v dnešních biblických čteních jsme biblickými svědky vybízeni k bdělosti, k procitnutí ze spánku. Cožpak spíme? Myslí tady autoři bible nato, aby varovali účastníky bohoslužeb před tím, aby usínali při nepovedených kázáních?
Kázání na 27. 11. 2016
1. adventní neděle
Biblická čtení: Izajáš 2, 1 - 5; Římanům 13, 11 - 13; Matouš 24, 36 - 44
Milé sestry, milí bratři,
v dnešních biblických čteních jsme biblickými svědky vybízeni k bdělosti, k procitnutí ze spánku. Cožpak spíme? Myslí tady autoři bible nato, aby varovali účastníky bohoslužeb před tím, aby usínali při nepovedených a nudných kázáních?
Ne tak to není. Nemyslí se tím spánek doslovně. Toho bychom si my přezaměstnaní a přetížení lidé měli dopřávat dostatek. Jde tady spíše o to, že je kolem nás spousta toho, co se nás snaží opojit, upoutat naši pozornost, spoutat, ukolébat. A my potom žijeme v nejrůznějších iluzích o sobě, o světě kolem nás, o tom, co je skutečný život. Máme procitnout a vidět, co je skutečný život. Bibličtí svědkové mluví o pozornosti ne proto, aby lidi postrašili, aby jim vyhrožovali Božími soudy. Naopak. Jde o to, abychom byli vnímavý pro to, co vše je kolem nás krásného, co vše nám Bůh nabízí.
Apoštol Pavel v epištole Římanům vybízí k procitnutí, pozornosti po té, co vylíčil v souvislém, celkovém výkladu svého učení před tím, než se měl vydat do Říma to, jak veliký důkaz své lásky a milosti Bůh podal v Ježíši z Nazareta. A tak nyní vyzývá členy sboru v Římě, aby žili řádně. Už se nemusí vrhat do opilství, nemravnosti, bezuzdnosti, nemusí vyhovovat svým sklonům. To dělají lidé proto, aby utekli před vědomím a poznáním toho, jak to ve skutečnosti s nimi je. Už to nemusí dělat. Mohou přijmout sebe sama takové, jací jsou a tím získat svobodu.
Apoštol Pavel zvěstuje křesťanům v Římě a s nimi vlastně všem lidem - Bůh v Ježíši Kristu přišel, aby lidem ukázal cestu z otroctví. Tím, že byl ukřižován Ježíš z Nazareta bylo odsouzeno vše, co ho na kříž přivedlo - sobectví, sebestřednost. Ukázal, že vítězí láska, služba, obětavost, nezištnost.
A v dnešním evangeliu čteme o tom, že přijde jednou den, kdy se bude konat soud. Kdy to bude? Nespekulujme, nedělejme výpočty. To by byl veliký omyl. Zvěst míst o posledním soudu je velice mnohovrstevná. Míří především do našeho každodenního života. Chce se tím především říci - jednou vše vyjde najevo. Bůh přišel, aby v Ježíši z Nazareta odsoudil to, co ho přivedlo na kříž. A Bůh přichází do našich životů, aby soudil naše pohnutky, aby nám ukázal, proč děláme, co děláme.
Jako za dnů Noe lidi mysleli, že se nezvláštního neděje, tak je tomu i dnes. Žijeme často, jak chceme, nepřemýšlíme nad tím, proč něco děláme, jakou to má motivaci a dopad. A pak přichází potopa - pády, problémy, krize, konec života. A pak se ukáže, kdo jaký byl, proč co dělal - dva nebo dvě byli spolu a jen jeden, jedna obstál, obstála.
Bůh ví, jak je to někdy těžké, co vše prožíváme, kolik je toho kolem nás, co se nás snaží zmocnit, co nás spoutává, omamuje.
A tak bděme a nechávejme ho přicházet. Nechávejme ho přicházet, ne ze strachu, ale z vděčnosti a z radosti z toho, že se on sám chce dávat. Protože nám chce dát radost, svobodu.
On nám může pomoci překovat ony meče na radlice a kopí na vinařské nože, jak o tom čteme u proroka Izajáše. Přestat se spory, hádkami, výčitkami.
A tak je tady zase po roce advent. Čím je člověk starší, tím mu vše běží rychleji. A tak i příchod Vánoc a adventu nám připadá nenadálý, překvapivý. A tak bděte. Bděte, aby jste si nenechali vnutit shon, strach ze všeho, co vyčeká. Protože advent je připomínkou toho, že Bůh chce překvapivě nenadále vstupovat do našich životů, aby nás zachraňoval ode všeho, co nás spoutává a vedl ke svobodě, radosti a vděčnosti.
Amen
