Zázračný chlapec Amós Lora, aneb kytaristé bděte

Někdy se objeví malý zázrak a jeden takový hrál 5. listopadu večer v útulné žižkovské Akropoli v rámci cyklu Kytara napříč žánry. Třináctiletý Amós Lora je možná novou velkou tváří španělského flamenka, jemuž zde ve střední Evropě asi moc nerozumíme, ale když se setkáme s takovým úžasným hráčem, nutí nás to smekat klobouky a hluboce se uklánět.

Amós je na svůj věk velmi křehký, ale vyzařuje rozpačitou chlapeckou krásu a radost z toho, že se jeho hra líbí. Všiml jsem si, že mu chudákovi občas trochu cuká hlava, což nebudu nijak rozvádět, neb každý máme něco, a v souladu s legendárním filmem Někdo to rád horké je skvělé, že „nikdo není dokonalý“. Jsem vždy poněkud rezervovaný vůči takzvaným zázračným dětem, neboť někdy jejich hvězdička z mnoha důvodů záhy pohasne. Amós hraje s tak viditelnou chutí a zaujetím, že si troufám předpovědět, že o něm ještě uslyšíme. Vzpomněl jsem si přitom na legendární zaujetí Lang Langa klavírem a hudbou vůbec. Koncert začal dost opožděně vystoupením jakýchsi předskokanů ve formě české flamencové skupiny, jež měla v obsazení asi dost neobvyklé basu a housle (bohužel sice obsluhované hezkou dívkou, ale jinak mizerné a bez výrazu), kytarista byl však velmi šikovný a také perkusista a zpěvák se snažil. Vystoupila s nimi běloruská tanečnice, jež mi připadla velmi dobrá a temperamentní. Ovšem české flamenco je asi totéž jako česká country, originál to prostě není a být ani nemůže. Jakmile jsme mohli srovnat s echt španělským, byl rozdíl jasně znát. Mnoho z nás v této, jak si stále myslíme, muzikantské zemi hraje nebo hrálo na kytaru a i ti z nás, kteří tento nástroj ovládají na slušné úrovni, musí mít při pohledu na Amósovo zacházení s nástrojem tísnivý sokratovský pocit. Flamenková hra na kytaru má zřejmě svůj řád i školu, jež zřejmě staví na principech klasické kytary. Amós hraje již od útlého dětství a prošel školou několika renomovaných hráčů. Jeho doprovodný soubor zahrnoval druhého kytaristu, který má zřejmě špičkovou výkonnost, ale v některých chvílích se díval na vedle sedícího perkusistu s viditelnou otázkou v očích, jak to ten kluk může hrát. Zpěv obstaral muž, jenž byl označen za jednoho z nejlepších španělských zpěváků flamenka. Flamenkový zpěv je spíše nesmírně naléhavým melodickým voláním, v němž slyšíte cikánské (ve Francii a ve Španělsku nežijí žádní Romové, ale poctiví a slušní gitanes, nebo gitanos, jako třeba Carmen), maurské i lidové názvuky včetně volání muezzinů k modlitbě z doby, kdy zejména na jihu Iberského poloostrova, kde se flamenko zrodilo, vládl islám. Ale Amósova kytara, to je orchestr sám o sobě. Poslední skladba zněla na obou kytarách tak úchvatně, až jsem si říkal, že je škoda, že už to končí. Vzpomněl jsem si taky na výborné Saurovy (letos dovršil 80 let) filmy věnované právě lidové hudbě poloostrova, Flamenco a Fados. Zejména druhý jmenovaný mě nadchl a otevřel mi netušené krásy portugalské hudby, která je tak jiná než španělská. Vytleskali jsme si jeden přídavek. Amós se loučil s dojemnou radostí, která je dána jen dětem a čistým duším. Dělali jsme v sále rambajz, co to dalo, aby viděl, že se nám koncert líbil. Já jsem klepal holí do židle.