Jak být Božím vyslancem?

Kázání na 28.6.2020

Biblická čtení: Jeremjáš 28, 5 – 9; Římanům 6, 12 – 23; Matouš 10, 39 – 42

Milé sestry, milí bratři,

od Pána Ježíše slyšíme velice provokující slova. Ta, kdy bychom je vztáhli na sebe znamenalo by to z pohledu běžného posluchače něco naprosto neslýchaného. Ježíš říká: „ Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslala.“ No to by tedy znamenalo, že církev, Ježíšovi učedníci mají jsou zástupci Boha na zemi, mají Božské pravomoci. A tak to také v dějinách církve bývalo. Křesťané sami sebe označovali za ty, kdo jsou prostředníky spásy. Ti kdo s nimi nesouhlasili, věci viděli jinak, tak ti byli určeni k zatracení.

Ano, tak to vypadá, tak to může dopadnout, když se nějaká slova, či věty vytrhnou ze souvislosti. Souvislost, do které tato Ježíšova slova zasazuje evangelista Matouš je Ježíšovo vyslání učedníků do světa. Když bychom četli předchozí Ježíšovu řeč zapsanou v desáté kapitole Matoušova evangelia, našli bychom spoustu výroků o nebezpečí, pronásledování, vylučování ze společenství. Důležitá je věta bezprostředně předcházející. Ježíš říká: „ Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“

Když tedy Ježíš říká : „ Kdo přijímá vás“ má na mysli ty, kdo ztratili svůj život pro něj. Myslí tím ty, kdo jej následují. A to automaticky nejsou ti, kdo se nazývají jeho jménem. Nemusí to být ti, kdo Ježíšovi, církvi slouží, kdo mají funkce a úřady. Nemusí to být ani ti , kdo Ježíše navenek uctívají, hlásají. Takoví lidé to mohou myslet dobře, mohou mít i dobré pohnutky. Dle svědectví Písma svatého je Bůh zjevený v Kristu přijímá a miluje takové jací jsou. Takoví lidé ale ještě nemusí být těmi, kdo ztratili svůj život pro Ježíše. Člověk nazývající se Kristovým jménem může ztratit svůj život. Může jejztratit pro svoji kariéru, ambice, ideologii, organizaci, nenávist. A přitom jej nenalézt. Ten, kdo ztratí svůj život pro Ježíše a zároveň jej nalezne je ten, kdo Krista následuje. Kdysi jsem četl, nebo slyšel větu, která mě zaujala – Kristus nechce, abychom ho hlásali, nebo uctívali. Kristus chce, abychom jej následovali. A tím ho vlastně i uctíváme.

A co to znamená následovat Krista, ztratit svůj život pro něj?To vystihuje ona známá věta z podobenství o posledním soudu z Matoušova evangelia: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mě jste učinili“...Ježíš sám sebe zmařil, věděl kým je, tak dával, nelpěl, rozdával, neodplácel, odpouštěl. Kdo takto žije, přijal Krista – podstatu lidství.Takoví lidéKrista přinášejílidem kolem sebe. A potom je to tak, že ten, kdo je přijme, přijímá Krista.

Je to náročný ideál. Ale evangelium je náročné. Můžeme však vědět, že tento ideál není určen k tomu, abychom jej naplňovali sami ze sebe. To je nemožné. Když se o to pokoušíme více a více poznáváme svoji nedokonalost. Na druhé straně více a více poznáváme, jak jsme zcela odkázáni na milost Boží, která je nám dána. Čím víc se jí otvíráme, tím víc se nám jí dostává. O tom píše apoštol Pavel v dnešním prvním čtení z listu Římanům.

A tak se dá říci, že Bůh zjevený v Kristu nás uschopňuje k tomu, abychom vnímali, kdo jsme mi, kdo je Bůh, otvírali se jeho milosti. Potom dokážeme jeden druhého vzájemně přijmout. Potom jeden v druhém dokážeme vidět Krista,kterému máme sloužit.

Za těchto podmínek může být církev místem kde nacházíme a dáváme pomoc, podporu, místem, kde jedni druhých břemena neseme.

To co říká Ježíš o světě kolem – pronásledování, konflikty i ve vlastní rodině, to platí. Zažíváme to, když se snažíme o lidskost, což je to, co je konečným cílem svědectví Bible a vůbec duchovního života.

A vzájemné přijetí, podpora a zvěstování Boží lásky to může být jako ta číše chladné vody v ohni životních zkoušek, jak o tom mluví Ježíš v dnešním evangeliu.

Amen