Vánoční dívka bez dívky a jiné dívky

Nadpis se co nejvíce blíží dalšímu textu. Já, člověk jednoduchý spokojený s málem, jsem nadmíru smuten, že se neuskutečnilo téměř každoroční štědrovečerní setkání s Markétou Janouškovou, což je mi tímtéž, jako když si smažka kone

   Však z mých každoročních esejí Vánoční dívka č... sami víte, jak se cítím a jakou má děvče vždy radost z dárku. Toto dnešní psaní tedy opět prohlásím za Vánoční dívku, což po přečtení pochopíte. Tentokrát je to Vánoční dívka bez dívky, avšak vzpomenuty i jiné, taktéž velmi krásné a milé. Letos však Markéta v evangelickém sboru na Smíchově nehraje a ještě ke všemu napadena jakýmis bakteriemi, či viry, takže nevychází. Říkám si, že by snad mohla jeden den na konci té choroby vyšetřit, ještě než se odebere do Berlína. Občas pošlu sms s dotazem, leč jednou z charakteristik té kouzelné dívky je nedůsledná komunikace. Já nerad obtěžuji telefonováním, takže čekám a čekám a upadám do hluboké malenkónie, ježto ona nepíše a nepíše. 

Až, nastojte, včera ve schránce obálka s berlínskou zpáteční adresou. Uvnitř dvě krásné velké dívčiny fotky a na jejich rubu věnování a na přiloženém lístku text: "Nejmilejší pane Mandelíku, nezlobte se na mě. Vaše Markéta."  Na jedné fotce Markéta v bílých šatečkách z Kozlu a koncertu Modrá hvězda, kterak usedá na trávník a na druhé, jak naň už klesla a leží s houslemi v ruce tak, že voluta krku nástroje jí zakrývá levé oko, jež tak podobno šnečí ulitě. To pravé se dívá způsobem, který nazývám "psí voko". Je tu celý děj, chcete-li.

   Žádný soudný člověk, natož obdivovatel vší krásy světa, má-li srdce na pravém místě, nemůže se po takovém zážitku zlobit. Snad nám to vyjde, až se tu děvče zase objeví. Poštou tu těžkou knihu posílat nebudu, předám ji spolu s obvyklým zazvoněním na vánoční malý mosazný zvoneček osobně s tradičním zvoláním: "Ježíšek přišel Markétko!", neb chci zažít, jak se psí voko změní na dvouoký zářivý zdroj radosti. A to věnování uvnitř. Snad bude někdy třeba v létě, kdy bývá méně hraní, a čas na vyprávění o tom, co jsem zažil před 30 lety, neb letos kulaté výročí. Abyste věděli "vo čom to je", připojuji ty fotky a až se tu děvče zase objeví na koncertu, udělejte si čas, stojí to za to. 

   Jistě tušíte, že se po veškeré té malenkónii vznáším. V Pubu, kde trávím tradiční dobu před koncertem v Rudolfinu, tentokrát zastihnu Andulku a občas dáme pár vět, když to provoz dovolí. V Rudolfinu světová klavírní hvězda Yuja Wang při Rachmaninovově třetím klavírním neposedně odhaluje pomocí širokého rozparku hezké nohy a působí tak podobně jako známý erotický symbol Chatia Buniatišvili. Ta okouzluje spíše horní polovinou těla a obličejíkem zralého neviňátka. Sedím na šestnáctce a mám to z první ruky. 

   Bohužel nejkrásnější světové druhé houslistky zakryty klavírem a Markéta Vokáčová i po přestávce za pultíkem, takže před mýma očima jen Petra Brabcová, která spatříc mě, Markétě hlásí mou přítomnost, takže obdržím nádherné oček zablýsknutí a pokývnutí. Víme o sobě a mně se po celý koncert líbí Petřino pokukování vůkol po vzoru Andulky Veverkové ze SOČRu a usmívání vzor Janoušková č. 7.

   A pokud se to k Vám zatím nedoneslo, tak já znám důvod, proč dnešní dirigent sir Simon Rattle přijal funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie. Tím důvodem je to, že obě krásky na druhých houslích sedí přímo před dirigentem, ježto jedna je vedoucí skupiny a druhá její zástupkyně. Tak krásné funkcionářky nemají v žádném orchestru na světě. Jen bych rád věděl, co na to říká manželka madame Magdalena Kožená. 

   Tak já žiji v únoru dvacátého čtvrtého roku a ještě nás 27. čeká místo koncertu Ivy Bittové záskok v podobě Dvořákova prvního slavného díla Moravských dvojzpěvů, k němuž mistr všech dramaturgů (spolu s Martinou Sermain) Rudovský z FOK obsadil k mé obrovské radosti sopranistku Simonu Šaturovou, která je už zpívala s Markétou Cukrovou na desce a v Děčíně na Lípě musice. Mezzosopránový part svěřen Monice Jägerové, sošné krásce s nádherným hlubokým hlasem mimořádné barvy, jež mě i Sylvii nadchla na podzim přednesem písní Slávy Vorlové na texty Olgy Scheinpflugové. Déja-vu je, že v lednové Harmonii obsáhlý článek o neprávem opomíjené skladatelce. Doufám, že to má Monika k dispozici, kdyby ne, rád pošlu. Tomu všemu výše uvedenému se říká Vítězný únor.

   Možná, že by mě za popsané dávky emocí můj kardiolog pokáral. Leč já si myslím, že jedině takto se mám šanci dožít šestaosmdesátky, abych zažil ten děsnej mejdan k padesátinám Markéty Janouškové.