v dnešním evangelijním čtení jsme četli o tom, jak Jan Křtitel posílá za Ježíšem své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je on opravdu mesiáš. Není divu. Jan sedí ve vězení a záchrana se jaksi nekoná.
Kázání na 11. 12. 2016
Biblická čtení: Izajáš 35, 1 - 6a; Jakub 5, 7 - 10; Matouš 11, 2 - 11
Sestry a bratři,
v dnešním evangelijním čtení jsme četli o tom, jak Jan Křtitel posílá za Ježíšem své učedníky, aby se zeptali Ježíše, jestli je on opravdu mesiáš. Není divu. Jan sedí ve vězení a záchrana se jaksi nekoná. A tak je jasné, že ho přepadají pochybnosti.
Navíc je Ježíš tak odlišný od tehdejších obvyklých představ o tom, jak má vypadat mesiáš a jak má jednat. Není to žádný akční hrdina, který smete všechny nepřátele, žádný osvícený diktátor, který nastolí pořádek. Nevynáší soud nad hříšníky. Naopak, on se k hříšníkům sklání. Stýká se s lidmi, které bychom nazvali spodina, podsvětí, nečistí, nevěřící. No a má problémy s lidmi, kteří jsou považováni za slušné a zbožné. No, co si o tom myslet.
A tak se Jan Křtitel raději zeptá. A je dobře a důležité, že se zeptá. Ono je možné, aby přicházeli pochybnosti. Jsou spíše pravidlem než výjimkou. Skutečně duchovně vyspělý člověk ví, že pochybnost a víra jsou rodné sestry. Skrze pochybnosti je naše víra tříbena, zdokonalována. Nemusíme se jich bát. Co je ale důležité, je potřeba nezůstat s pochybnostmi sám. Je potřeba se ptát, hledat. To, čeho si Bůh nejvíce cení je naše otevřenost. Co je velice špatné, je to, když se člověk uzavře do svých vlastních představ. Tak jako byl Ježíš naprosto jiný mesiáš, než jak si to představovali tehdejší lidé, tak je i Bůh naprosto jiný než jsou naše představy. A když se přestaneme ptát, přestaneme se ho snažit poznávat, uzavřeme se do našich představ a předsudků a tradic, potom nevlastně uzavíráme působení jeho veliké, nezměrné milosti a lásky. Potom nemáme vztah se skutečným, živým Bohem, potom máme vztah spíše se svojí zbožností.
A tak se Jan ptá a Ježíš mu odpovídá - Odpovídá mu citátem z Izajáše, který je odkazem na to, jaká jsou znamení skutečného mesiáše - slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium. Ano to, se dělo v Ježíšově době. Byla to znamení Božího působení, která měla doprovázet příchod Božího mesiáše.
No a co dnes. Už jsem slyšel o mnohých zázračných kazatelích a evangelistech, kteří slibovali, že se to bude dít to co v Ježíšově době, že to umí. No a kde jsou ty jejich církve, kde jsou ti obrácení - nikde. Že jste to neviděli. Zázračná uzdravení jsou možná. Ale nedějí se tak často, jak bychom si třeba přáli. Děje se něco poněkud jiného, ale také zázračného. Když člověk uvěří v Boha a upřímně jej hledá, potom mu Bůh pročišťuje uši k tomu, abychom se navzájem slyšeli, byli k sobě vnímaví - to jsou ti hluší, kteří slyší. Bůh nás učí stát na vlastních nohách, to jsou ti chromí, kteří chodí. Bůh nám svým duchem pročišťuje oči k tomu, abychom viděli, kdo jsme my a jak vypadá svět kolem nás, kolik je kolem nás zázraků a důvodů k vděčnosti. Malomocní, mrtví - to jsou ti, o kterých si druzí myslí, že nemají žádnou naději, mohou prožít nový začátek. Chce to ale to, aby se lidé nad tím, že je Bůh zjevený v Kristu neuráželi - blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. Blaze tomu, kdo se neuráží nad tím chudým rabínem, který zemřel jako zločinec, nikdo ho nepochopil a všichni ho opustili a tou ubohou, chudou a nedokonalou církví, která se tu lépe, tu hůře snaží nést jeho evangelium.
Ježíš označuje Jana za proroka, největšího z proroků. Avšak ten nejmenší v království Božím je větší než on. V Ježíši přichází něco naprosto nového, převratného. Bůh se sklání k člověku. Před Bohem neplatí lidská velikost. Bůh nás chce obdarovávat jako své děti. A v tom nám lpění na naší velikosti a zásluhách překáží.
A tak sestry a bratři, vyslechněme dnes Izajášovu výzvu - Buďte rozhodní nebojte se. Když se Vám zdá, že klesáte, že jste nerozhodní - ptejte se Hospodina, volejte k němu. On přijde. Přijde, přichází, nenechává nás s pochybnostmi samotné. Ukazuje nám skrze ně cestu dál a výš. Jen je třeba se ptát a nestydět se za to, že pochybuji, že nevím. Je to normální a potřebné. Bůh je tajemství. Spíše jsou podezřelí ti, kdo o sobě prohlašují, že ví, dělají, že mají na vše hotovou odpověď. ne , nemají. A jejich domnělá jistota a netolerance je jen výrazem vnitřní nejistoty.
Krásný obraz nám k tomu podává apoštol Jakub. Rolník taky čeká trpělivě na úrodu. A v duchovním životě je to často podobně. Na výsledky je potřeba si počkat a je třeba trpělivě pracovat sám na sobě, nebo spíše nechat Božího ducha na sobě samých pracovat nechat.
Amen
