Ještě dvě události, na něž se nedostalo

  Jde o dárek od synka v podobě vstupenky na koncert bluesového veterána Buddyho Guye (1936). Koncert je součástí jeho závěrečného turné, Buddy už hodlá aktivní koncertování ukončit.

   Koncert se konal 16. července 2013 tedy v době, kdy probíhá, nebo nastává čas mé nejmilejší roční události, a to Letních slavností staré hudby. Ostatně originální blues s ohledem na americké kulturní dějiny je na tomto kontinentu stará hudba s kořeny již v původní vlasti černých Američanů. Tento nádherný a hlubokým a prostým lidstvím prodchnutý hudební obor stojí na prahu největšího amerického vkladu do světové kultury, a to skutečně originálního jménem jazz. Nic takového nemohlo být známo velikánům evropské hudby, leč mnohé z blues i jazzu je uchopitelné a inspirativní i pro skladatele hudby klasické.

   Leccos slyšelo ucho Dvořákovo a jeho mozek se toho chopil a zejména v dílech v USA složených zachytíme, chceme-li vnímat ozvěny zde slyšeného. Konečně sám táta hudby poskytl pozdějším autorům vděčnou látku ku zpracování. Leccos zaslechneme u skladatelů francouzských, zejména Pařížské šestky a pod těmito vlivy i u Martinů (La bagarre), jenž zde prožil velkou část svého prvního tvůrčího období. Konečně právě poté v USA dospěl k celosvětovému uznání a v čerpání vnějších vlivů vynikl (Thuderbolt P47). Uchopení i pochopení blues a jazzu je charakteristikou jednoho z mých nejoblíbenějších skladatelů, a to George Gershwina. Nemusíme chodit daleko a vítr vanoucí z jazzových polí zasáhl mocně i Jaroslava Ježka.

  Ostatně špičkový a náročný rock si blues přivlastnil s chutí. Jen zmíním, Rolling Stones, Cream, Pink Floyd, Led Zeppelin. Buddy Guy v Praze volil skladby instrumentované mocným kytarovým soundem podpořeným skvělou kytarou vlastní a jednoho ze spoluhráčů, jehož drsné a tklivé pojetí mě dostalo už po třetí skladbě. Pokud si dobře vzpomínám, ani jednou nezaznělo některé z táhlých a pomalých blues. Leč byl jsem moc rád, že hudba, na které jsem vyrostl, oslovuje i syna, který je ročník 1988 jako jedna z nejkrásnějších světových druhých houslistek Markéta Vokáčová. Vidíte, zase mi tu naskakuje hudba klasická. Nebojte, krásky ještě budou na závěr.

  Naposledy jsem tu byl na jednom z posledních koncertů Johnnyho Cashe v roce 1997. Závěrem nezbývá než tomuto bluesovému dědečkovi popřát kliku na zdraví a mnoho radosti.

   A byli jsme datum už nevím, loňský diář nemůžu najít, s Hankou (Evička uvedla, že je sklácena jakousi virózou) ve Vinohradském divadle na představení s hudebním podtónem, neb se jmenovalo Bach a synové a napsala jej britská divadelní režisérka Nina Raine. Ze zkušenosti vím, že napsat dramatický kus pro divadlo i film životopisného charakteru je velmi obtížné, neb hrozí nebezpečí, že se děj nebude rozvíjet a nezaujme.

   Ti synové jsou první dva nejstarší, Wilhelm Friedemann a Carl Philip Emanuel. Také se tu objevuje mladičký Johann Gottfried Bernhard, budoucí varhaník. Ještě zastihneme první manželku Marii Barbaru a po jejím úmrtí přichází sopranistka Anna Magdalena, což oba kluci hůře nesou, neb jsou na matku velmi fixováni. Občas mají nepříjemné poznámky na adresu macešinu i otcovu.

   Oba jsou hudebně velmi nadaní a otcem vycvičení, avšak hudebně stojí už stylově jinde a blíží se nadcházejícímu klasicismu dávajíce otci najevo, že jeho hudba je sice formálně dokonalá, ale nejsou si jisti, zda je také krásná.

   Zaznamenáváme obtíže, které měl Bach s lipskou radnicí a jež ho vedly k možná nedůstojnému podbízení se pruskému králi Bedřichovi II., který ho nakonec jmenuje dvorním skladatelem, a Bach si naivně myslí, že si na něj radnice bude méně dovolovat.

   Nejvýznamnější linií hry je Bachovo poznání, že jako skladatel dospěl k závěru své cesty i epochy (jak to vystihli synové). My pak přemýšlíme, jak to mají géniové Bachova typu těžké ve světě, který jim nesahá ani po kotníky a já polemizuji se syny a shledávám některé jeho skladby a jejich části za nejkrásnější v celých dějinách hudby. Milí synáčci, napsal jediný z vás něco takového jako árii Erbarme dich z Matoušových pašijí: https://www.youtube.com/watch?v=MXAbOTVTgls? Tak zanechte řečí o kráse či nekráse otcovy hudby.

   A kol Vánoc i v lednu v televizi jdou filmy s největšími kráskami v dějinách filmu v čele s Audrey Hepburn v Prázdninách v Římě a Moon River a dále v lednu její nástupkyně a také něžná kráska Julia Ormond v Legendě o vášni (náhodou obě původem Britky) a ještě k tomu ta nejkrásnější dnes Američanka Andulka Hathaway (tak se jmenovala Shakespearova manželka) v Lásce a jiných závislostech. Tu trojici vhodně doplnila ve Favoritce Emička Stounovic a ještě nesmí chybět Jennifer Lawrence v Terapii láskou.

   Tak je mi s těmi kráskami na obrazovce dobře, a kdyby nebylo, můžu si pomocí Youtube pustit, cokoli mě napadne. Třeba když se vrátíme k těm svrchu řečeným reminiscencím klasiky v rocku, si na závěr dáme Bachovo Bourée ze Suity e moll pro loutnu v podání Iana Andersona kapelníka a geniálního krysaře s nezbytnou flétnou a mé nejoblíbenější rockové kapely Jethro Tull (zdalipak víte, že názvem skupiny je jméno anglického vynálezce v oblasti zemědělských strojů). https://www.youtube.com/watch?v=2u0XXpVGUwk.