Velký Chlupatý Řehoř a jak pánbůh zase plýtval

V úterý večer ve správném klubovém čase 22 hodin začal v Lucerna Music baru očekávaný koncert pretendenta velké jazzové pověsti Gregoryho Portera. Gregory, říkejme mu radši Řehoř, v té záplavě anglismů se můžeme držet češtiny. Ostatně Italové se své řeči drží jako klíšťata a píší-li libreta k operám, zásadně jména přepisují do italštiny.

Tak třeba Lorenzo da Ponte napsal pro Mozarta libreto k opeře o pozoruhodném císaři Titovi (Židé asi souhlasit nebudou) jménem La clemenza di Tito, jedna z rolí je Sextus, což je v italské verzi Sesto a je to klasická kalhotková role pro mezzosoprán nebo alt. Mimochodem „clemenza“ znamená shovívavost a děj opery má tolstojovské řešení, což jsem už jednou odmítl jako zcestné. Vzpomínáte? „Něsoprotivlenije zlu nasílijem“. Takže jméno jedné postavy z našich dějin znamená v překladu Shovívavý Boží Les. Život je holt velký žertéř. Kdo chce Tita vidět, může si koupit za směšné pětikilo lístek do Světozoru nebo Aera na přenos z MET 1. prosince (Crowe, Frittoli a Garanča v roli Sesta). Kvůli Elině bych se přerazil, takže očekávám, že se s Otou uvidíme ve Světozoru. Třeba u Donizettiho Anna Boleyn je Anna Bolena a její sokyně Jana Seymour je Giovanna, král Jindřich pak Enrico (vidíte, my taky místo Henry, nebo Heinrich říkáme Jindřich), nemluvě už o Marii Stuartovně téhož autora, jež obdržela jméno Maria Stuarda. S takovým jménem je pak stětí vysvobozením. To je jako ta Maximilienova ustřelená čelist. Taky včerejší jubilant Verdi (199 let) se s těmi jmény moc nemazal, viz Otello, nebo Don Carlo (Vilda i Béďa se obracejí v hrobech) naštěstí Falstaff i Macbeth nějak v italštině nejsou k nalezení, takže zůstali nedotčeni. Mimochodem taky Titus měl premiéru v Praze v roce 1791 jako korunovační opera Leopolda II. Pražané Wolfimu možná rozuměli, ale „zpěváci jsou zde líní, takže zkoušky váznou,“ jak psal do Vídně týden před premiérou Dona Giovanniho. To jsem se nějak zakecal, a teď honem zpátky k Řehořovi. Je to velký chlap neuvěřitelně zarostlý vousisky a ozdobený stylovou čepicí s klapkami na uši, jež připomíná laminátovou přilbu, co nosili naši horníci, když na počest strany vyrubali za směnu tolik uhlí, že to nikdo na světě ještě nedokázal. S tím vědomím bylo pak nějak lépe a radostněji. Hlas má jako zvon a projev nesmírně přesvědčivý a je s ním příjemné strávit takový barový večer. Leč přesto výhonky moderního jazzu nejsou tím nápojem, jenž mě přivádí do extáze. Navíc přidal jen jednou na rozdíl od Eliny i Hiromi. Řehoř je excelentní muzikant a přeji mu dlouhou a úspěšnou dráhu a bacha chlape na kožní potíže pod neholenými tvářemi, a když budeš furt nosit tu kuklu, zplešatíš jako tankisti. Včera jsem s velkým očekáváním navštívil zajímavě sestavený večerní program v kině Aero. Dvě třetiny byly věnovány dámě jménem Chrysta Bell, o jejíž existenci jsem se vlastně dověděl až z letáku kina Aero. Když jsem si na Youtube přehrál pár jejích věcí a zjistil více na netu, bylo mi jasné, že na ni musím jít. Když se rozdávaly geny fyzické krásy, už na první pokus pánbůh plýtval, jak to má občas ve zvyku, aby to vzápětí ke škodě některých dalších ve frontě kompenzoval jako špatný fotbalový rozhodčí. Nejen plýtval, ale ještě si zřejmě nevšiml, že děvče jde podruhé. Nebudu se zde rozplývat, protože dámy patrně jiné dámy tolik nezajímají (ve vší úctě k vaší orientaci) a pánové si ji najdou na netu, fotek je tam dost. Večer byl členěn na blok rozhovoru s Chrystou a jejím kolegou, jenž působí jako režisér i producent, 65 minutový koncert a poté noční uvedení Zběsilosti v srdci filmového mága Davida Lynche. Ona s ním spolupracuje, on jí píše hudbu a produkoval poslední desku. Dáma se vzpírá jakémukoli zařazování do kategorií, přestože se najdou pošetilci, kteří to zkoušejí, dokonce ji označili za šansoniérku. No už jste někdy viděli americký šanson? To je jako ruský bigbít, nikdo to ještě neslyšel. S přístupem šansoniérů má jistě mnoho společného třeba v textech. Hudebně si přivlastňuje všechno, co se na rockové, jazzrockové i folkové scéně najde. Je pestrá a úžasná hudebně, oblečením i pohyby a je třeba na ni jít. Snad se na mě nebudou jiné dámy zlobit, když se přiznám, že Chrysta patří k nejzajímavějším a nejpřitažlivějším ženám, co jsem v životě měl tu čest vidět. Na fotce z představení vidíte její siluetku promítnutou mimo jiné při úvodním rozhovoru na plátno, které sloužilo jako nápadité doplnění produkce. Tu kdyby viděl Feidiás, hned by ji hnal do ateliéru, aby mu stála modelem k Athéně Parthenos. Dáma už je ve čtečce a pomalu stahuju muziku do složky, již jsem jí hned v mém katalogu Youtube založil. Ovšem baba číslo jedna je pořád Andulka Moffo, příště vám něco pošlu v rámci feuilletonu k mé návštěvě přenosu opery Nápoj lásky z MET v sobotu ve Světozoru. Aspoň jedna ukázka Chrysty Bell a kdo chce víc, snadno zabrousí na pravou stranu obrazovky a může si pouštět do rána: http://www.youtube.com/watch?v=Ypqym4Neoj8&list=PLbF9973oNYJXIuufroJ3231kl-7gWsxI4&index=4&feature=plpp_video Za zády mi tu hraje Figarova svatba z festivalu v Glyndebourne, která nikdy dobrou náladu nezkazí a víno piju španělské, neb tam se odehrává děj. K špatné výslovnosti zpěváků. V opeře to tak bohužel je, povětšinou se zpívají v originále a nikdo z pěvců nemá takový jazykový talent, aby se to nepoznalo. Co mají říkat pěvci na Janáčka, který rozhodně není žádným cukrátkem a ještě k tomu ten jazyk. Taková první dáma americké opery Renée Fleming, již chovám ve veliké úctě a oblibě, zpívá samozřejmě česky Rusalku i Miladu v Daliborovi a jediný voko nezůstane suchý, aspoň to moje ne, protože třeba Rusalka z Pařížské opery s ní je zázrak. Odpouštím jí, že není schopna čistě vyslovit měsíčku nezhasni, protože od ní dostávám mnoho jiné krásy. Takže přeneste se přes špatně znějící italštinu, francouzštinu, ruštinu i češtinu a budete lépe naladěni.