Dějiny Božího lidu, celá Bible, celé církevní dějiny jsou plné příběhů lidí, kteří udělali něco, co z pohledu jejich současníků, příbuzných bylo naprosto bláznivé, nepochopitelné, pošetilé.
Kázání na 8. 3. 2020
Biblická čtení: Genesis 12, 1 – 4; Římanům 4, 1 – 5. 13 – 17; Jan 3, 1 – 17
Dějiny Božího lidu, celá Bible, celé církevní dějiny jsou plné příběhů lidí, kteří udělali něco, co z pohledu jejich současníků, příbuzných bylo naprosto bláznivé, nepochopitelné, pošetilé. Nakonec se tito lidé stali velikány víry. Jejich rozhodnutí přineslo nespočetným dalším lidem veliké požehnání.
Příkladem takových postav je Abraham. Podle příběhu zapsaného v knize Genesis k němu promluvil Hospodin s tím, že se má vydat do země, kterou mu ukáže . Udělá z něj velký národ. Abraham, tehdy ještě Abram bude požehnaný. Jeho jméno bude velké. No a tak Abram vzal vše, co mu patřilo. Odešel ze svého rodiště, z domu svého otce. Se svojí neplodnou ženou Sáraj se v pětasedmdesáti letech vydal do neznáma. Hospodin mu zaslíbil, že bude požehnaný. A tak se tomu i stalo. Ta změna jména má hluboký význam. Abram znamená můj Pán je Baal. Abraham znamená otec zástupů. Tento člověk se vlastně vydal za skutečným Bohem. Přestal ctít lidmi vymyšlené modly. Podle Abrahama se jmenují tři veliká monoteistická náboženství- tedy náboženství, která věří v jednoho Boha . Mluvíme o Abrahámovských náboženstvích – Židovství, Křesťanství a Islámu. Tyto duchovní tradice, ve svých nejlepších podobách se snaží následovat skutečného, živého Boha, který je vždy jiný než naše představy, nelze jej zapřáhnout do svých představ.
Abraham se stal požehnaným, protože spolu s otcovským domem opustil i modlářství – falešné představy o světě a o životě. Šel v poslušnosti za živým Bohem. Autoři knihy Genesis zde zřejmě záměrně stavějí požehnanou postavu Abrahama do kontrastu k jiným lidem. V předchozí kapitole je zachycen příběh o stavbě Babylónské věže. Podle tohoto příběhu si lidé chtěli udělat jméno tím, že vystaví věž až do nebes. Výsledkem ale bylo zmatení jazyků – ono když se lidí chytne pýcha, přehnané ambice, bývají z toho sváry a hádky.
Z Abrahama nakonec podle biblického vyšel Izraelský národ. Prakticky po celém světě dnes žijí lidé, kteří věří v jediného Boha a v jejich víře má velice důležité místo Abrahamův příběh.
Jak jsem řekl na začátku Bible a celé dějiny víry jsou plné takovýchto postav. Lidí, kteří se nebáli vyjít ze zaběhaných zvyků a představ, lišit se , spoléhat se na Hospodina. A zakoušeli pronásledování ústrky, pronásledování i od lidí vlastní tradice, od těch, kteří se jménem Hospodinovým hrdě zaštiťovali.
Podobné je to i s námi. Povahu víry v Hospodina dobře vystihuje Ježíš v rozmluvě s Nikodémem. Nikodém přišel v noci za Ježíšem a chtěl s ním diskutovat o jeho poslání. Co se asi zajímavého dozví? Ježíš není na nějaké dlouhé diskuse. Hned jde k věci. Říká Nikodémovi: „ Amen, amen pravím tobě, nenarodí - li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
Podobně jako Nikodém se můžeme ptát, co to znamená? Zde se můžeme vrátit k textu o Abrahamovi. Abraham vyšel z domu svého otce a šel do neznáma. Místo falešných Bohů začal věřit v Boha skutečného a spolehl se na něj. Po nás většinou Bůh nechce, abychom opustili místo, kde žijeme. Jeden můj spolužák ale například dělal misionáře ve východní Asii, skoro už v tichomoří. U nás jde spíše o to, že máme vyjít, z falešných představ o životě, nevhodného životního zaměření – především sobectví, žití pro sebe sama, bez ohledu na ostatní. PříběhJežíše z Nazareta nám ukazuje jednu důležitou skutečnost. Nejde o to, že se máme někým stát, učinit za dost požadavkům světa kolem. My už někým jsme. A z toho máme žít. Máme žít z toho, že jsme Boží děti a nemáme nic, co bychom nedostali Děti se radují z toho, co je teď a tady. Je jim jedno jak je berou druzí a vše je pro ně zázrak. To je ono nové zrození. Když dokážeme vnímat kdo jsme a radovat se z toho. Potom už se nemusíme strachovat, jestli se někým staneme, jestli se to vůbec uskuteční. Máme následovat příkladu Ježíše Krista. On nám ukázal, co je věčné – teda smysluplné.V tomto světě se to může zdát jako sebezničující bláznovství – sloužit, milovat, obětovat se pro druhé. Ve skutečnosti je to na rozdíl od všech těch výzev kolem nás k seberealizaci, rozvoji osobnosti skutečná a jediná cesta ke spasení – záchraně života v jeho smysluplnosti.
Někteří lidé pojem, tedy znovuzrození používají k vypořádání se s těmi, kdo jsou prostě jiní. Nechtějí – li se vyrovnávat odlišnými názory, řeknou, že dotyčný není znovuzrozený a je to vyřízeno.Tito lidé naopak místo služby oběti, následování Ježíše Krista pouze dál slouží sami sobě.
Jiní bohužel zůstávají u neplodných diskuzí o duchovních věcech, pokud jim, podobně jako Ježíš Nikodémovi, hned na začátku neukážeme, o co nám má v životě víry jít.
Není pro člověka jednoduché se na tuto cestu vydat. Ba dá se dokonce říci, že je to nemožné. Tlak reklamy, sdělovacích prostředků na to, abychom uspokojovali své sobecké choutky je nezměrný.Naštěstí na to nejsme sami. Bůh nám ukazuje směr, kam se máme vydat pomocí svého Ducha, svojí přítomnosti v našem životě.Ten věje kam chce. Do konce života nás bude překvapovat. Nebojme e ale za ním vydat. To, že je s námi Bůh svým svatým Duchem, to je asi jediná skutečná jistota v našich životech.
A tak se vydejme na cestu následování Ježíše Krista, nebo se spíše na tuto cestu stále znova a znova vracejme. Je to cesta do neznáma, často cesta dobrodružná, bouřlivá. Je to na rozdíl od všech ostatních cest možnost jak poznat skutečné jistoty, skutečně smysluplný život.
Amen
