledání a tázání není odpověď, ale objetí.“
A toto poznání může vést i k přijetí druhých jiných. Poznáváme, že i ti vně našich společenství, věroučných systémů jsou děti. Mají stejná práva. Potom můžou padat přehrady mezi církvemi, náboženstvími, lidmi obecně. Vždyť ty naše věroučné soustavy jsou jen těmi prsty, které ukazují někam. Ale my se soustřeďujeme na to, abychom byli katolíky, protestanty a kdovíco ještě. A zapomínáme na to, že toto vše má být pouze prostředkem, ukazatelem. Často přemýšlím o tom, že Ježíšovo slovo“ Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne“ je řečeno nejen jednotlivci, ale i církvi, či církvím jak celku. Nedávno jsem četl o tom, co by snad mohlo být důvodem pro to, abychom se rozdělovali. Tím údajně může být absence starosti o vdovy a sirotky v jejich soužení.
A tak zachovávejte přikázání:Miluj Boha – tedy kochej se a žasni nad vším co máš a co je kolem tebe a v tichu vylévej své srdce a naslouchej. A miluj bližního svého jako sama sebe – vždyť i on je milován, někým je. Jen o tom neví. Proto se chová někdy pošetile. Tak budeme setrvávat v Boží lásce. Tak se nemusíme cítit osiřelí.
Amen
