Výročí 20. a 21. března

Hvězdami jsou po Cyranovi snad ještě slavnější nosatec Ovidius, římská básnická hvězda z úsvitu letopočtu a táta evropské klasické hudby a hromady dětí Johann Sebastian Bach. Všichni kromě jediného se již odebrali za předky.

     20. března

    43 př. Kr. Publius Ovidius Naso (+17, nebo 18), pocházel z jezdeckého stavu, což znamenalo v Římě střední šlechtu. Místo studií básnil, takže se příliš nelišil od básníků z pozdějších dob. Z veřejných funkcí k lítosti otce zběhl a jal se pouze psát. Třetí sňatek už byl s Augustovou příbuznou. Ani to ho neuchránilo od domnělé spoluviny na cizoložství císařovy dcery Julie. Na rozdíl od mnoha pozdějších císařů, kteří na mravnost příliš nehleděli, Augustus byl v této otázce velmi přísný i směrem do své rodiny. Ovidius byl roku 8 odsouzen do vyhnanství, aniž byl zbaven majetku, či občanství. Přestože se za něho mnozí přimlouvali, nikdy už se z přístavního města Thomisu (dnes Constanta v Rumunsku) nevrátil.

   Fake news, které v poslední době označily vakcínu Astrazeneca za nebezpečnou, jsouce patrně ve službách konkurence, se nám snaží namluvit, že Ovidius nikdy ve vyhnanství nebyl, ale jen o tom básnil. Dle poslední expertní zprávy European Medical Agency je Astrazeneca neškodná a Ovidius ve vyhnanství byl.

   Většinu detailů jeho životopisu historici čerpají z jeho autobiografické básně Tristia (Bolest) Lehkost a čtivost Ovidiovy poezie jsou příslovečné, stejně jako jeho uvolněnost zejména ve věcech milostných. Dokonce za relativně tolerantní královny Alžběty dal arcibiskup z Canterbury Ovidiovy spisy spálit. Pohleďte však, jak byla oproti socialistickému Československu cenzura v Římě nedůsledná. Přestože bylo součástí rozhodnutí o vyhnanství nařízeno jeho spisy odstranit z knihoven, přesto se přednášely jeho verše v divadlech a veřejně četly. A mnozí literáti a myslitelé jako Quintilianus a Seneca o něm psali. A Dante si ho později zvolil jako průvodce Peklem. Většinu díla vytvořil před vyhnanstvím a po něm již zlomek, když víme, jak svého osudu hluboce želel.

   Díla v římském období, první čtyři vydána už za první republiky.

   Epistulae či Heroides (Listy heroin), 22 fiktivních dopisů, které píší ženy herojské doby manželům a milencům a dvojice dopisů mezi mužem a ženou.

    Amorum libri (Lásky), po redakci tři knihy 49 erotických elegií, které popisují Ovidiův milostný život, jehož středem je Corinna, žena, o níž nikdo nic neví, snad jen básník. Bodejť, jinak by o ní nepsal.

    Ars amatoria, (Umění milovat), 3 knihy rad mládeži, jak získat a udržet lásku. Popisuje zde mj. i prostředky proti lásce a rady při líčení. Toto dílo je vrcholem jeho erotické poezie a lze říci, že je (i v historii literatury) poměrně jedinečné a v této formě i ojedinělé. Skutečně už z tohoto popisu má postarší prasák chuť si to přečíst. Kouknu do knihovny.

    Remedia amoris (Jak léčit lásku)

Metamorphoses (Proměny), Hlavní dílo v 15 knihách (rozumí se kapitolách), jedná se o jeho hlavní dílo psané v hexametrech. Obsahuje celou řadu mýtů a začíná na začátku světa a končí proměnou Caesara v kometu. Zdrojem samozřejmě řecké a římské báje a pověsti.

    Fasti (Kalendář), 6 dílný kalendář, který probírá římské svátky a popisuje vše s nimi spojené, vysvětluje jejich původ, vypráví pověsti spojené s jednotlivými dny a píše o zvláštnostech na nebi. Stihl jen prvních 6 měsíců, pak odchod do vyhnanství a k dílu se již nevrátil. To je zřejmě velká škoda.

Ve vyhnanství napsal již zmíněné dílo Tristia a další většinou nedokončené zlomky. Ukazuje se, že v něm zřejmě vyhnanstvím básník udušen. A nedávno jsem si přečetl Vergiliovu Aeneidu a musím říci, že jsem byl nadšen a zřejmě bych i byl z Ovidia. Snad to ještě stihnu a možná sáhnu i po Updikeovi, když ho Vašek tak chválí.

   1828 Henrik Ibsen (+1906), norská literární hvězda a jeden z vrcholných představitelů realismu. Dojmy a zážitky z dětství a mládí (rodinný bankrot, nemožnost studovat, časný odchod z domova za prací, nemanželské dítě), byly tak hluboké, že trvale působily na celou jeho tvorbu. V patnácti letech začal pracovat jako lékárnický pomocník a zde pletky se služkou a důsledkem dítě, k němuž se nikdy nepřihlásil, přestože vyživovací povinnost plnil. Problém následků vlastních činů a téma viny později častokrát probírá ve svých dramatech.

   Poté odchod do Kristianie (dnes Oslo) a neúspěšný pokus o maturitu a studium medicíny. Brzy převažuje literární činnost. 1851 píše politickou satiru Norma (čili Politikova láska a ta mu otevře cestu k místu dramaturga a režiséra v nově založeném bergenském divadle. Zde 6 let sbírání zkušeností a také poučné cesty do Dánska a Německa. Roku 1859 se ožení. Poté několik let v norském divadle v Kristianii a po jeho uzavření v konkurenčním dánském divadle. Jako přesvědčený skandinávista hluboce zklamán tím, že v prusko-dánské válce 1864 zastávalo švédsko-norské království neutrální postoj a Dánsku nepomohlo. Následující období do roku 1890 tráví v cizině díky stipendiím a přátelům (Berlín, Řím, Drážďany a Mnichov, letní měsíce v Itálii a posléze v Tyrolsku). Poté již ve vlasti. Po 1901 v důsledku mrtvice upoután na lůžko a 1906 umírá.

Ibsen je především dramatik, ale vydal i pod pseudonymem tři básnické sbírky. Dramatickou prvotinou je tragédie Catilina (1850), psaná v blankversu pod stejným pseudonymem jako básně. Následuje bergenské období počínaje zmíněnou Normou až po Komedii lásky (1862) a Nápadníky trůnu (1863).

   V dobrovolném exilu v Itálii a Německu vzniká 12 dramat, z nichž nejznámější: Peer Gynt (1867), Domeček pro panenky (1879), nebo Hedda Gablerová (1890). Po návratu z exilu poslední čtyři hry, mj. Stavitel Solness (1892), nebo Když my mrtví procitneme (1899).

   1924 Jozef Kroner (+1998), slovenský herec, jehož příjmení vytrvale nesprávně psané s dlouhým ó. Pocházel z dvanácti dětí a začínal jako dělník a ochotnický herec. 1948–1956 v Armádním divadle v Martině, odtud směřuje do činohry SND v Bratislavě až do roku 1984, kdy odešel do důchodu. Mnoho rolí v divadle, filmu i televizi. První veliký úspěch byla hlavní mužská role v oscarovém filmu Obchod na korze, úmyslně píšu hlavní mužská role, neb dle mého hlavní role v celém filmu náleží polské herečce Idě Kaminské, která mistrovsky ztvárnila židovskou majitelku obchodu, která nechápe, co se vlastně kolem ní děje a co tu pořád chce ten obecní pitomec Tono Brtko. Dále též 51 dalších slovenských, českých a maďarských filmů a mimo jiné TV seriály Slovácko sa nesúdí a Tisícročná včela. V roce 2000 zvolen v anketě slovenským hercem 20. století. 1967 udělen titul zasloužilý umělec, 1978 titul národní umělec. Prezident Kiska mu 2018 udělil in memoriam Pribinův kříž. Nezapomenutelný  půvabný stařík.

      1948 Bobby Gordon Orr, bývalý profesionální kanadský hokejista. Hrál na pozici obránce a je znám jako jeden z nejlepších hráčů hokejové historie. V NHL hrál dvě sezony za Chicago Blackhawks a zbytek kariéry za Boston Bruins. Byl u dvou výher Stanley Cupu. Osmkrát v řadě vyhrál Norris Trophy pro nejlepšího obránce ligy, což je stále platný rekord. Také je stále jediným obráncem, který vyhrál Art Ross Trophy pro vítěze bodování ligy, kterou vyhrál dvakrát. Mezi obránci stále drží rekord v počtu bodů a asistencí v jedné sezoně. Také vyhrál třikrát za sebou Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče ligy. Po ukončení kariéry se stal hráčským agentem, jako mnozí jiní hokejisté. Osobně si ho pamatuji ze zápasů kanadských výběrů NHL s našimi a sovětskými hokejisty v 70. letech.

   21. března

   1685 Johann Sebastian Bach (+1750), nemá smysl, aby tu vytvářel rozsáhlé pojednání, vše je v knihách, z nichž poslední z velkých a zřejmě nejlepší je stejnojmenná rozsáhlá práce amerického muzikologa německého původu Christopha Wolffa (1940). Poté, co jsem ji se zájmem přečetl, napadlo mě, že by mohla být nejlepším dárkem k třicátinám nejmilejší hudebnice na světě Markéty Janouškové. Za ta očka plná radosti to určitě stálo. Však jsem o tom dni v Atriu psal. Zdalipak to už dívka přečetla? Nemá také smysl zdůrazňovat Bachovu genialitu a jeho neutuchající vliv na vývoj klasické hudby a často i hudby populární, především jazzu a náročného rocku. Budu zde u tohoto „táty“ hudby jen stručně poznamenávat bez nějakého jasného plánu, jak mi to mozek do prstů přinese.

    Máte-li se naučit teorii a praxi hudby, musíte mít hudebně zdatně rodiče a příbuzné (zde starší bratr, rodiče brzy zemřeli) a to klan Bachů byl. A taky talent a pracovitost. Když se chcete prosadit a zabezpečit utěšeně se rozrůstající rodinu, musíte hledat a mít trochu štěstí. Když první žena zemře, druhá je rodinný i hudební zázrak a pečovatelka o notové podklady.

   Tak zkoušíte vévodské dvory, kde lze čekat náklonnost k hudbě a peníze. Ještě v dobách vzdělávání projdete Ohrdruf, Lüneburg, a poté Arnstadt, Mühlhausen, Výmar (odcházíte bez dovolení a na pár dnů vás vévoda zavře), nelitujete jít pěšky 350 kilometrů, abyste slyšel osobně Buxtehudeho, ale s Händelem se vám setkat nepodaří. Pak už Köthen a Lipsko, odkud už neodejdete, dílem proto, že to tu zase tak hrozné není. Radní sice často vymýšlejí nesmysly a najít a vychovat dobré hudebníky je dřina, leč účty nutno platit včas a dětí přibývá.

   Pak ale taky proto, že ani saský kurfiřt a polský král v blízkých Drážďanech si vás nevšimne, přestože je konvertovaný katolík a vy jako luterán předložíte královnu všech mší katolickou Velkou mši h moll. A ani hudebně vzdělaný a znalý pruský král vás nedokáže na základě Hudební obětiny ocenit a pozvat ke dvoru. Jeden z důvodů vaší snahy je alespoň získání lepší vyjednávací pozice v Lipsku. Radním nakonec máváte před očima titulem dvorního hudebníka v Drážďanech, což konečně kurfiřt udělá, leč má to hodnotu jen psychologickou. Máte o sobě to nejvyšší hudební mínění, což mnozí v té době nesdílejí.

   Máte povinnost především skládat hudbu k různým náboženským i občanským příležitostem a hrajete podobně jako později Straussové ve Vídni k poslechu a dobré náladě u Zimmermanna (předek Járův) v kavárně. Dokonce mezi těmi náboženskými povinnostmi pro tři kostely (Telemann psal pro 5 kostelů) napíšete skvělou hudební reklamu na kávu.

   Mnohé, co složíte, je myšleno jako vzor, jak psát pro určitý nástroj a co z toho nástroje lze dostat. Přitom všem stále vyznáváte řád a v kontrapunktickém umění jste nedostižný, proto mnohými nechápaný a později i za zastaralého považovaný. Kolem vás mnozí mají také veliký talent a vy to respektujete, a ježto se vám jejich tvorba mnohdy líbí, přepracujete ji s novými nápady pro jiný nástroj (často Vivaldiho, jehož umění skládat nástrojové koncerty uznáváte). S varhanami to umíte a vidíte do nich a ve všech německých zemích to vědí i poté, kdy je ostatní vaše hudba demodé.

   Nakonec přijdete o zrak, ale rodina se o vás vzorně stará a odejdete v míru v kruhu rodinném a Umění fugy už nedoděláte. Ještěže čtyři synci dělají hudbu také. Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel, Johann Friedrich Christoph a Johann Christian.

   Z gigantické sestavy přes 1100 skladeb dosud známých mnohé uváděny jako součást zlatého fondu hudebních dějin lidstva. A mluví-li se o klavíru, myšleno cembalo, klavír, jak jej známe, ještě nebyl zkonstruován.

   Do toho zlatého fondu bych zařadil Braniborské koncerty, Dobře temperovaný klavír, Goldbergovy variace, Hudební obětinu, Klavírní knížku Anny Magdaleny Bach, Janovy pašije, Matoušovy pašije, Mši h moll, Sonáty a partity pro sólové housle 1-3, Suity pro violoncello 1-6 (mám s Jiřím Bártou hráno na barokní nástroj), Umění fugy, Vánoční oratorium. A k údajně nejhranější skladbě všech dob Toccatě a fuze d moll poznamenávám, že existují dosti poctivě vyargumentované názory, že Bach autorem není. Je neuvěřitelně nádherná a bohatá a nejpůsobivější, když ji hraje nejkrásnější varhanice světa Kateřinka Chroboková, jež si říká úderně Katta. Ale zde nahrála jen část Fuga: https://www.youtube.com/watch?v=3uD-mBKpAIY. Poslední desku Kateřinčinu i s tou skladbou mám i s podpisem. A dnes Bachovu Passacagliu pouštěli na Vltavě v orchestrální úpravě z nahrávky Leopolda Stokowskiho v 70. letech s Českou filharmonií. Desku taky mám.

   Goldbergovy variace nahrané na Maltě v úpravě pro smyčcové trio s Markétou Janouškovou, jež jsem od ní dostal s milým věnováním, patří k tomu nejkrásnějšímu, co z hudby doma mám.

   1806 Benito Juárez García (+1872), zapotecký Indián, v letech 1861–1863 a 1867–1872 prezident Mexika. Mezičané jej považují za nejdůležitější postavu své historie a národního hrdinu. Studia práv, soudcem, ministrem spravedlnosti, předsedou Nejvyššího soudu. Pokus konzervativců o převrat, odchod do Veracruzu a zde vytvoří exilovou vládu. 1861 v jejím čele, na jeho snahu pozastavit placení státního dluhu intervenují Británie a Španělsko loďstvy a především Francouzi pozemní armádou. Napoleon III. po dobytí Ciudad de México pojal potrhlý plán, že zde ustaví císařství. Už tu po získání nezávislosti krátce bylo. Na jeho nápad slyšel v Rakousku opomíjený mladší bratr císařův arcivévoda Maxmilián a s udivující hloupostí se dal 1863 dosadit na mexický trůn. Juárez se stáhl do města El Paso del Norte (od 1888 Ciudad Juárez) a odtud vedl boj, který trval 4 roky. Za pomoci USA monarchii svrhl, Maxmiliána zajal a dal 1867 odsoudit a popravit (viz slavný obraz Édouarda Maneta). Jak již o několik dní dříve praveno při italském králi zakladateli Vittoriu Emanuelovi II., tělo Maxmiliánovo převezla do Terstu rakouská fregata Novara. Juárez poté pokračoval ve funkci prezidenta, přestože utrpěl mrtvici, a nakonec jej zabil infarkt.