Velké C zahajuje rok 2017 božsky

 První koncert ve dni zaledněných chodníků, proto přijata důsledná bezpečnostní opatření, jež se týkají obuvi a hole. Jak známo, mě tyto typické projevy globálního oteplování nedostanou. Jsem připraven.

      2. února samozřejmě neuklizeno na Černém Mostě, noha tedy parou necválá, jen navzájem druhou zvolna mine. Před Rudolfinem, jak očekáváno, sněhu prosto. Původně jsem chtěl k jarní části sezóny vydat jedinou essay, leč skvělost prvého koncertu roku a božská nálada, jíž jsem nabyl od počátku večera, mě přivedly k sepsání zážitků a složení uctivé poklony.

  Již několikrát v minulosti jsem s nadšením vnímal koncerty, kde dominovala francouzská barokní hudba dílem její odlišnosti od té nápadité a pestrobarevné naší a té k dokonalosti vedené německo-rakouské hudby, dílem jakýmsi jinak zbarveným nadšením orchestru i dirigenta. Něco na tom musí být. Je to doslova jiný hudební svět a Václav Luks to musí cítit a dokáže to přesvědčení vtisknout souboru.

   Koncert se jmenuje Královské slavnosti ve Versailles. Nepůjde tu ovšem o žádnou veselou, taneční a zábavnou hudbu, nýbrž díla s náboženskými motivy převzatými z bible pro slavnostní a vážné účely, nikoli však bohoslužebné.

   Tentokrát jsem zahájil jinak. Neposedávám ve foyeru a jdu rovnou dovnitř na svou třináctku poblíž středu první řady. Jsem tu sám a na pódiu uprostřed leží překrásná viola da gamba barvy vlasů Marie Fajtové. U cembala se dva ladiči snaží nástroj dokonale připravit, což je na rozdíl od klavírů s robustnější konstrukcí, úkol nelehký. Přijde Hana Fleková s účesem jako na Boucherových obrazech tentokrát s violoncellem a krátce pocvičí, vedle ní po chvíli kolegyně, vyměníme si mihotavý pozdrav, pak se ještě objeví pár lidí a také Václav Luks a celé to má zvláštní kouzlo příprav a spříseženství mezi hudebníky a mnou.

   Pak přicházejí a já jsem zvědav na houslistku, která dnes zastoupí Helenu Zemanovou na židli koncertní mistryně. Má arménsky znějící jméno psané jako Chouchane Siranossian a hádám, že je Francouzka vzhledem k programu. Je mladá a velmi kudrlinkatá a hezká. Tak jsem ještě začátek koncertu nezažil a má dychtivost je napjata na skřipci. Oko mé se raduje také z houslistek Ivety Schwarz, Adély Štajnochrové a Magdaleny Malé.

   K provedení Jubilate Deo Jeana-Baptiste Lullyho (1632-1687) se před orchestrem seřadí nebývalé množství sólistů, Dámám vévodí nizozemská sopranistka Judith van Wanroij spolu s mému uchu i oku milou Hanou Blažíkovou. Jakmile ji jen vidím na pódiu, už mám radost, ještě vzápětí zesílenou, když začne zpívat. Jsou tu také sopranistky Barbora Kabátková s Alenou Hellerovou a altistky Kamila Mazalová a Aneta Petrasová, vesměs potěchy oka mého. Pánové napravo zahrnují francouzského „vysokého“ tenoristu (nikoli kontratenoristu) Cyrila Auvityho, tenoristy Václava Čížka a Pavla Valentu a basistů Benoita Arnoulda z Francie a Němce Martina Schicketanze. Sestava sólistů se v každé skladbě změní. Sbor Collegium Vocale stojí tradičně za orchestrem.

   Václav Luks zahájí svým tradičním nadechnutím, poskočením, dupnutím a hlasitým vypuštěním vzduchu z plic. To mám rád a vždycky se těším na chvíle, kdy ve vypjaté chvíli zdůrazňuje svůj záměr hlasitým vydechnutím a zafuněním. Francouzská barokní nálada je z hudby v barvách Poussinových obrazů a skvělosti dvora Ludvíka XIV. opět tady a já, bedlivě sleduje sólisty, mám pocit, že dnes zpívají s neobyčejnou radostí a nadšením. To současně padá i na mě a po onom kontemplativním začátku jsem skoro naměkko.

    Za kombinování hlasů ženských a mužských skládám poklonu skladateli i dirigentu a tato pestrost je zřejmě francouzské barokní hudbě vlastní spolu s graciézností a jistou velkolepostí. Jako obvykle sleduji text v originále, abych přesně věděl, kde se ve skladbě nalézám, a poněkud mě překvapuje francouzská výslovnost latiny. Tu asi v té době používali. I v tom jsme plně vtaženi do dobové atmosféry. Stačí si představit. Nebo přehrát mistra nad mistry Jordiho Savalla: https://www.youtube.com/watch?v=-JbTdj7EXWg

   Dohrají a sólisté si sednou, nyní mi jejich tváře nezakrývají notové pulty a vidíme na sebe. Výsledkem je, že na mě Barbora s Hanou kývnou a přitom mají v tváři úsměv, v jehož záři se vznesu ke stropu a diváci v první řadě koukají, koho že to dámy vyznamenaly. Pluji prostorem s voletem nafouklým a tu vbíhají hasiči a stahují mě háky dolů, a že se tu nesmí fotit, telefonovat a lítat v povětří. To o lítání na začátku nehlásili. Tak se do očí těch dam podívejte, nelítali byste taky? Lítali, ale nemůžeme, jsme ve službě. Tak jsme si zase pohráli a jdeme zpátky na koncert.

   K Lullyho Te Deum, jež jsem předloni slyšel spolu s Charpentierovým v podání Musiky Florey si poznamenávám, že Cyril je skvělý, avšak hlasově zcela dominuje ženská část sólistů, střídání hlasů mužů a žen a jejich prolínání je tu ještě rafinovanější a radost všech sólistů i hráčů za nimi vykvétá bohatě. Nedivím se, že byl Lully tak ceněn a jeho hudba se udržela dlouho do 18. století. Avšak při této skladbě dávané z vděčnosti za královo uzdravení nedával pozor a dirigentskou tyčí si zranil nohu tak, že zakrátko zemřel na sněť.

   Po přestávce se posouváme do 18. století a budeme plout na jiných vodách nejprve v motetu In convertendo Dominus Jeana-Philippa Rameaua (1683-1764). Hudba jiná a možná i trochu vážnější. Občas flétny a hoboje a závěrečný sbor skoro bachovský. Text je tak výživný, že ho musím citovat: „Kráčejíce šli a plakali, když rozhazovali semena, avšak přicházejíce přijdou s jásotem, až budou nosit snopy.“

Jean–Joseph de Mondonville (1711-1778) skvěle napsal úvodní mužskou sekvenci a i dále se střídá ženská část sólistů s muži a sborem, zde už není ono lullyovské prolínání a doplňování. Přichází předposlední část Testimonia tua, kde se zpívá: „Tvá svědectví jsou naprosto spolehlivá; tvému domu přísluší svatost, Hospodine, do skonání dnů.“ Dnes nejkrásnější chvíle, neb předstoupí Hana a je to přenádherné. Za ní orchestr hraje dokonale rytmicky a božskou náladu potvrzuje. Závěrečné sborové Gloria Patri prožije Luks za dupání a pobíhání a funění po svém piedestalu a zakončí stylově. Usmívají se všichni šťastně jako děti. A hezká fotografka Petra Hajská zjistí, že z první řady vedle mě pořádnou fotku díky notovým pultům neudělá. Okuste sami: https://www.youtube.com/watch?v=HFE8MoWERLA. Vy, kteří tvrdíte, že furt nemáte čas, ono Testimonia tua můžete přímo navolit pomocí odkazu v podrobnostech.

Žádná, byť sebelepší nahrávka nemůže nahradit mé dnešní živé zážitky a pocity, leč už se mi podařilo se přiblížit třeba s deskou Patricie Petibon Nouveau Monde a svým textem její koncert před 4 lety. A to zrovna ona, komediantka od boha, musí být viděna. Mé Velké C také.

Pro zajímavost, na Youtube jsem našel i reportáž ze zkoušky, kterou doporučuji už kvůli tomu, co se zde říká: https://www.youtube.com/watch?v=drFlSpd_nnU .