když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.
Kázání na 10. 9. 2017
Biblická čtení: Ezechiel 3, 7- 11; Římanům 13, 8 - 14; Matouš 18, 15 - 20
Biblická čtení je možno si přečíst zde: http://www.biblenet.cz/
když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou. „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ To praví apoštol Pavel v epištole Galatským. Církev může a má být společenstvím, kde si lidé navzájem pomáhají, jeden druhého doprovází. Však o tom také Ježíš mluví v podobenství o ztracené ovci, které předchází náš dnešní evangelijní oddíl. Tam mluví o zvláštní Boží péči o ty zatoulané, ztracené maličké. Vůle nebeského otce je, aby nezahynul ani jeden z maličkých.
A o jiné stránce péče uvnitř církve mluví i Ježíš. Ten, kdo zhřeší, dělá něco, čím škodí sobě samému nebo ostatním. Takový člověk má být nejdřív pokárán mezi čtyřma očima. Potom, když to nepomůže, tak se mají přizvat další. A když nepomůže ani to, tak církev. A když ani to nepomůže, má být ten člověk pro nás jako pohan, nebo celník. To zní jako kárný řád.
Ovšem hned na začátku je tam něco, čím se tato ustanovení odlišují od kázeňských řádů v jakékoli jiné lidské organizaci. Když tvůj bratr zhřeší, říká Ježíš. Mluví se tam o bratrovi. Takže základem vlastně je, že se máme snažit stát se bratry a sestrami v Kristu. Záleží opravdu na tom, jaká je motivace našeho setkávání s druhými. Výstižně o tom píše apoštol Pavel v dnešním čtení z listu Římanům. Nikomu nebuďte nic dlužni, než aby jste se navzájem milovali. Ona totiž láska je dluhem, který je nesplatitelný. Ve víře totiž poznáváme, že jsme milováni a dostáváme od počátku spoustu nádherných věcí. A tam, kde se buduje společenství nesené nezištnou neúčelovou láskou, tam můžeme citlivě doprovázet jedni druhé. Nezištná láska, která nehledá svůj prospěch, nezištná láska kristovská, která sebe sama dává je nutným předpokladem pro doprovázení, napomínání v církvi. Ta vede potom k bezpečnému společenství, kdy víme jedni o druhých, dokážeme pochopit, co ten druhý prodělal, co ho vede k tomu, že jedná tak, a jak jedná.
Jak naprosto odlišná jsou tato Ježíšova ustanovení ve srovnání s kárnými řády jiných lidských organizací je vidět i z toho, že nejzazším ustanovením při nekázni je, aby dotyčný byl v postavení, jako mají celníci a pohané. Ale z evangelia víme, že Ježíš měl blízko právě k celníků - nejvíc nenáviděným a k pohanům, kteří byli pro věřící židy nečistí. Takže to může být i tak, že s mírou hříšnosti a neposlušnosti člověka, má růst i míra naší lásky, modliteb. Jak říká Marian Kuffa, katolický kněz, který se naSlovensku věnuje bezdomovcům, narkomanům a propuštěným vězňům- Čím míň si člověk zaslouží naši lásku, tím víc ji potřebuje.
Základem naší starosti o druhé nemá být to, že se káráním druhý dodáváme vlastní sebespravedlnosti. Příliš často se i v církvi setkáváme s tím, že se útoky na druhé snaží někdo řešit vlastní ambice, zranění, komplexy. A často se to maskuje slovy o lásce, pravdě a spravedlnosti. Ovšem platí Pavlova slova, že láska neudělá bližnímu nic zlého. A na jiném místě, v epištole Efezským píše: „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.“ Mezi lidmi obecně, i v církvi, to bývá tak, že když někdo něco problematického z pohledu ostatních dělá, vědí to všichni ostatní. Jemu samotnému se to donese až jako poslednímu. Jak vzácné je, když můžeme mít posvém boku člověka, který nám v lásce, vlídně a věcně sdělí, co by se mohlo zlepšit jak věci dělat jinak a mluví o tom jako s prvním právě s námi.Jeto vzácné a velmi nesamozřejmé. Je to ovšem podmíněno tím, že si oba dva uvědomíme, že se to, o čem mluvíme, týká našeho jednání. Pokud umíme mít odstup a uvědomujeme si, že naše hodnota je daná, neměnná, potom je to možné. V tom je nezastupitelné vědomí naší hodnoty u Boha. Pokud to tak není, potom se děje to, co jsem často zažil. Lidé, kteří mají opravdový problém radši z lidského společenství, a často i z církve utíkají, aby se vyhnuly moralizování, útokům, zesměšňování, pomluvám.
Sestry a bratři, pokud jsme shromážděni v Kristově jménu, je našim cílem láska, on je uprostřed nás. On nám dnes v evangeliu zaslibuje, že když se shodneme na tom, co je náplní jeho jména - on nám to dá. Usilujme o to, otevírejme se mu. Máme šanci, že vytvoříme bezpečný prostor, kde budeme opravdu jeden druhému pomocí a oporou.
Amen
