Démon na bohoslužbách.

Kázání na 31. 1. 2021

Biblická čtení: Deuteronomium 18, 15 – 20; 1 Korintským 8, 1 – 13; Marek 1, 21 – 28

V dnešním evangelijním oddíle čteme o tom, jak Ježíš vešel do synagogy, aby učil. Je to počátek jeho veřejného působení. A již tam čteme o tom, že“ učil jako ten, kdo má moc”. Odkud se ta jeho moc vzala? V čem byl rozdíl mezi ním a zákoníky, kteří tuto moc postrádali? I u Marka čteme ve zkrácené podobě o tom, jak Ježíš vyšel na poušť, aby byl pokoušen. Čteme o tom, že často vycházel na osamělá místa, aby se tam modlil. Při Janově křtu se v pokoře zařadil do zástupu hříšníků. Nic lidského mu nebylo cizí. Žil mezi lidmi v jejich všedním životě. Věděl, jaká je realita skutečného života. To co Ježíš učil tedy nebylo jen něčím, co by měl nastudované, naučené. Nebyly to citáty a poučky, které zřejmě lidé poslouchali při kázáních. Ježíš to co učil měl prožité, protrpěné, promodlené. Nedávno jsem četl v knize Richarda Rohra Božský tanec, že prvotní význam slova teolog u pouštních otců a matek je ten, kdo se modlí, tedy ten, kdo má zkušenost s živým vztahem s Bohem, který je vždy jiný, který je tajemstvím. Pak je jasné, že Ježíšovo zvěstování bylo něčím jiným než zvěstování zákoníků. Bylo to něčím jiným než důraz na plnění zákona, přikázání, kterými si člověk má něco zasloužit, něco splnit. Ježíš na rozdíl od zákoníků věděl o Bohu, se kterým je možno mít vztah. Je to Bůh, který člověka přijímá předem. A vše co děláme není naše zásluha, ale odpověď na jeho milost. Jaký rozdíl oproti pojetí Boha, který člověka přijímá, pokud člověk plní nějaká ustanovení, předpisy. A tak je to po celé dějiny církve a náboženství. Pokud se náboženství uzavře do předpisů, rituálů ztrácí život. Pokud zapomíná na znepokojující, fascinující kontakt s tajemstvím, které nazýváme Bůh, kontakt s realitou života, potom zaniká, ztrácí se. Stává se nesnášenlivým, uzavřeným. Jak píše apoštol Pavel v dnešním oddíle z epištoly Korintským: "Jestliže se někdo domnívá, že něco poznal, nepoznal ještě, jak je třeba poznat.“

To co se děje, když se učení plynoucí z živého vztahu s Bohem a z kontaktu s  realitou života srazí s možná prázdnou literou, zvyky, důrazem na výkon, kterým si máme něco zasloužit, to  vidíme hned v následujících větách dnešního evangelia. Proti Ježíšovi povstal nečistý duch, démon. Dle výkladu Richarda Rohra tento démon symbolizuje lidské náboženství, které je sebestředné, soustřeďuje se na vlastní výkon a vlastnictví pravdy. Takovému náboženství, ať už v jakékoli duchovní tradici, vadí to, co přinášel Ježíš. Nesnese, že u Boha si nelze nic zasloužit, nesnese, že vlastně nevíme, nechápeme a ukazujeme k tajemství, do kterého pronikáme jen nesobeckou, sebeobětující se láskou. Upomíná mě to na dnešní první starozákonním čtení, kdy se Izraelci nechtějí setkávat s Bohem přímo.

A tak paradoxně Ježíšovo zvěstování svobody, nepodmíněné lásky budí démonskou odpověď sebestřednosti, povýšenosti, která se nechce nechat znepokojit. Je to obdobné, jako když v Lukášově evangeliu chtějí lidé v Kafarnau Ježíše svrhnout ze skály. Bylo to proto, že v oddíle z Izajáše který četl vynechal zmínku o Boží pomstě a zpochybnil svým krajanům jejich výlučnost, kterou se honosili.

A když čteme v evangeliu dál, vidíme jak se tento konflikt stupňuje. Ježíš je přijímán lidmi na okraji, nečistými, nemocnými, celníky a nevěstkami, těmi, kdo byli z náboženského života vyloučeni. Je přijímán těmi, kteří vědí o své nedostatečnosti, slabosti, těmi, kdo vědí o realitě života a její tragičnosti, nesamozřejmosti všeho co v životě máme. Ti, kteří Ježíše za jeho pozemského života přijali vědí o břemenech, které na nás život vkládá a kterých se ti, kdo si myslí, že mají monopol na pravdu, správné učení a rituály ani prstem nedotknou a nikdy jim neporozumí.

A naopak, je to právě synagoga a chrám, odkud přijde nebezpečí, útoky a plány, které v konečném důsledku Ježíše stojí život. Není to ojedinělé. Lidé, kteří mají skutečnou zkušenost s živým Bohem se setkávají s odporem, tak jako Ježíš. Po celé dějiny vidíme snahy spoutat evangelium, které je poselstvím o nepodmíněné Boží lásce, tajemství, svobodě do pravidel a rituálů, přikázání. Vše to má za účel dodat si vědomí výlučnosti, vlastní významnosti a zásluh, které nás odliší , vytvoří hranice. Ono je to vždy pro lidskou přirozenost příjemnější než přiznat si, že nemám nic, co bych nedostal, že jsem od začátku obdarováván. Tam, kde člověk má přijmout nepodmíněnou Boží a milost, tam se jeho přirozenost bouří, tak jako se bouřil onen démon v synagoze. Chceme si vybudovat něco na co budeme pyšní. A potom nevidíme, co vše nám bylo darováno, co už máme, zapomínáme žasnout a být vděčnými.

A tak dávejme pozor na to, s kým máme vztah, co je obsahem našeho duchovního života. Je to vztah k realitě, tajemství, to co vede ke svobodě, vděčnost, schopnosti přijmout i ty druhé jiné, protože sám jsem jen z milosti obdarován? Nebo je to zvyk, vztah k zaběhaným rituálům poučkám, které opakujeme, aniž bychom znali jejich obsah. To vede uzavřenosti, strachu, rozdělení.

A tak nebojme se vydat na cestu svobody, vděčnosti a úžasu. Milující Bůh zjevený v Kristu nám v tom bude stálým věrným průvodcem.

Amen