Výročí 12. a 13. března

Opět se mi podařilo překonat lenost a výsledek je zde a musím se pochválit..........................

12. března

   1922 Jack Kerouac (+1969), vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, americký spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se především svými autobiografickými romány, zejména pak dílem Na cestě. Žil dosti neuspořádaně a dokonce se odmítl znát k dceři ve druhém manželství. Každé z manželství vydržel jen krátce. O sobě stále pochyboval. Jeho nejznámější román Na cestě mu přinesl finanční zajištění a horší propadnutí alkoholu. Velký vliv na něho i jeho dílo mělo setkání s Allenem Ginsbergem a W. S. Burroughsem v roce 1944. Jeho prozaická tvorba zahrnuje mimo jiné i tituly Dharmoví tuláci, Podzemníci, Maggie Cassidy, Andělé pustiny, nebo Mag. V mém čtenářském deníčku je jen Na cestě, ostatní se tam zřejmě neobjeví. Můj šálek kávy to není.

13. března

   1593 Georges de la Tour (+1652), v jeho obrazech je znát vliv Caravaggiův, který zanechal stopy v Nizozemí, které malíř navštívil. V rodném Lunéville založil dílnu a stal se úspěšným a majetným, 1638 odchází do Paříže, kde se stává dvorním malířem krále. Po jeho úmrtí se vrací do Lunéville a tvorbu soustřeďuje na náboženská témata. Pohleďte, jak občas zasáhne smůla. V těch dobách nijak neobvyklá. 1652 ve Francii morová epidemie a malíř umírá s celou rodinou. Nejděte si jeho obrazy na netu a budete jako já nadšeni z jeho práce se světlem, zejména půvabní jsou Pastýři v Betlémě: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/0b/Georges_de_La_Tour_001.jpg.

   1741 Josef II. (+1790), římsko-německý císař, nejstarší syn Marie Terezie, po smrti svého otce císaře Františka I. korunován, neb žena jím nemohla být. Podrobnosti si povíme, až bude mít výročí Maruška Terezička. Josefem vlastně začíná nová dynastie odvozená od původu jeho otce. Jde od této chvíle o rod Habsbursko-Lotrinský. Josef sice byl spoluvládcem v korunních zemích, ale k rozhodujícím záležitostem jej matka nepouštěla, což ambiciózní a inteligentní Josef těžce snášel. Když se plně ujal moci po matčině smrti, rozjel vše, co si v předchozích letech myšlenkově připravil a s čím u matky často narazil, když ji přesvědčoval o své pravdě. Nemíním zde přinášet podrobné pojednání o tomto císaři, jen se pokusím užít stejné metody, jako jsem uplatnil na Masaryka. Vystavím mu zkrátka své hodnocení.

   Už jsem jej napřed označil za inteligentního muže a pomalu budeme zkoumat, kam tuto schopnost, který sice není zásluhou, ale předpokladem, napřel a k čemu ji užil. V dějinách se někdy dospívá k okamžikům, kdy se zároveň dějí spletité a provázané děje z nejrůznějších příčin. V době Josefa II. je už téměř po celé století v běhu první průmyslová revoluce v Británii. Británie už spěje k dominanci na mořích. USA se blíží k vítězství ve válce o nezávislost, Prvořadá evropská kontinentální velmoc Francie těžce doplácí na zničující fiskální vliv její účasti ve válce po boku USA a trpí neúrodami a nadutostí šlechty. Hrozny hněvu se zde nalévají. Severní část Itálie v rukou Rakouska a jižní v rukou bourbonských králů Neapolských a jinak pytel blech. Turci stále hrozbou na hranicích Uher. Polsko nejrozhádanější stavovskou monarchií, která spěje ke konečnému zániku. Prusko nejnepříjemnější sousední konkurent a zloděj rakouského  a polského území. Rusko Kateřiny Veliké se chystá uplatňovat v Evropě podstatně více než dosud.

   Rakousko uprostřed toho všeho, pokud jde o rodící se průmysl, pokulhává a patří k zaostalejším částem Evropy. Jedním z důvodů je stále nevolnictví a ruku v ruce s tím náboženská intolerance. Pokud jde o vzdělanost, už Josefova matka učinila ten nejdůležitější krok zavedením všeobecného vzdělávacího systému. Josef, který to chystal už dlouho, zruší nevolnictví a uvolní tak na trhu síly potřebné k rozvoji průmyslu a obchodu, jehož součástí je mobilita a svoboda rozhodování. Pokud jde o náboženskou svobodu, toleranční patent (což není jediný dokument, ale řada výnosů, ji nezavedl plně, pouze stanovil, že se některá vyznání tolerují. Od toho se přesně jmenuje. Že mohou existovat, konat obřady a omezeně zřizovat kostely a modlitebny. Nebyl uznáním svobody vyznání. Obě zákonná opatření by stačila k tomu, aby přivedla Josefa II. do dějin.

   Jednou z Josefových negativních vlastností byla neochota přijímat jiné názory a po matce nezdědil její šťastnou vlastnost, kterou bych přál každému politikovi a především premiérovi, tj. schopnost chytře si vybrat odborné spolupracovníky a dát na jejich dobré rady. Josef naopak nabyl přesvědčení, že má sám rozumu dost. Konzultovat věc, jako je zvykem v soudobých parlamentech, považoval za zbytečné a naslouchat jiným za nedůstojné. Mohl by si tak ušetřit řadu nezdarů, velmi často způsobených tím, že státní aparát rozhodnutí, s nimiž nesouhlasil, ignoroval, či vyloženě torpédoval. Kdyby tehdy žil Hašek, asi by si užil.

   Tak se stalo, že sám musel mnohá opatření zrušit, či modifikovat, nebo padla s jeho smrtí. To je třeba případ nepromyšlené berní a urbariální reformy. Také bych kladně hodnotil zrušení katolických řádů, které nevykonávaly prospěšnou činnost, a předání jejich majetku do státního fondu. S poněmčováním je to stejně, jako s Masarykovým střílením do dělníků. Tlak a napětí vyvolala snaha zavést němčinu jako úřední jazyk, což jistě bylo praktické, avšak nikoli moudré a bylo jedním z impulsů pro české národní obrození. Přitom sám česky uměl.

   Nechal také zavést jednotná příjmení. A Židům nařídil, že mají mít německá příjmení, z čehož povstala mnohá nedorozumění. Proboha, co je to za Čecha, když se jmenuje Petschek. Mám pradědečka (+1910) a prababičku (+1942) Mandelíkovy na Novém židovském hřbitově, a když jsme tam jednou s dceruškou dělali pořádek a sekali břečťan a pucovali náhrobní kámen (nikomu to nepřeju, je to bílý pískovec), pravil jsem, aby byla ráda, že není Petschková, to by teprve koukala, co to je pucovat hrobku, a že zpátky půjdeme kolem, aby viděla. Když viděla, uznala to.   

   Nutno však uznat, že se Josef II. nevyhýbal vyzkoušet si leccos na vlastní kůži, nebo se osobně přesvědčovat o stavu věcí i přes nepohodlí. Z toho povstaly ty půvabné historky o císaři kováři, či zemědělci a památníčky, kde Josef II. vyoral brázdu. Bohužel už všechny vzal čas. Avšak na upozornění spolužáka Zdeňka doplňuji, že mě upozornil ještě mimo Trutnov na jeden takový malý památník v Kunštátě, dnes součásti Orlického Záhoří, k příležitosti jeho kosení ovsa 5. 9. 1779, kdy byl už císařem, ale ještě ne českým králem. Tím dokládám své tvrzení o dobrém císaři a dobrém lidu, který ho za to miloval. Myslím, že jsme stále stejní.  Českým králem se ovšem nikdy korunovat nedal.