Cesta snahy o smysluplný život

V dnešním evangelijním oddíle čteme, ve zkratce, tak jak je to typické pro Markovo evangelium, o tom, co lidé obvykle prožívají v duchovním životě. A nemusíme mluvit jen o duchovním životě ve smyslu zbožnosti 

Kázání na 18. 2. 2018

Biblická čtení: Genesis 9, 8 – 17; 1. Petrův 3, 18 – 22; Marek 1, 9-15

Biblická čtení si můžete přečíst zde: www.biblenet.cz

            V dnešním evangelijním oddíle čteme, ve zkratce, tak jak je to typické pro Markovo evangelium, o tom, co lidé obvykle prožívají v duchovním životě. A nemusíme mluvit jen o duchovním životě ve smyslu zbožnosti a církevní příslušnosti. Něco podobného pozná každý, kdo se snaží žít smysluplně, kdo pochopil, že život má někam směřovat, bere čas nám zde darovaný jako výzvu, oslovení. Dnes stojíme na počátku postního období. A zvěst s tím spojená se týká celého našeho života, může být aktuální pro všechny lidi, nejen pro úzkou skupinu aktivních příslušníků církevního života.

            Nejprve čteme o Ježíšově křtu. To je počátek jeho cesty. Je to spojeno s nádherným zážitkem. Bůh se přiznává k jeho pokoře, se kterou se zařazuje mezi hříšníky a sdílí s nimi jejich úděl. Bůh mu dává najevo, že bude s ním – to je význam onoho obrazu o nebesích otevřených a Duchu svatém sestupujícím jak holubice.

            Avšak najednou přichází střih, náhlá neúprosná změna, jak to už v životě bývá. Hned, ano hned bez nějakého radování se, užívání si nádherných chvil vyvádí Duch Ježíše na poušť. A najednou tu máme pravý opak. Místo nádherného potvrzení o Boží přítomnosti a požehnání přichází pokušení, pochybnosti symbolizované vlivem satanovým. Poušť v době vzniku Písma svatého bylo místo, kde přebývali zlé síly. Ti, kdo jdou duchovní cestou, odcházeli celé dějiny na poušť ne, aby unikly z hříšného světa, ale aby od něj poodstoupili a utkali se sami se sebou, se zlem ve vlastním nitru. A i onu dravou zvěř můžeme vyložit jak to, co na nás útočí, co nás chce zničit, co nás chce využít ke svým cílům.

            Je tam psáno i o andělech, kteří Ježíše obsluhovali. Ale z vyprávění u Lukáše a Matouše víme, že ti andělé, kteří zde symbolizují také Boží přítomnost a péči přicházejí na scénu až potom, co Ježíš překoná pokušení, která jej potkala.

            A když Ježíš překoná tuto zkoušku, nabude přesvědčení a vnitřní síly a svobody. A i když jeho příbuzný Jan byl uvězněn, a Ježíše může čekat něco podobného, on jde a hlásá. Zkušenost, kterou prožil na poušti, ho přivedla k tomu, že se přiblížilo království nebeské, tedy, že Bůh chce být s lidmi, chce být přítomen v jejich životech. To pokání spočívá v tom, že si uvědomíme, co vše nám Bůh nabízí, že jsme obdarováni a milováni a budeme to, co nám Bůh dává v co největší míře, navzdory všemu, užívat.

            Evangelista Marek v geniální zkratce, jak je pro něj typické, popisuje, co prožívá každý z nás jak v životě víry, tak i v životě běžném. Lidé se pro něco nadchnou, něco se jim zalíbí, vydají se na nějakou životní cestu – studium, manželství, podnikání. Počátek provází nadšení. Ale v zápětí se člověk musí utkat sám se sebou, se vším tím zlem, špatnými vlastnostmi, které si v sobě nese. Prožíváme zklamání sami ze sebe a z lidí kolem nás. Jako bychom se ocitli na poušti, vystaveni našeptávání zlého. A vše čeho se bojíme, zneklidňuje nás, obchází kolem jako dravá zvěř cenící zuby.

            Jak víme z vyprávění o pokušení na poušti od ostatních evangelistů, Ježíš se pokušení nepoddal. Tak i my můžeme vědět, že to, co nás svazuje a snaží se nás zneužít ke svým cílům lze překonat. Je to jednak změnou smýšlení, což se jinak nazývá pokání. Tím, že si připomeneme, kdo jsme bez ohledu na to, jak nás berou ostatní lidé, zda naplňujeme jejich představy, nebo oni naplňují ty naše. Ty představy, nároky, lpění na nich, strach z toho co nás čeká, co můžeme čekat od lidí kolem nás, to je asi tou hlavní složkou onoho pokušení, těch dravých zvířat. A když člověk před nimi neutíká, v klidu, z nadhledu se na ně podívá, pozná jednu důležitou věc. Nejsou naší součástí. Mohou nad námi mít jen takovou moc, jakou jim sám dá. A toto poznání a z něj vyplývající vnitřní postoj, může být potom zdrojem vnitřní svobody a síly. Podobné s jakou šel Ježíš svojí cestou, která přinesla požehnání celému lidstvu.

            V postním období se soustřeďujeme na to, že i my můžeme obrazně řečeno vyjít na poušť, podívat se do tváře všech strachů, úzkostí, co nás svazuje, nahání nám jak dravá zvěř strach. A můžeme jako Ježíš poznat, že to nad námi nemusí mít moc. A tak jako andělé potom Ježíše obsluhovali, tak i my můžeme poznat a vidět pravé zdroje, ze kterých můžeme čerpat – radostnou vděčnost, vědomí Boží přítomnosti a milosti, která jak jsme četli v dnešních biblických čteních, nikdy neustává.

Amen

 

Autor: Marek Ryšánek | středa 11.4.2018 11:15 | karma článku: 4,25 | přečteno: 176x