jsou v dnešní době lidé posedlí? Nevyznám se v posedlostech zlými duchy. Jedno však vím. Posedlostí závistí, nenávistí, strachem, lpěním úspěchem je mnoho.
Kázání na 20. 8. 2017
Biblická čtení: Izajáš 56, 1. 6-7; Římanům 11,1 - 2 a. 29 - 32; Matouš 15, 21 - 28
Biblická čtení je možno přečíst zde: http://www.biblenet.cz/
jsou v dnešní době lidé posedlí? Nevyznám se v posedlostech zlými duchy. Jedno však vím. Posedlostí závistí, nenávistí, strachem, lpěním úspěchem je mnoho. O osvobození z posedlostí, které trápí i náš svět dnes vypráví i náš dnešní příběh.
Dnešní evangelijní příběh se stal poté, co Ježíš zažil nepříjemné rozhovory s tehdejšími náboženskými učiteli. Tito lidé sami sebe považovali za vyvolené, elitu. Rádi by Ježíše na něco nachytali. Přeli se o slovíčka. Ježíš je usvědčuje z toho, že jejich srdce je daleko od Boha. Tito lidé dodržovali mnohá přikázání a tradice. Co jim však scházelo, byla pokora a milosrdenství, to co je základem jakéhokoliv duchovního a obecně smysluplného života. Vztah s Bohem nebrali jako dar milosrdného stvořitele, Otce. Mysleli, že jsou těmi vyvolenými, kteří mají monopol na pravdu. Před Bohem se vykazovali svými skutky a výkony.
Z končin, kde má Ježíš tolik problémů, odchází do končin Týru a Sidónu. To byla v té době oblast, kde bydleli z pohledu židů nečistí pohané. S těmi se židé nestýkali. I kontakt s nimi znečišťoval.
Když tam Ježíš přišel, setkal se s kananejskou ženou. Kananejci, to byli původní obyvatelé Palestiny před příchodem židů. Jejich náboženství bylo pro Izraelce stálým svodem k odpadnutí od víry v pravého Boha.
Avšak lidské utrpení a bída jsou všude stejné. Lidé jsou stejní, i když kolem sebe nastaví spoustu přehrad. Když šel Ježíš s učedníky těmi pohanskými končinami, potkali ženu, matku, která měla posedlé dítě. Kdo ví, co to bylo ta posedlost. Ale je zajímavé, že zatímco u pravověrných, kteří by měli mít k Bohu nejblíže, se Ježíš setkává se spory a hádkami o věci nepodstatné. A naopak tady, kde k tomu z pohledu tehdejšího člověka nebyly předpoklady, se setkává s vírou, vyznáním. Ta žena v něm rozpoznala toho, v kom jedná skutečný Bůh. Ti, kdo žijí v pohodě, kdo se věnují svým učeným rozpravám, ale jsou odtrženi od reality, ti v Ježíši Boží působení nerozeznávají. Ale tato žena, která prožívá těžkosti života, nouzi, utrpení poznává, že v Ježíši přichází to co je potřeba - milosrdenství, zájem.
Přichází v k Ježíši v důvěře, že i když nemá nárok, tak Bůh, který skrze Ježíše působí je Bůh milosrdenství, který osvobozuje.
Ale Ježíš mlčí, i když žena křičí. Tak jako když k Ježíši volala žena, aby uzdravil její dceru a on mlčel, i my můžeme zažívat Boží mlčení. To však neznamená, že by Bůh nebyl s námi, neslyšel nás. Když mlčí, je to proto, že si máme uvědomit, kdo jsme my, co skutečně potřebujeme.
A učedníkům je to trapné, když žena křičí. Chtějí, aby se jí Ježíš zbavil. Jak často to děláme - zbavit se co nejrychleji otravných lidí. Ježíš odpovídá tím, že je přece poslán ke ztraceným z Izraele. Někteří vykladači mají za to, že tím Ježíš naznačuje učedníkům, že oni se o ni mají postarat. Ale žena je neodbytná. Klaní se mu a žádá o pomoc. Ježíš požije slovník tehdejších židů o psech, ale žena se nedá odbýt. Obrací to, co by se dalo považovat za urážku. Tím příměrem o psech vyjádří víru v Boží milosrdenství, které je větší než naše představy. Platí i pro toho, kdo na ně z našich lidských měřítek nemá absolutně nárok. Ježíš se podivil nad velikostí víry oné ženy a od té doby byla její dcera zdráva.
A co my s tím? Jakou tu poznáváme podobnost s naší situací. I my a naše děti, naši blízcí jsme všelijak posedlí. Jsme posedlí touhami vlastnit, být ctěni a uznáváni. Jsme posedlí myšlenkami na to, co se nám v minulosti přihodilo. Ježíšovi protivníci, kteří se je snažili chytit za slovo, najít něco proti němu byly posedlí svým pocitem výlučnosti, touhou po dokonalosti. A tento příběh nám ukazuje, kudy vede cesta ke svobodě z toho, co nás spoutává, čím jsme posedlí. Jak ti zbožní židé, tak i ta pohanská žena na tom vlastně byli stejně. Na nic neměli nárok. Vše je dar Božího milosrdenství. I samotný fakt života. A tomu, kdo si to uvědomí, se otevřou dveře ke svobodě. Takový člověk nelpí. Nežene se pořád za něčím, není nespokojený, že něco není podle představ, které si vytvořil. Posedlost je pryč, protože se nemá na čem zachytit. Člověk, který nelpí, bere to, co má kolem sebe jako dar prostě není svazován strachy, závistí, sobectvím.
Sestry a bratři, otvírá se nám nádherný prostor svobody. Jeden veliký svědek víry, který mnoho vykonal, sám sebe definoval jako toho, kterého miluje Bůh zjevený v Kristu. To je nám dáno od počátku a nikdo k tomu nemůže nic přidat, ani z toho ubrat. Využívejme možnosti bytí v přítomnosti toho, který se nám dává, připomínejme si to. Žijme ve v nádherné svobodě vědomí darované milosti života. Amen
