Není pastýř jako pastýř...

Kázání na 3. 5. 2020

Biblická čtení: Skutky 2, 42 -47; 1. Petrův 2, 18 – 25; Jan 10, 1 – 10

Pán Ježíš v dnešním evangelijním oddíle používá obraz z tehdejšího prostředí pastýřů. Ovce byly na noc shromážděny na ochranu před dravci a zloději v ohradách. Na jednom místě seděl vrátný. V ohradě byly ovce různých majitelů. Jak přicházeli jejich pastýři, tak různé ovce šli za hlasem svého pastýře.

Ježíš ale do toho obraz vnáší něco zvláštního. Označuje sám sebe za dveře pro ovce i za dveře pro všechny, kdo ovce chtějí ošetřovat. A kdybychom četli desátou kapitolu Janova evangelia dál, zjistili bychom, že se tam Ježíš sám označuje za pastýře ovcí, tedy toho, jehož hlas ovce poslouchají. Ba dokonce tam mluví o tom, že pastýř položí život za ovce.

Ježíš jako brána pro ovce a pro pastýře k přístupu k ovcím? Jak tomu rozumět? Jsou lidé, kteří by pohotově řekli: „ Musíš přijmout Ježíše Krista jako osobního spasitele!“ To ano. Kdo ale tato slova říká, často neví, co vlastně říká, neuvědomuje závažnost svých slov. Rád bych se mýlil, ale někdy mám pocit, že to mnozí zaměňují za přijmutí nějakých věroučných doktrín, nasazení si vnější zbožné masky. Neznamená to totiž nic menšího než jít za Kristem v jeho oběti pro druhé, službě, nezištné lásce a odpuštění. Jak často říkám, znamená to připodobnit se k zrnu, které jen když zemře, vydá klasy. Znamená to jít za tím, koho ukřižovali, který ale byl vzkříšen. A nemyslete si, že se za těch dva tisíce let něco změnilo. To, co Krista přivedlo na kříž je mezi námi přítomno stále. Stále, možná ještě více vládne mezi lidmi sobectví, závist, zloba, strach z odlišnosti. Pořád ale platí, že to jediné, co má v životě skutečný smysl, to jediné, co doopravdy přetrvá, je z nezištné lásky obětovat svůj život druhým.

Ježíš ale v tomto obraze nemluví jen o tom, že je branou pro ovce. On také je branou, kterou mají přicházet pastýři. Kdo nepřichází skrze něj, je zloděj a lupič. Je to tak, že kdo chce sloužit v církvi, ten musí především jít cestou Kristovou. Ono kněžství bez vnitřního povolání a vědomí oběti, stálého modlitebního kontaktu s Bohem zjeveným v Kristu ani není možné. Avšak uvědomme si, že v církvi platí všeobecné kněžství věřících. Máme být těmi, kdo našim bližním zpřítomňujeme Boží charakter v Kristu. Budeme těmi, kdo svým bližním budou sloužit, nebo z nich budeme kořistit?

Jak už jsem říkal, Ježíš sám nám sděluje, že on je dobrý pastýř. On přišel, abychom měli život v hojnosti. A nemyslí tím to, že bychom měli spoustu peněz a majetku. To jsou pomíjející věci. Jsou sice potřebné k životu. Když však mají v životě člověka ústřední místo, vede jej to do zkázy. On nás vede k tomu, co je nepomíjející, k pokladům, které moli a rez neničí, zloději nekradou. Je často složité jít v tomto světě touto cestou. Zdá se být jako pošetilost, naivita. Někdy se nám zdá, že jdeme temnotou a jsme sami. Tak jako ovce bezpečně slyší hlas svého pastýře, i my můžeme slyšet hlas našeho Pána. Volá nás. Ujišťuje nás, že nejsme sami. Je to ale hlas tichý a jemný. Je snadné ho přeslechnout, zacpat si uši.

. Bůh zjevený v Kristu je tu s námi. Volá nás, vede nás. Ujišťuje nás o své přítomnosti. Vydejme se za ním. Chce nás vést k životu v plnosti a hojnosti – k životu, který má smysl, který není promarněn. I my se tak můžeme stát těmi, skrze které lidé v tomto světě poznají záblesk Boží lásky a dobroty. A nemyslete si, že se kvůli tomu musíte stát faráři, či misionáři. Tím nejpodstatnějším jsou často zdánlivě běžné skutky lásky, pozornost, laskavost a slušnost, vše, co se zdá samozřejmé, ale vůbec samozřejmé to není.

Amen