minulou neděli jsme slyšeli biblická čtení, která nás vyzývala k bdění. Máme bdít, dávat pozor, aby nás něco kolem nás neukolébalo, neopojilo. A že je toho dost, co se snaží získat naši pozornost, to je jasné.
Kázání na 4. 12. 2016
Druhá adventní neděle
Biblická čtení: Izajáš 11, 1 – 10; Římanům 15, 4 – 9; Matouš 3, 1 - 12
Milé sestry, milí bratři,
minulou neděli jsme slyšeli biblická čtení, která nás vyzývala k bdění. Máme bdít, dávat pozor, aby nás něco kolem nás neukolébalo, neopojilo. A že je toho dost, co se snaží získat naši pozornost, to je jasné. My ale máme být bdělí, abychom nepřišli o to, co je už v nás a mezi námi přítomno – poznání Boží lásky, milosti a přítomnosti. Poznání toho, že už někým jsme, něco máme a nemusíme se za něčím hnát, strachovat se, jestli učiním požadavkům svého okolí za dost. O to bychom totiž mohli přijít. A když by došlo na zkoušky, těžkosti, krize, dostali bychom se do problémů.
Zvěst adventu však v sobě má jednu nádhernou složku. Nejsme na ten zápas o bdělost sami, nemusíme sami bojovat s tím, co nás ukolébává, spoutává. To by bylo velice zlé, kdybychom byli odkázáni sami na sebe. Bůh k nám chce přijít. Chce k nám přijít, právě proto, aby nám pomohl, umožnil, abychom byli bdělí, abychom viděli, že je z čeho se radovat, abychom poznali, jak mnoho je toho, co se nás snaží spoutat, zneužít ke svým cílům. Ano on nám to umožňuje. Bůh chce vstupovat do našeho vědomí, pozvedat nás, dávat nám sílu a moudrost.
Ano, Bůh stojí přede dveřmi našeho srdce, našeho vědomí a klepe na dveře. Je ale tak milující, má nás natolik rád, že bez našeho svolení k nám nevstoupí. On sám je láska. A láska nechává prostor druhému. Respektuje soukromí, svobodu. V tom je naprosto jiný než všechny ty hlasy, výzvy, nebo dokonce mocnosti kolem nás. Ty se vlamují do našeho života naprosto bezohledně, kdy chtějí a berou si, co chtějí.
Bůh, Pán celého vesmíru, všeho viditelného i neviditelného, všemocný, stojí před branami tvého nitra a čeká na tvoje rozhodnutí. I k nám zní tedy výzva Jana Křtitele z dnešního evangelijního oddílu – připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky. Ano přiblížilo se království nebeské – Bůh nám v Kristu ukázal, že je nám blízký, dokonce je nám bližší než my sami sobě. A tak mu řekněte – Pane, přijď. Uvítejte jej. Otevřete mu a upřímně mu řekněte, co vás trápí, co vám dělá starost. Sdělte mu své pochybnosti.
Nemusíme se bát toho, co Jan Křtitel říká o tom, že se stane – když Bůh zjevený v Kristu přijde – sekera na kořeni, oheň, který spálí plevy? Ale ne, je to naopak.
Bůh chce, abychom nesli dobré ovoce – ovoce ducha – pokoj, láska, tichost, skromnost, sebeovládání. A tak nám umožňuje, abychom rozpoznávali, co odstranit – pomáhá to vykořenit. Spaluje ony plevy – neodpuštění, obavy, zlobu, závist. Spaluje ohněm neuhasitelným – nelze se tomu vyhnout, jednou to vše vyjde najevo. A ten Boží oheň je tu stále k dispozici. Oheň Božího Ducha nevyhasíná, pokud se mi sami jemu otvíráme.
Jan židy varoval, aby se nespoléhali na svůj původ. I nám Bůh ukáže na to, když bychom se spoléhali na falešné jistoty.
A tak připravujte cestu Páně do svých srdcí, do svého vědomí. Potom se může stát, na co ukazuje onen nádherný obraz z knihy proroka Izajáše – I tam, kde se zdá, že je pustina, kde jsou jen pařezy - zbytky našich plánů, životů snů – může vyrašit nový výhonek, může se začít něco úplně nového. Do našich životů může vstoupit spravedlnost. A ty obrazy o vlku beránku, dravcích a dobytku dětech ve společnosti hadů a bazilišků, ty ukazují právě na ono proměněné bytí.
Ano lze se smířit, lze přestat s tím, čím se navzájem ničíme.
Potom můžeme, jak píše apoštol Pavel v epištole Římanům přijmout jedni druhé tak, jako Kristus přijal nás. Můžeme tak přijmout sebe sama a naplnit Boží přikázání o tom, že máme druhé milovat jako sebe samé.
Amen
