Výročí 22. dubna

  Pokračujeme, jak to okolnosti dovolují, a hvězdami označuji filozofa Immanuela Kanta a houslistu Yehudiho Menuhina. Oba jsou osobnosti prvního řádu, aniž bychom stavěli ostatní do pozadí.

   1451 Isabela Kastilská, (+1504), kastilská a aragonská královna. Doba, v níž vládla, je nesmírně zajímavá a okolnosti její vlády neméně, nelze ji oddělit od manžela Ferdinanda Aragonského. Už její nástup na kastilský trůn se podobal byzantinským intrikám. Manžela si už předtím vybrala i vyvzdorovala na bratrovi králi. Strach před ohrožením katolické víry díky početným konvertováním muslimů a Židů ke křesťanství, čemuž se moc nedůvěřovalo, vyjádřen v pozvání svaté inkvizice do Španělska, jež zde páchala ve jménu čisté víry největší ohavnosti po tři staletí. Nakonec zbývající Židé vypovězeni. Syn následník umírá mlád a dědičkou tedy dcera Jana, jež se vdá za Habsburka Filipa, jak již víme od narozenin jejího syna Ferdinanda. Napotřetí oba manžely ukecá Kolumbus, aby se podíleli na výpravě do Indie, z čehož vyplynuly zámořské objevy a proud zlata a stříbra do Evropy především do rukou španělské koruny.

   A vlastně nic z toho, už za století ohromné hospodářské obtíže a odpadnutí Nizozemí z impéria a za další století faktické zhroucení španělské ekonomiky. V téže době Angličané a Nizozemci s Francouzi za zády de facto ovládají moře a zámořský obchod, včetně hodnotnějších kolonií a směřují ke kapitalismu a bohatství, jak nás učí Adam Smith. Španělsko se nakonec stane jednou z nejzaostalejších zemí Evropy.

   Dceruška Kateřinka Aragonská provdána dvakrát do Anglie, poprvé dána následníku Arturovi a po jeho úmrtí ji „převezme“ bratr Jindřich VIII. Jeho otec se tak snažil vlichotit Španělsku, neb tušil, že tu vyrůstá konkurenční mocnost. Tak z té Isabely povstanou vnoučaty obě habsburské větve a z dcery Kateřinky anglická královna Marie.

   A téhož roku, kdy Kolumbus vyslán na cestu, dobyta poslední výspa islámu Granada. Spojením obou manželů vládnoucích nejvýznamnějším státům na Pyrenejském poloostrově kromě Portugalska vzniká sjednocené Španělské království. Ještě Isabela zažije spolu s manželem válku s Francií o následnictví v Neapolském království, kde vládne aragonský rod. Nakonec ta koruna připadne Ferdinandovi.

   1724 Immanuel Kant (+1804), německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a jím myšlenkově vrcholí osvícenství. Já si dovolím prohlásit, že jde o filozofa dodnes nepřekonaného a pilíř veškerého euroatlantického filozofického snažení. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a i pozdější. On je Newtonem i Eulerem na poli filozofie jako oni na poli přírodních věd a matematiky. Obdivuhodný je rovněž rozsah jeho díla. Bylo by na škodu se zde rozepisovat, jen mohu doporučit pokusit se cokoli si od něho přečíst a přitom trochu namáhat mozek. Zavedl do svého života přísný a pravidelný režim, což lze také jen doporučit, avšak nebyl žásný suchar.Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Byl vtipný a vedl své posluchače k samostatnému myšlení.

   Na ruské univerzitě v Královci je pamětní deska se slavným citátem: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ K takým závěrům by asi došel znaje soudobou úroveň poznání vesmíru, a jak by naložil s velkým třeskem, když uvážíme, co napsal v prvé knize.

   Tohle stojí za pozornost a doklad, že jeho myšlenkový záběr daleko přesahoval filozofii. Ve spise K věčnému míru (1784 a 1795) se vyjádřil k uspořádání Evropy. Právo by v celé Evropě mělo být založeno na občanském principu a mělo by být uskutečňováno v republikách (jimiž by měly být všechny evropské státy). Z občanského principu bude vycházet nové mezinárodní právo, které bude předpokladem trvalého míru. Všechny evropské státy by se měly spojit do spolku, který nazývá federací a který nebude zasahovat do vnitřních záležitostí svých členů. Pro zabezpečení míru se jednotlivé státy musí vzdát svých vojsk, společným vojskem by disponoval evropský spolek. Připouštěl i rozšíření tohoto uspořádání mimo Evropu, pokud příslušné státy přijmou evropský politický a hospodářský systém.

   Kantovy spisy zde řadím, abyste mohli zajít do knihovny a dopředu věděli, co si máte půjčit

•1755: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes – V tomto spise Kant předkládá hypotézu vzniku sluneční soustavy z mlhoviny (Kantova-Laplaceova hypotéza).

•1755: De igne („O ohni“)

•1781: Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft) – vymezení apriorních (předempirických) podmínek možnosti jakéhokoli poznání i jeho přirozených omezení.

•1783: Prolegomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou – shrnutí základních myšlenek Kritiky čistého rozumu, návrh kritérií vědeckosti myšlenkových systémů, česky vyšlo 1916

•1785: Základy metafyziky mravů – stručné představení etiky kategorického imperativu.

•1788: Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft) – navrhuje univerzální racionální etiku, založenou na „kategorickém imperativu“.

•1790: Kritika soudnosti – spojuje oblast teoretického a praktického rozumu, všímá si citů, vkusu a účelnosti v přírodě.

•1793: Náboženství v mezích čistého rozumu – vysvětluje nutnost přijetí svobody, nesmrtelné duše a Boha jako postulátů praktického rozumu, ale odmítá náboženské obřady.

•1795: K věčnému míru – navrhuje zde vytvoření celosvětového mírového společenství nezávislých států, které by mělo vést ke světovému míru.

•1797: Metafysika mravů – obsahuje teorii práva a nauku o ctnostech

•1798: Antropologie – shrnuje to, co by posluchač filosofie měl vědět o člověku.

   1854 Alphonse Bertillon (+1914), francouzský antropolog a policejní důstojník, který založil kriminalistickou metodu (bertillonáž) pro evidenci a identifikaci pachatelů založenou na antropometrii, umožňující registraci pachatelů podle jedenácti tělesných měr.

   Otec lékař a strýc matematik, rozhodující vlivy, ale studia medicíny nedokončí. Aby se bezcílně neplácal životem, otec mu zařídí místo písaře na policejním ředitelství. Tam při pořizování popisů zločinců dospěl k metodě stanovit systém standardizovaného měření, které zachytí odchylky jednotlivých osob a charakteristické znaky. Dodnes se používají fotografie osob a míst činu. Typické jako pro i jiné inovace jsou nedůvěra nadřízených a výsměch kolegů. Jakmile se několikrát podařilo zločince odhalit pomocí Bertillonem navrženého postupu, situace se obrací a nakonec ve Francii zavedeno a současně se v Bertillonově soustavě objevily i otisky prstů, které pro jednoduchost nakonec převládly.

   Přestože byl velkou autoritou, nebo možná i proto, dopustil se také mnoha chyb, tou nejznámější a nejsmutnější je chybný posudek písma kapitána Dreyfuse, přesněji řečeno spekulativní. Dnes už všichni kriminalisté i soudci vědí, že takzvaná grafologie vědou není, nýbrž je jí písmoznalectví, což je něco zcela jiného.

   Bertillon nakonec skončil v omylu, neb odmítal uznat daktyloskopii jako hlavní metodu identifikace a nikdy neuznal svůj dreyfusovský omyl, což ho stálo vyznamenání. Avšak navždy zůstane prvním mužem v dějinách kriminalistiky, který využil vědeckých poznatků k identifikaci člověka a průkopníkem kriminalistické fotografie. Je také zakladatelem první kriminalisticko-technické laboratoře na světě.

   1870 Vladimir Iljič Lenin (+1924), vlastním jménem Uljanov, politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády sovětského Ruska (1917–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1924). Byl teoretikem, který definoval adaptaci marxismu v období imperialismu, a na základě jeho prací byl později k pojmu marxismu přidán přídomek leninismus.

   Opět se jako u podobných darebáků jen omezím na svůj názor. Tento nesporně nadaný a inteligentní Rus se také domníval, že je nadán nad jiné a že všechno ví nejlíp a jako mnozí jiní úspěšní vůdcové byl dostatečně bezohledný a bylo-li třeba i krutý. Bezohledně utlačovat lid je jaksi už v genech ruských vládců. Sám pochopil, že jen krutostí se vládnout nedá a povolil v rámci Nové ekonomické politiky omezeně soukromé podnikání. Věděl, že může přijít jiný, mladší a krutější a bezohlednější a ten se nezakecá. Leč ten jeho poslední vůli ztopil a mrtvicí postižený Lenin se už na nic nezmohl.

   Bůhví v jaké, stavu je jeho údajně nabalzamovaná mrtvola a kdyby i tam ležel gumový Lenin, nikdy by to nepřiznali, což je také v ruských genech. Pozoruhodné je, že stále existuje řada míst v Rusku, kde jeho sochy a ulice a náměstí, ostatně převládá u mnohých názor, že Lenin byl jen chytrý revolucionář, který dělal nevyhnutelné, tj. kácel les a třísky přitom vždy létají a zvůle a zločiny páchány až za Stalina. To je ohromný a tragický omyl.

   Lenin byl darebák jen lepší v tom, že byl schopen sebereflexe a netrpěl stihomamem a paranoiou. Ale co se divíme, když pořád mezi námi lidé, kteří říkají, že za komoušů nebylo všechno zlé. Ostatně je třeba učit se, učit se, učit se nikoli od Lenina, nýbrž Solženicyna a jednou zde již doporučeného Gogola. Ostatně Hašek si také zažil své za panování našeho holohlavého.

   1899 Vladimir Vladimirovič Nabokov (+1977), byl ruský a později americký prozaik; svou ranou prózu a poezii psal pod pseudonymem Sirin. Narodil se do zámožné šlechtické rodiny, mezi jeho předky byli ministr, obchodník se zlatem, německý generál a ředitel imperátorské lékařské akademie a náčelník lékařské služby ruské armády. Doma se mluvilo rusky, anglicky a francouzsky. Před revolucí se rodina přesouvá na Krym, z něhož odejde v roce 1919 před jeho ovládnutím Rudou armádou. Část majetku se podařilo přesunout do Berlína, takže rodina nestrádá. Zde napíše první román a do roku 1937 ještě osm dalších pod pseudonymem V. Sirin. Sklidil velký úspěch u početné ruské emigrace, ale v Sovětském svazu ignorován.

   Po norimberských zákonech manželka propuštěna a odcházejí do Paříže, odkud 1940 posledním parníkem do USA. Zde zprvu učitelem ruské a světové literatury na univerzitách. Poté už publikuje. Do Evropy se vrací v roce 1960 a bydlí v Montreux ve Švýcarsku, kde píše své poslední romány.

   Jeho díla jsou charakteristická svou složitou literární technikou, hlubokou analýzou emocionálního rozpoložení postav ve spojení s nepředvídatelným dějem. K jeho nejznámějším dílům se řadí Mášenka, Lužinova obrana, Pozvání na popravu a Dar. V celosvětovou známost vešel po vydání skandálního románu Lolita, který byl mnohokrát zfilmován (1962, 1997). Kromě vlastních děl vydává i překlady do angličtiny: Puškinův Evžen Oněgin, Lermontovův Hrdina naší doby a Slovo o pluku Igorově, o němž se už prokázáno, že jde o falzum jako naše Rukopisy. Na Nobelovu cenu za literaturu navržen v 60. letech čtyři roky po sobě, ale nikdy nenominován.

   Bibliografie

Mášeňka 1926

Smích ve tmě 1932

Lužinova obrana – 1930

Pozvání na popravu – 1935

Hrdinský čin - 1937

Dar – 1938

Skutečný život Sebastiana Knighta – 1941,

Ve znamení levobočka – 1947,

Lolita – Paříž 1955, USA 1958, česky 1991, 2003, 2007

Nezvratný důkaz – 1951

Jiné břehy – 1954

Pnin – 1957 –

Bledý oheň – 1962

Ada aneb Žár – 1969,

Průzračné věci – 1972

Koukej na harlekýny – 1974

Promluv, paměti /Návrat k jedné autobiografii – 1961,

Nedokončený román Laura a její originál - 2009

Monografie: Nikolaj Gogol, Evžen Oněgin

   1904 J. Robert Oppenheimer (+1967), někdy uváděn jako Julius Robert Oppenheimer nebo Jacob Robert Oppenheimer, americký teoretický fyzik, nejznámější svou účastí v projektu Manhattan, kde řídil vývoj první jaderné zbraně v tajné laboratoři v Los Alamos v Novém Mexiku. Bývá označován jako „otec atomové bomby“. Byl starším bratrem dalšího fyzika Franka Oppenheimera.

   Jeho němečtí židovští rodiče 1888 emigrovali do USA. Otec byl bohatý židovský importér textilu, matka absolvovala malířské vzdělání v Paříži a později vlastnila ateliér v New Yorku. Studuje na Harvardově univerzitě fyziku a chemii. Ovládal několik jazyků včetně latiny a řečtiny, psal poezii a zabýval se filosofií. Ve studiu pokračuje především teorií molekul na univerzitě v Cambridge. Doktorát na univerzitě v Göttingenu, kde v té době působilo mnoho známých vědců: Tehdy zde světový výkvět Werner Heisenberg, Max Born, Wolfgang Pauli, Enrico Fermi, Eduard Teller.Pod vedením Maxe Borna vytvořil několik vědeckých prací, z nichž vyniká zejména studie věnovaná kvantové teorii molekul. V té době měl již na svém kontě devět vědeckých prací, publikovaných během necelých dvou let jeho evropského pobytu. Z tohoto období je i jeho slavná práce o kvantové teorii molekul, napsaná společně s Bornem, ve které je navržena dnes známá Bornova–Oppenheimerova aproximace.

   1928 návrat do USA a na Kalifornské univerzitě v Berkeley a Kalifornském technologickém institutu v Pasadeně se věnuje kvantové elektrodynamice. Pod 1933 jako první podává správný popis mechanismu tvorby párů elektron–pozitron vlivem gama záření. Pod vlivem Lawrenceovým se věnuje v Berkeley i jaderné fyzice. Vykonával také pedagogickou praxi a na jeho přednášky se sjížděli studenti z celých Spojených států. Studenty díky svému enormnímu rozsahu vědomostí a schopnosti vědecké syntézy vedl k univerzálnímu pojetí fyziky. 1938 byl jmenován řádným profesorem Kalifornské univerzity

   V roce 1936 se seznámil s komunistkou Tatlockovou a pod jejím vlivem se začal zajímat o politické a hospodářské problémy i mezinárodní situaci. Když po smrti otce v roce 1937 zdědil značný majetek, podporoval finančně protifašistické organizace a levicový tisk, do kterého přispíval vlastními články.

   1941 byl Robert Oppenheimer jako přední jaderný fyzik zapojen do komise, která posuzovala možnosti použití jaderné energie pro vojenské účely. Z vlastní iniciativy přikročil k pokusům se štěpením uranu a dosažené výsledky vedly k rozhodnutí vytvořit výzkumné středisko pod jeho vedením. V roce 1942 byl zahájen tajný vojenský projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout atomovou bombu dříve než Němci. Oppenheimer byl pověřen vedením výzkumných prací, kterých se zúčastnilo mnoho předních amerických i evropských vědců, kteří uprchli před nacismem. Projevil se jako vynikající organizátor, pro úspěch projektu nepostradatelný.

   Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki se Oppenheimer jako jeden z hlavních představitelů projektu Manhattan stal známým po celých USA, jeho portrét se objevil na titulních stranách časopisů Life a Time. V letech 1947–1952 působil ve funkci prezidenta vědecké rady Komise pro atomovou energii (AEC), a stal se tak nejvlivnějším poradcem vlády a armády v jaderných otázkách. V roce 1946 byl v USA vyznamenán Medailí za zásluhy (Legion of merit), nejvyšším civilním vyznamenáním. V roce 1948 byl zvolen prezidentem Americké fyzikální společnosti a byl členem řady dalších institucí. Ničivé následky výbuchů jaderných bomb ho přiměly k odchodu z funkce ředitele výzkumného střediska v Los Alamos

   Po skončení 2. světové války Oppenheimer nesouhlasil s dalším vývojem bomb a nechtěl pokračovat ve vojenském jaderném výzkumu. Odmítl se podílet na výzkumu vodíkové bomby. Byl přesvědčen o nutnosti mezinárodní spolupráce a kontroly v oblasti využití jaderné energie, což v období studené války neodpovídalo vládní politice. V letech 1949 až 1954 byl v éře mccarthismu obviněn z prokomunistického smýšlení, špionáže pro Sovětský svaz a několikrát vyslýchán vyšetřovací komisí vládního Výboru pro atomovou energii. Bylo mu odebráno bezpečnostní proavěření a nemohl dále pracovat na projektech jaderného výzkumu. V zemi, kde zítra znamená, včera by mu v Lubjance vyrazili zuby a pak ho zastřelili. V té zpátečnické kruté Americe dokonce působí jako pedagog v Ústavu pro pokročilá studia v Princetonu, který se pod jeho vedením stal významným centrem teoretické a jaderné fyziky. Procestoval Evropu, kde se mu dostalo mnoha ocenění (mj. Čestná legie ve Francii roku 1958, zvolení zahraničním členem Královské společnosti v Anglii). V USA se Robert Oppenheimer dočkal politické rehabilitace až od prezidenta J. F. Kennedyho, když mu byla v roku 1963 udělena cena Enrica Fermiho.

,Životní zkušenosti získané v období práce na atomové bombě přiměly Oppenheimera k úvahám o úloze vědce v moderní společnosti a etických důsledcích vědeckého výzkumu. Zabýval se morálními problémy, které před vědce staví jejich objevy a mírou odpovědnosti za jejich možné zneužití. Za to vše zaslouží obdiv, ovšem tomu, že Sovětský svaz vyvíjel a hromadil jaderné zbraně ozlomkrk a bylo správné tomu čelit, rozumím. Avšak nakonec se našlo dost odpovědných na obou stranách přes veškero nepřátelství, kteří to viděli podobně a zasedli ke stolu a vyjednali mnohé, nebo se alespoň vynasnažili. Náruživého kuřáka zabila rakovina hrtanu, takže pozor, přátelé, pijte whisky, ale nekuřte.

   1916 Yehudi Menuhin (+1999), celým titulem a jménem baron Menuhin of Stoke d'Abernon v USA narozený houslový virtuos a dirigent, který strávil většinu svého života ve Spojeném království. 1970 se stal občanem Švýcarska, občanem Spojeného království až 1985. Asi se nedivíme, že tento jeden z králů houslí 20. století pocházel ze židovské rodiny. Oba rodiče milovali hudbu, otec Mosche hrál na housle a matka Maruscha byla obstojná klavíristka. Na housle začal hrát ve věku čtyř let V šesti letech poprvé vystoupil na koncert.u 1921 studentem Louise Persingera. jedna lekce u Ysaye a později lekce u George Enesca,

   Dvanáctiletý vystoupí v Berlíně pod dirigentem Bruno Walterem a hned ve třech technicky náročných koncertech J. S. Bacha, Beethovena a Brahmse. Albert Einstein po tomto vystoupení prohlásil: „Vím, že bůh na nebi je.“ Bruno Walter po mnoha letech konstatoval: „Ještě dnes vím, jak Yehudi hrál. Byl dítě a přece už muž a velký umělec. Podivuhodné nebylo, že hudbu technicky ovládal, nýbrž že ji také opanoval duchovně.“

   V této době také začal s nahráváním. Během 2. světové války pořádal koncerty pro vojáky v lazaretech a vojenských táborech. Po válce došel k závěru, že mu schází systematické vysokoškolské vzdělání a některé jeho nedostatečnosti mu brání hrát na nejvyšší úrovni. Proto od té doby méně koncertů a více nahrávání a ostatní pro hudbu prospěšné činnosti. Do toho spadá také turné pro červený kříž. Intenzivně se věnoval nahrávání. Jeho nahrávací smlouva s firmou EMI trvala 70 let. V roce 1965 Řád britského impéria. V roce 1969 zvolen prezidentem mezinárodní hudební rady UNESCO. V této pozici pronesl o dva roky později v Moskvě projev, který byl doslova bombou. Kritizoval v něm totiž tehdejší kulturní poměry v Sovětském svazu. 1983 založil mezinárodní soutěž pro mladé houslisty. Velkou část svého života věnoval také pedagogické činnosti. Mezi jeho nejslavnější žáky patří mimo jiné Nigel Kennedy. Kromě houslové hry se věnoval také meditaci a józe a byl vegetarián. Královnou udělen šlechtický titul.

1937 Jack Nicholson, celým jménem John Joseph Nicholson, americký herec, režisér, producent a scenárista. Je trojnásobným držitelem ceny Americké filmové akademie Oscar a sedminásobným držitelem Zlatého glóbu. Oskara získal v kategorii nejlepší herec v hlavní roli za filmy Přelet nad kukaččím hnízdem (1976) a Lepší už to nebude (1998) a v kategorii nejlepší herec ve vedlejší roli ve filmu Cena za něžnost (1984). Patří mu prvenství v počtu nominací na Oskara v historii této ceny, nominován celkem dvanáctkrát.

   Výběr z filmografie:

Jízda v bouři, Za jasného dne můžete vidět na věky, Bezstarostná jízda – první velký úspěch, Čínská čtvrť, Přelet nad kukaččím hnízdem, Povolání: reportér, Zastavení na Missouri, Pošťák zvoní vždy dvakrát, Cena za něžnost, Ragtime, Čest rodiny Prizziů, Čarodějky z Eastwicku, Lepší už to nebude, O Schmidtovi, Lepší pozdě nežli později, Skrytá identita.