v evangelijním oddíle, který byl nedávno základem kázání, Ježíš říká, že přináší do světa rozdělení, utrpení. Je skutečností, že cesta k vnitřnímu pokoji a smysluplnému životu je doprovázena zápasem s tím, co nás chce spoutat...
Kázání na 21. 8. 2016
Biblická čtení: Izajáš 58, 9b - 14; Židům 12, 18 - 29; Lukáš 13, 10 - 17
Sestry a bratři,
v evangelijním oddíle, který byl nedávno základem kázání, Ježíš říká, že přináší do světa rozdělení, utrpení. Je skutečností, že cesta k vnitřnímu pokoji a smysluplnému životu je doprovázena zápasem s tím, co nás chce spoutat, s konvencemi, podezíráním, výsměchem pomluvami. Je to spojeno i se zápasem se sebou samým. Příkladem zápasů, které při tom nastávají, je i dnešní evangelijní příběh.
V synagoze, kde Ježíš učí je přítomna žena, která je už osmnáct let nemocná. V originále se píše o tom, že má Ducha nemoci. Ducha, který ji svazuje. Nemůže se napřímit. Není to ona, kdo Ježíše oslovuje. Jako nemocná je pro zbožné té doby nečistá, méněcenná. Ježíš sám ji oslovuje. Jeho postoj nám ukazuje, že Bůh, který se v něm zjevil, má zájem přednostně o lidi ztrápené a opomíjené. Ježíš vkládá na ztrápenou ženu ruce a zvěstuje jí uzdravení. A žena se po osmnácti letech konečně narovná a chválí Boha.
Předpokládali bychom, že se lidé budou radovat. Jenže místo toho nastává problém. Stalo se to totiž v sobotu, v době kdy zbožní Židé nesměli vykonávat žádnou práci. Bylo dokonce stanoveno, jakou vzdálenost mohou ujít. Představený synagogy proto napomíná zástup, aby si chodili pro uzdravení jindy. Mluví k lidem, na Ježíše samotného si netroufne. Ježíš poukazuje na absurditu takového postoje. Dobytče lidé odvazují i v den sobotní, aby ho napojili. A prokázat člověku dobrodiní nelze?
To, co se stalo v synagoze, je příkladem toho, kdy se to, co mělo původně sloužit k dobru člověka, obrátí v úplný opak. Ustanovení o sobotě, mělo být pro lidi příležitostí k odpočinku, k uvědomění si toho, kdo jsme, že je tu Bůh, který nás stvořil a který sám je láskou. Bůh se na začátku desatera, ve kterém je ustanovení o sobotě představuje jako ten, který vyvádí z otroctví. Já často komentuji význam desatera tak, že se tam vlastně sděluje: „ Já jsem tě vyvedl z otroctví. A abys nepropadal do dalších a dalších otroctví a svázaností, dávám ti tyto směrnice.“ Desatero bývá také nazýváno směrovky ke svobodě. Nelze je chápat jako rozkazy. Pro lidi však postupně plnění přikázání Mojžíšova zákona, jehož je desatero středem, přestávalo být cestou, která jim pomáhá žít ve svobodě od toho, co je svazovalo, spoutávalo, od vlastních tužeb, sobectví. Zbožnost, náboženská praxe se stala prostředkem k soutěžení v náboženských výkonech, kdo bude důslednější, horlivější. Přinášela vlastně to, od čeho měla osvobozovat - sobectví, sebestřednost, povýšenost, vědomí domnělé výlučnosti. Ilustruje to i naše dnešní první čtení z proroka Izajáše. Lidé se ptali, proč jim Hospodin nežehná. Půst, shromáždění v sobotu pro ně byly prostředkem k útlaku, prosazování svých zájmů. Prorok jim zvěstuje: „Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo.“ Jinak řečeno, vaše zbožnost vám má složit k tomu, abyste hledali, co vám pomůže budovat vztahy s bližními, to co bude prospívat vám samotným, vašim rodinám, společenstvím.
Když se toto vědomí vytratilo, došlo k absurdní situaci. Jak může být skandálem osvobození ženy z pout nemoci v sobotu, v den, který ukazuje na Boha, který dává člověku svobodu, ve shromáždění, kde se tento má ctít Bůh, který je nazýván láskou. V naší zemi dnes dochází k jiné nepříjemné situaci. Většina lidí kolem nás má za to, že bohoslužby, víra, zbožnost, to je něco, co člověka zotročuje, komplikuje mu život. Bohužel, často jsou tyto obavy oprávněné. Do církve proniká, tak jako do každého lidského společenství sebestřednost, sobectví. Církev je často sama sobě účelem ve své vnější podobě, tradici. Lpí se na vyprázdněných formách odtržených od reality. Potkal jsem dost lidí, kterým církev znechutilo, když tam byli nuceni jako děti chodit a prožívali přitom nepříjemnosti. Nesmyslná nařízení a řády komplikují lidem život. Přesto však platí, že v Ježíši z Nazareta se zjevil Bůh, který chce člověka osvobodit k tomu, aby neotročil nikomu a ničemu, osvobodit i od lpění na sobě samém. Chce ho zbavit břemen, která ho tlačí k zemi, tak jako tu nemocnou, shrbenou ženu. Ježíš říká: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Je možné se zbavit toho, co nás svazuje. Je možné nezávidět, odpouštět, nedychtit. Je možné se zbavit strachu ze samoty, smrti. Je možné nezabývat se tím, co se nepříjemného stalo, čeho se na mně dopustili druzí lidé. Je možné nestrachovat se, co bude v budoucnosti. Je možné skončit se sebestředností, stálým zabýváním se sama sebou. Nejde to naráz, je to doprovázeno nepříjemnostmi, pohrdáním, bojem s prázdnými formami a zvyky. A je to především spojeno s bolestným poznáním sebe sama. Bůh, který to zaručuje je tu ale stále a nemění se. Tak toho využívejme. A církev, bohoslužby, přes všechny nedostatky a problémy, mohou být místem, kde se to děje. Amen
