dnešní evangelijní oddíl představuje jakýsi vrchol, zlom v celé stavbě evangelia podle Matouše. V předchozích oddílech je možno číst o Ježíšových činech, zázracích, které byly znameními naznačujícími, že v Ježíši koná Bůh.
Kázání na 27. 8. 2017
Biblická čtení: Izajáš 51, 1 - 6; Římanům 12, 1 - 8; Matouš 16,13 - 20
dnešní evangelijní oddíl představuje jakýsi vrchol, zlom v celé stavbě evangelia podle Matouše. V předchozích oddílech je možno číst o Ježíšových činech, zázracích, které byly znameními naznačujícími, že v Ježíši koná Bůh. A nyní po tom všem Ježíš klade otázku-za koho jej považují lidé a za koho jej považují jeho vlastní učedníci. Po tomto oddíle již stavba evangelia směřuje k svědectví o nepochopení a odmítnutí Ježíše a vše vrcholí pašijemi a vzkříšením.
Na Ježíšovu otázku odpovídají učedníci, že jej lidé jej považují za toho, ve kterém se vrátil jeden z proroků. Za učedníky odpovídá Petr. Říká: „ Ty jsi mesiáš, syn Boha živého.“ Petr v Ježíši rozpoznává toho, ve kterém se Bůh samotný sklonil k lidem, aby jej zachránil, spasil. To je výklad slova mesiáš, zachránce. Syn Boha živého, to je ten, který je s živým, skutečným Bohem plně v souladu. Ježíš blahoslaví Petra za tuto odpověď. To mu zjevil sám Bůh. A jak vysvětlit Ježíšova slova o skále? Odpoutejme se od všech frází a klišé, která se na toto evangelijní místo v průběhu staletí nabalila. Jde tady o poznání, že v Ježíšovy, v jeho příběhu se zjevuje samotný Hospodin, pravá podstata života, můžeme říci - pravá podstata lidství. A pokud toto přijmeme, může se budovat církev. Ale neomezujme se jen na setkávání lidí v kostele. Slovo církev znamená shromáždění, nebo také společenství. Když přijme to, co se nám zvěstuje v Ježíšově učení, je to základ nejen pro církev, ale obecně pro naše mezilidské vztahy. A je to pevný základ, který se dá přirovnat ke skále.
Ježíš tam mluví o klíčích. Můžeme to parafrázovat - hodnoty a principy, které Ježíšovo evangelium zjevuje, jsou opravdu klíčového lidský život. Nebo se to dá říci i tak, že Bůh nám dává možnost přinášet lidem svobodu, rozvazovat všechna pouta, která nás v životě spoutávají.
Proč Ježíš učedníkům zakazuje, aby druhým říkali, že Ježíš je mesiáš? Je to proto, že lidé měli v té době o náplni činnosti mesiáše úplně jiné představy, než jaké byla skutečná náplň mesiášství u Ježíše. Podle těchto představ měl být mesiáš, zachránce mocný vládce, bohatýr, osvícený diktátor, který zatočí se všemi protivníky a nastane mír, blahobyt. V kolika obměnách se tyto mylné představy znova a znova objevují. Kolikrát snaha po naplnění toho snu přinesla lidstvu nezměrné utrpení.
A hned v následujícím oddíle čteme o tom, že Ježíšův zákaz zvěstovat jej jako mesiáše byl opodstatněný. Ukazuje, že samotný Petr nepochopil podstatu Ježíšova díla. Po té, co Ježíš zvěstuje učedníkům poprvé, že bude trpět, Petr mu to vymlouvá. A v kontrastu k blahoslavenství a slovech o skále, jej Ježíš nazývá satanem, protivníkem. A o něco dál v evangeliu můžeme číst o tom, že se učedníci hádají o vedoucí místa, až Ježíš nastolí svoji vládu.
Takže Ježíšovi nebližší se k němu velice hlásí. Ježíš to oceňuje. Ukáže se ale, že ve skutečnosti Ježíše vůbec nepochopili a jak víme, ve chvíli nejtěžší jej opustí.
A co mi, za koho Ježíše považujeme? Za Pána, spasitele, zachránce, vykupitele? To je pěkné, důležité. Mnozí si myslí, že když přijmou Ježíše jako osobního spasitele, budou mít monopol na pravdu. Mnozí si myslí, že budou šťastní, zdraví a bohatí. To je ale omyl. Abychom neměli o tom, co to pro nás má znamenat, následovat Ježíše, mylné představy, mohou nám jako komentář posloužit dnešní další biblické oddíly. V epištole Římanům to Pavel velice dobře vystihuje. Sami sebe obětovat, dávat, to je pravé následování a pochopení Ježíšova díla. Nepřizpůsobovat se tomuto věku, tomu co se nám předkládá ve sdělovacích prostředcích jako módní žádané, atraktivní. Je potřeba stále znova a znova zápasit o pochopení, co je skutečně dobré. A jak říkám skoro v každém kázání, být vděčný za to co mám, čeho se mi dostalo a tím sloužit, sloužit s radostí a dávat z radostí z toho, že můžu obdarovávat, protože sám jsem byl obdarován. Tak můžeme stavět svůj život na skále, tak nás síly zla nepřemohou.
A ten starozákonní oddíl nás upomíná na příklad Abrahama a Sáry, kteří věřili Hospodinovým zaslíbením, i když se zdála tak nepravděpodobná. I nám zní zaslíbení z proroka Izajáše, ten ukazuje na to, že vše pomíjí. Naproti tomu stojí Hospodinovo slovo:
„ Ale má spása tu bude věčně, má spravedlnost neztroskotá.“
Amen
