jednou jsem četl historku o rodině, která se kdysi kvůli chudobě ve své vlastní zemi vydala na cestu do Ameriky. Lodní lístky je stály spoustu peněz. Domnívali se, že jim nezbylo na jídlo
Kázání na 25. 12. 2015
Biblická čtení: Izajáš 52, 7 - 10; Židům 1, 1 - 6; Jan 1, 1 - 14
Sestry a bratři,
jednou jsem četl historku o rodině, která se kdysi kvůli chudobě ve své vlastní zemi vydala na cestu do Ameriky. Lodní lístky je stály spoustu peněz. Domnívali se, že jim nezbylo na jídlo. A tak chtěli celou cestu přes oceán vydržet jen o chlebu a sýru z domova. Po několika dnech už to jeden malý chlapec nevydržel a při pohledu na sýr se rozplakal. Jeho otec mu s těžkým srdcem dal něco málo z posledních peněz, aby si šel něco koupit. Chlapec se vrátil s kakaem a koblihami a spoustou dalšího jídla, vrátil otci peníze. Jídlo na cestu bylo totiž v ceně lístku.
To vystihuje postoj věřících lidí a lidí vůbec k životu. Pořád si myslíme, že si musíme něco zasloužit, něco dokázat něčím zaplatit. Nic není v životě zadarmo. A my lidé se domníváme, že pokud je nějaký Bůh musíme si u něj přijetí nějak zasloužit, konat dobré skutky a pokání, abychom odvrátili jeho hněv, abychom si vůbec zasloužili žít.
Po staletí se lidé bohů a bůžků báli. Nosili jim nějaké oběti, dokonce i lidské. Někdy tito lidmi vytvoření bohové spíše připomínali stvůry z temnot, démony.
Nám to totiž dělá dobře, když si můžeme říci - to jsme zaplatili, to jsme si pořídili. To jsme dokázali.
V dnešním evangelijním textu však čteme něco jiného. Evangelista tam píše - těm, kteří ho přijali dal moc stát se Božími dětmi. Těm, kteří ho přijali. Ne těm spravedlivým, ne těm zbožným, ne těm, kteří mají správný původ, ale prostě těm kteří ho přijaly dal moc stát se Božími dětmi. Protože v něm je život.
Jde vlastně o to, že senám Bůh chce ukázat, připomenout - co už vlastně jsme, co nám bylo dáno. Jsi moje stvoření, jsi moje dítě, pocházíš ode mne a já ti chci ukázat, co všechno můžeš používat.
A to je skutečné světlo v temnotách. Už tu nemáme boha jako nevypočitatelného despotu, kterého je potřeba se bát a kterého je nutno neustále usmiřovat, u kterého je třeba si něco zasloužit. Uvědom si a přijmi, co jsi - Boží stvoření, Boží dítě. A jediné,co se po tobě chce, je abys se s Bohem sjednotil a zdarma bral poznání toho, čím vším jsi obdarován, obdarována.To je opravdové světlo v temnotě. V temnotě nároků tohoto světa, zklamání ze vztahů, nenávisti je nám řečeno radujte se z toho, že jste od počátku milovanými Božími dětmi a užívejte toho.
Všechno co máš, jsi dostal. Jediné, co můžeme udělat je přijmout. A tady končí, je znemožněna jakákoli exklusivita, nadřazenost. Není být na co pyšný, nebo dokonce ve jménu víry pronásledovat, či utlačovat druhé. Na to není v úžasu radostné vděčnosti místo.
Proto slavíme narození spasitele v době zimního slunovratu. V temnotě Betlémské noci, v temnotě zvůle mocných se narodilo dítě. V temnotě údělu rodičů, kteří se museli vydat na cestu a nenašlo se pro ně místo pod střechou. Bůh ukazuje, že je s lidmi a chce po lidech jen jedno - aby co nejvíce brali z darů, které on sám jim nabízí.Chce, aby se s ním sjednotili, aby je on sám mohl osvobodit od strachu, od otázek, zda jsou na úrovni, jestli si něco zaslouží nebo ne, jestli je druzí berou či ne.To co ti nabízí Bůh, stvořitel, jeho láska a milost, to je světlo, které nikdy nezhasne. Vždy je možno doufat, vždy je možno volat. Dokonce i přes hranice smrti.
Ano, světlo Boží, světlo Boží lásky osvěcuje i to, co bychom se nejraději snažili skrýt. Proto mi, lidé, máme paradoxně někdy raději temnotu, kdy není nic vidět. Ale k podstatě dítěte Božího patří i to, že když člověk pozná jaký je, nemusí to před Bohem skrývat. Biblické podobenství o ztraceném synu nám velice jasně ukazuje, že Bůh kajícímu hříšníkovi běží vstříc.
Amen
