Z mrtvého domu čili Dostojevskij i Kafka zabalení do Janáčka

Jsem rád, že Národní divadlo nám postupně hodlá poskytnout aspoň jednoho Janáčka ročně, když už se vypracoval na našeho ve světě nejhranějšího operního skladatele a jednoho z nejhranějších absolutně.

         Navýsost zdařilou Lišku Bystroušku stále hrají, leč Z mrtvého domu už stáhli. Zvládl jsem tedy předposlední derniéru a Honza si také koupil lístek na svou oblíbenou levnou galerii za sloupy tuše dobře, že dole nebude vyprodáno a po přestávce usedne u mě v prvé řadě.

   Uvědomil jsem si přitom, jak bezútěšná musela být ruská realita za Dostojevského a co pro něho muselo znamenat věznění a vyhnanství, i když vlastně unikl o vlas popravě. Ostatně z celého Dostojevského díla je znát nesmírná tragika.

   O generaci později jeden pražský židovský zaměstnanec pojišťovny popíše stejnou bezútěšnost v Zámku i Procesu a jeden moravský rusofilský skladatel krátce poté dovrší svou životní tvorbu operou na podobné téma. Všichni vypravěči svých příběhů by mohli být ihned postavami u Kafky, neb obsah i způsob sdělení je podobně neurčitý a nejednoznačný.

   Rusofil Janáček ruskou literaturu podrobně zkoumal a patrně z ní dokázal vyloupat jádra. Bohužel však asi nečetl dosti Havlíčka, který věděl o Rusku své, avšak Dostojevského znát nemohl. Janáček zemřel dřív, než se mohly vyjevit ty nejhorší Stalinovy zločiny.

   Janáček v obou dějstvích zařadí obsáhlé scény, kdy jeden z vězňů vypráví příběh, který vedl k jeho odsouzení a tyto bloky opatřil nejkrásnější a nejnápaditější hudbou a uložil zpěvákům zápřah podobný Wagnerovu.

   Zajímavě pojatá režie v prvé půli představení pojme vězeňskou slavnost, která jim je o svátku milostivě povolena jako pohybové a pantomimické divadlo v divadle, kdy herci jsou zřetelní transvestité a různé podivné postavy a zdůrazňují absurditu života a osudů vězňů. Typický projev mužské komunity (například i vojenské), která nahradí ženy převlečenými muži.

   V dalším dějství jsou už všichni oblečeni v civilních šatech, avšak k vyprávění o jedné životní příhodě přichází tanečnice, jež je do půli těla nahá a zakrývá se do jisté míry neúspěšně rukama a předvádí divoké kreace včetně vybíhání na stěny a stoupání na výčnělky. Mám docela problém dešifrovat, co nám mělo být řečeno, a nakonec toho nechám a svedu to na absurditu děje. Proč taky pořád něco vykládat a objasňovat. Život a svět jsou už z povahy věci kategorie nejisté a neurčité. Chvála bohu - nejistému a neurčitému.

   Přese všechno ještě vzpomenu Solženicyna, který dokládá, jak ohavný a ubohý život mnohých za monarchie o několik stupňů překonal útlak komunistický. To by si ani Dostojevskij nedokázal představit. Zlatej car, říká Solženicyn. Avšak citlivý Kafka dokázal nastínit obrysy konců, je-li zvůli dovoleno zmocnit se světa. To by teprve byla opera.

   Já jsem také konečně živě uviděl a uslyšel v opeře Štefana Margitu, který je světově uznávaným Janáčkovským interpretem už proto, že k dramatickému tenoru, dnes už poněkud drsnějšímu, přidává perfektní českou výslovnost, tak důležitou právě u Janáčka. Kromě té tanečnice je celá opera takzvaná klučičárna, jak říkají znalci, neb tu jsou pouze mužské postavy.

   A Hanka, která viděla operu loni, se vyjádřila, že byla posmutnělou scénografií a atmosférou rozladěna a nelíbila se jí. Nemá asi chodit na klučičárny. Řekl bych, že v příští sezóně přijde další Janáček a přestože netuším, který, už se těším. Dal bych si Věc Makropulos.