Výročí 14. a 15. března

    Pomalu a jistě se ustaluje psaní a zveřejňování po dvojicích. Hvězdami dneška a zítřka jsou Einstein a římský císař Hadrianus, to se mu to hvězduje (jak říkají bratři Američané), když je zítra sám.

     14. března

    1681 Georg Philipp Telemann (+1767), německá barokní skladatelská hvězda a dle některých nejpilnější skladatel všech dob. Wikipedia uvádí na jiném místě více než 3000 děl, z nichž asi polovina ještě nebyla nalezena, což je u 18. století časté. K těmto odhadům se dospělo až na základě nedávných výzkumů. Někteří dokonce mluví o pěti tisících. Za pozastavení stojí, že byl hudební samouk a vystudoval práva v Lipsku. Býval jedním z nejproslulejších a nejhranějších autorů 18. století. Někteří nálepkáři a žebříčkáři jej kladou za Bacha z hlediska závažnosti, ale to mě nechává chladným.

   Obdivuhodná byla jeho schopnost čerpat na svých hojných cestách z okolních vlivů. Například jeho skladby z pařížského pobytu nám připadají zcela domácí. Čerpal též s lidových zdrojů, například i hanáckých. Koncerty často psané pro neobvyklé nástroje jsou pozoruhodným zdrojem našeho vhledu do dobových hudebních představ. Otec mu brzy zemřel a matka nevěřila, že by se syn mohl hudbou uživit a vzala mu nástroje a poslala ho do školy, kde se hudba neprovozovala, avšak zde mu všímavý ředitel šel na ruku. Na gymnáziu už se naučí hrát na většinu nejpoužívanějších nástrojů. V Lipsku studuje práva a zakládá Collegium musicum, jež později převezme Bach a název použijí i jiní, m.j. i jeden z nejzajímavějších československých hudebníků Marián Varga.

   Projde Sorau (dnes v Polsku) a Paříž a setká se s Bachem v Eisenachu. Nakonec zakotví v Hamburku jako hudební ředitel pěti největších kostelů a u toho už setrvá. Skladatelské tempo po roce 1740 polevuje a ani zdraví neslouží. Nutno poznamenat, že Telemann měl množství objednávek z celé Evropy. Z rozsáhlého díla zde uvádím stručně 12 ročníků chrámových kantát, 46 pašijí, 35 oratorií, 50 oper, 15 mší a velký počet děl orchestrálních a především komorních.

   K těm škatulkářům a poznámkářům, kteří mnohdy velebili domnělá Bachova díla, dodávám se zadostiučiněním, že se později často prokázalo, že je složil Telemann. Mezi podobné mýliče se zařadil například Albert Schweitzer. Od těchto „znalců“ pochází též označení Telemanna jako představitele takzvaného německého smíšeného stylu, směsi německých, francouzských, italských a polských vlivů. To je dobrý postřeh a koresponduje se skladatelovou schopností inspirovat se těmito vlivy. K pozdějšímu klasicismu se ani neblížil, to je už vlastní jeho žákům, příkladmo Bachovým synům a takovým osobnostem jako Heinichen, nebo Pisendel.

   Možná leckoho překvapí Telemannovo úsilí o zajištění publikačních práv a duševního vlastnictví skladatele. Pohleďte, o zajištění autorských práv usiloval tehdy v Británii rovněž grafik, rytec a malíř William Hogarth, můj oblíbený, jehož sbírku rytin mám v severojižním rohu pokoje.  

   1804 Johann Strauss starší (+1849), rakouský hudební skladatel. Jeho doménou byla taneční hudba. Pomohla mu účast v orchestru tehdejší populární hudební hvězdy Lannera. Po neshodách založil vlastní orchestr a zaznamenal velký úspěch i díky reklamě. Stal se po Lannerovi hudebním ředitelem dvorních plesů. Po pohnutém roce 1848, v němž maršál Radecký potlačil italské povstání, složil svou nejslavnější skladbu Radeckého pochod. Za tuto svou vstřícnost vůči moci zaplatil poklesem popularity, což jej nasměrovalo na zahraniční turné. Pro mě je to populární skladatel, jehož hudba a ani jeho synů, mě neoslovuje. Vídeňský novoroční koncert, na němž se ten pochod vždy hraje, mě nezajímá. Vídeňské valčíky jsou sice pojem, ovšem mně se podstatně víc líbí valčíky Chopinovy, ostatně i Čajkovského.

   1820 Viktor Emanuel II. (+1878), sardinský král ze savojské dynastie, jehož území zahrnovalo Piemont v severní Itálii a ostrov Sardinii a prakticky se svým místním původem a jistou nezávislostí nabízel jako osobnost vhodná k nastolení na trůn italský poté, kdy za vydatné pomoci Francie Napoleona III. s konečnou platností porazila jeho armáda Rakousko v bitvách u Magenty a Solferina. Zajímavé je, že na trůn se dostal po abdikaci svého otce následkem prohrané bitvy (s Radeckým) u Novary.

   Rakousko poté jednu svou ještě dřevěnou a plachetní a tudíž už zastaralou válečnou fregatu pojmenovalo po té bitvě, a když bylo třeba z Mexika převézt tělo Maxmiliána popraveného mexického císaře a bratra Františka Josefa, posloužila tato loď. O slavné výpravě té lodi ještě koncem 50. let 19. století viz skvělý Běhounkův cestopis Fregata pluje kolem světa, najdete na netu pro čtečky, či v pdf.

   Za pomoc od Napoleona III. se král zavázal předat Francii Nizzu a Savojsko, což později za Mussoliniho dělalo potíže. Součástí dohody bylo nemravné tajné ujednání, že Rakousko sice přenechá Itálii severní regiony, ale Benátsko mu zůstane. Itálie krutě zklamána. Mezitím papežský stát zatlačen až do Vatikánu a Garibaldi jde úspěšně ze Sicílie až do Říma a suverenitu krále uzná. V říjnu 1861 je tedy už možné, aby nově zvolený parlament provolal Viktora Emanuela II. italským králem. Benátska se na Bismarckův nátlak Rakousko vzdá po válce 1866.

   Král pohřben v Panteonu, který opraven za Hadriana, který má narozeniny zítra. Stojí tu stálá stráž. Koncem 19. století přijat plán na postavení památníku zvaného „Oltář vlasti“ na kapitolském pahorku. Ten je, jak každý, kdo byl v Římě, uzná, učebnicí klasicistní architektury a je tak elegantní, že by klidně mohl stát i ve Washingtonu. Otevřen k 50. výročí sjednocení v roce 1911 a plně dokončen až roku 1925 za Mussoliniho diktatury. Itálie zrušila království 1946.

   1879 Albert Einstein (+1955), teoretický fyzik, s jistotou náleží k nejvýznamnějším vědcům všech dob. On je autorem v plodném roce 1905 speciální teorie relativity, myšlenky kvantování elektromagnetického pole, vysvětlení fotoelektrického jevu, vysvětlení Brownova pohybu a o 10 let později mistrovského díla v podobě obecné teorie relativity. To zdaleka není vše, podíl má i na mnoha zásadních objevech, například ve statistické fyzice a kvantové statistice (Boseho-Einsteinovo rozdělení), objevné byly i jeho diskuse o interpretaci kvantové mechaniky s Bohrem, zde však on sám plně Bohrův přínos neoceňoval. Dokonce s Leo Szilárdem (později spolutvůrce vodíkové bomby) vynalezl nový typ chladničky.

   Zajímavé je, že v roce 1921 obdržel Nobelovu cenou za fyziku za „vysvětlení fotoelektrického jevu a za zásluhy o teoretickou fyziku“. Největší objev obecná teorie relativity nebyla jednak oceněna a dílem pochopena.

   Většina z jeho prací a teorie relativity zejména vyžaduje k pochopení koncentraci veškeré mozkové kapacity a nesmírnou míru představivosti. Jde o dokonalé cvičení abstraktního myšlení a oslavu lidských schopností. Jeho životopis je filmový scénář na Oskara počínaje studiem, hledáním vhodného zaměstnání a nezdařeným manželstvím se srbskou dívkou Milevou Maričovou a zkoumáním, kde a jak by mohl nejlépe vykonávat svou kvalifikaci teoretického fyzika včetně pražské epizody. Vědecká karíéra v Evropě, zejména v Berlíně a po příchodu nacismu odchod do USA do Princetonu a kromě vědecké činnosti i významná účast v získání prezidenta Roosevelta pro sestrojení atomové bomby a pozdější hrůza z jaderné síly. Každému doporučuji si projít minimálně obsáhlé údaje na Wikipedii.

   Posledních 40 let svého života strávil v pokusech sjednotit gravitaci a elektromagnetismus nějakým důvtipným poznáním kvantové mechaniky. Usiloval marně o nalezení teorie všeho. Teoretická fyzika dneška usiluje o totéž, ale dnes se vydává po jiných cestách, příkladmo teorií superstrun. Možná se budete divit, ale už v roce 1895 se vzdal německého občanství a 1901 získal švýcarské. A divit se nebudete, proč některé Einsteinovy objevy mohly být prokázány teprve později. Nesmírně by se mi líbilo, kdyby se setkali s Newtonem, který až do Einsteinových objevů byl králem fyziky a jak by jej přiměl přemýšlet.

   1933 Sir Michael Caine, britský herec těch nejvyšších kvalit, poctivý, sympatický a ještě k tomu pohledný člověk. Já jsem s ním viděl mnohé, ale v paměti uvízly nejvíce: Příliš vzdálený most, Chyťte Cartera, Mládí a oba Oskarem oceněné za vedlejší roli Hana a její sestry a Pravidla moštárny. A od královny povýšen do rytířského stavu jako mnoho jiných herců a umělců.

15. března

   76 Publius Aelius Hadrianus (+138) římský císař v letech 117 až 138. Pocházel z význačného rodu Aeliů a patřil k tzv. adoptivním císařům, mezi nimiž vládl jako třetí v pořadí. Ti adoptivní byli v důsledku toho, že císař buď byl bez dědice, či dědice hodlali vydědit. Předtím už takto adoptováni mnozí a zařazeni do příslušného rodu de iure. Typický případ byl třeba Nero a z těch nejbližších Traianus, jejž adoptoval Nerva. V průběhu svých školních studií se Hadrianus velice podrobně zajímal o řeckou literaturu, a někteří mu proto přezdívali „Řekáček“ (Graeculus). Vypadá to, že byl Hadrianus Traianův vzdálený příbuzný, neb ten byl bratrancem jeho otce. Hadrianus si zasloužil přízeň císařovu svým dovedným počínáním v různých postaveních a také Traianova manželka se za něho přimlouvala. K adopci však došlo až na smrtelné posteli. To teda musely být nervy.

.Věda dobře o tom, jak může být císařovo postavení vratké, zajistil si podporu armády a navíc požádal Senát o potvrzení. Hadrianus si hned znepřátelil Senát, který mu přičítal popravu čtyř údajných osnovatelů spiknutí, ale to úslužně zajistil prefekt Attianus. Správními reformami, které přesouvaly některé kompetence do rukou schopných profesionálů si také senátory nezískal, neb přišli o příjmy. Hadrianus prokazoval široké znalosti a dovednosti v mnohých intelektuálních a uměleckých oborech a činnostech. Podporoval rozvoj nových podob umění po celé říši. Hadriánova vila v Tiburu (dnešní Tivoli), přestože silně poničena těžbou artefaktů a kamene stále dává jasnou představu o architektuře doby a dobových představách o zahradě při luxusní nemovitosti.

S výjimkou Bar Kochbova povstání v Judeji byla Hadrianova vláda prosta náročnějších vojenských střetnutí. Hadrianovi brzy došlo, že udržování legií v dalekých oblastech je nesmírně nákladné finančně i logisticky a některá okrajová území dal vyklidit. V Británii dal vybudovat opevnění proti skotským (kaledonským) kmenům. Četná opevnění zřízena též na Rýně a Dunaji. Rovněž se snažil o spojenectví s hraničními obyvateli. Cílem bylo dosáhnout vojenské efektivity. Dnes bychom to nazvali rozpočtovou ukázněností a defenzivní vojenskou doktrínou. Již za Hadriana počal se zvyšovat počet vojáků v legiích původu neřímského (auxilia), což za další staletí vedlo k úpadku armády.

   Pantheon, zničený požárem v roce 80, byl za Hadriana rekonstruován a svůj tehdejší vzhled má dodnes. Hadrianus dokončil Traianovo fórum zřízením prostorného Traianova chrámu. Na východním konci Fora Romana dal vybudovat jedinečný chrám Venuše a Romy, překonávající svou velikostí všechny dosavadní římské svatyně. Zájem o architekturu projevoval Hadrianus již v dobách dřívějších a mnohdy narážel na nevůli architektů, což je úděl všech samouků, kteří si myslí, že jsou geniální. Jeden takový zneuznaný malíř později utápí svět v krvi a téměř zničí vlastní zemi.

   Jeho filozofické postoje převzaté z helénistického prostředí se odrážely i v jeho snaze o zlepšení životních poměrů obyvatel. Tudíž zakázal mučení otroků a všeobecně zmírnil otroctví, jež se stalo humánnějším. Nechal budovat knihovny, akvadukty, lázně a divadla. Mnohými dějepisci je hodnocen jako moudrý a spravedlivý vládce a dokonce byl nazván „prvním služebníkem říše“. Slavný britský historik Edward Gibbon jej také chválil.

      Hadrianus si počínal jako zdatný organizátor nejen ve vojenství, nýbrž se projevil taktéž jako vynikající administrátor. Za Hadriana uskutečněna kompletní reforma císařského správního systému, doprovázená transformací veřejných financí a zlepšením diplomatických vztahů se zahraničím. Tímto císař předběhl Fridricha II. a Josefa II. Hadrianova politika se také vyznačovala tolerancí vůči příslušníkům odlišných kultur a náboženství včetně křesťanů. Hadrianovy reformy a aktivita by vydaly na samostatnou knihu, tak jich už zanechme s konstatováním, že se mu v úsilí a efektivní správu říše nevyrovnal už žádný císař. Pokud jde o rozumnou správu, tak se mu blíží už jen Marcus Aurelius.

  Po své smrti Hadrianus pohřben v mauzoleu, nacházejícím se v Římě na pravém břehu řeky Tibery, přes niž byl vybudován Aeliův most. Mauzoleum dokončené až po císařově smrti po přeměně na pevnost papežů nese název Andělský hrad. Od poloviny 2. století, aby pak nějakého solidního císaře pohledal.