Velké C na jaře 2017 nezahálí

Říkám na jaře, přestože začínáme 16. března. Půjdeme se potěšit dvěma koncerty rafinovaně dramaturgicky poskládanými z děl vrcholných barokních skladatelů naší německo-rakousko-české kulturní oblasti.

   V té oblasti setkat se možno se skladateli katolicky i protestantsky smýšlejícími, jak zde již půltisíciletí obvyklo. Leč právě v hudbě platí Kiplingovo z Knihy džunglí: „Jsme jedné krve, ty i já“.

  16. března v Rudolfinu se koncert se dle svého vrcholu nazývá Miserere. První půli tvoří Zelenkovy skladby, druhou otevře nejstarší syn Bachův Wilhelm Friedemann a k němu se přidá i otec, který mu vytrvale říkal Friedemanne. Závěrečný vrchol tvoří ono Zelenkovo Miserere. Dnes se nikdo na pódiu tak, jako minule nepohybuje a onoho zahajovacího rozechvívání si neužiju.

   První je třívětá sinfonia I penitenti al sepolcro del Redentore, ZWV 63,  skladba neutuchajího rytmu a zelenkovské vynalézavosti s nápadnými houslemi, poté si zanaříkáme v Lamentatio Jeremiae Prophetae I pro Die Mercurii Sancto, ZWV 53, k nářku nám mocně dopomáhá naše mezinárodní basová hvězda Jan Martiník a přesvědčuje o své kvalitě v emocionálně náročné skladbě, je znát neobyčejná vřelost až odevzdanost a já si užívám nejen hudby, ale i perel v textu, jako třeba: Beth za noci pláče a pláče, po líci slzy jí kanou, ze všech jejích milovníků není nikdo, kdo by ji potěšil,“ a dále, „Daleth, jeho kněží vzdychají, jeho panny jsou zarmoucené, hořko je siónské dceři,“ anebo „He, Hospodin ji zarmoutil pro množství jejích nevěrností. Její pacholátka odešla před tváří protivníka do zajetí.“ A klasické závěrečné volání všech židovských proroků: „Jeruzaléme, Jeruzaléme, obrať se k Pánu Bohu svému.“ Někdy je marno volat.

   První část uzavře De profundis, ZWV 50, kde se uplatní v prvé části tři basisté, poté Si inquitates nadchne zahájením a pozouny a sbor dospěje k Sistinuit anima mea, kde měkce zpívá hezká altistka Aneta Petrasová po zahájení tenoristou, doprovázena hobojem. Et ipse redimet má na starosti sbor, který dokončí skladbu částí Requiem aeternam.

  Po přestávce nejprve Bach syn a jeho instrumentální Adagio a fuga d moll, F.65. Krásné flétny a za nimi hlubší smyčce a všichni se předhánějí ve fuze. Ano, talent po tatínkovi a v té dnešní vokální smršti příjemné oživení.

   Poté už Bach otec a jeho podmanivá a sugestivní kantáta Ich habe genug, BWV 82, kde, jak obecně známo, zpěvák tvrdí, že už má života dosti, neb už vidí krásy života věčného a vykonal, co měl. V recitativu hlasově i emocionálně excelentní Jan Martiník zpívá: „Ach, kéž by mne Pán vysvobodil z okovů mého těla. Ach, kdyby nastal můj konec, a radostí bych řekl světu: Mám dosti.“ A v následující árii se zpívá: „Zde musím trpět trýzeň, ale tam, tam uzřím jen sladký mír, tichý klid.“ A v recitativu: „Můj Bože! Kdy přijde to krásné?“ A hoboj jako druhý zpěvák ozdobí celou kantátu a Katharina Andres je z toho foukání do dvouplátkového strojku zadýchaná.

   Koruna dána v závěrečné árii, kterou je obtížno brát vážně, přestože myšlenkové pochody německého luterána na počátku 18. století neradno zpochybňovat: „Těším se na svou smrt, ach, kéž by již nastala. Pak uniknu vší té bídě, která mne ještě k světu poutala.“ Na to by asi Anna Magdalena Jendovi řekla: „To by se ti líbilo, Johann, ty si tam budeš užívat klidu a co já tady s tolika dětmi? Aspoň v těch notách kdybys udělal pořádek.“. A jak s jistotou básník věděl, že se dostane do nebe? Já to o sobě jako pes nevěřící nevím, ale budu se snažit, neb přestože při vstupu do nebe patrně není uplatňována kolektivní zásluhovost, dostane se tam jistě celé Velké C a s ním to tam bude dobrý.

   Klenot večera Miserere in c moll, ZWV 57, zařazen na konec a po rozsáhlých úvodních sborech bude zpívat sólo další pohledná dáma, sopranistka Alena Hellerová. Věda, že jde o Zelenkovu poněkud vybočující skladbu, jsem i tak udiven, ba téměř usnesen, jak jsme daleko od baroka a jak nadčasový Zelenka někdy byl. Dokonce bych chvílemi řekl, že slyším staršího bratra Verdiho Requiem, tak bohatě ji Zelenka vybavil. Čím dál postupujeme skladbou, tím se jakoby suneme časem a Gloria Patri a Sicut Erat před závěrečným zvoláním: „Miserere mei, Deus.“ je vyložený Martinů.

   Kromě prvotřídního hlasového a emocionálního projevu musím u Jana Martiníka ještě vyzdvihnout, řekl bych skoro dokonalou německou výslovnost a srozumitelnost, což platí i pro jeho latinu v Zelenkových skladbách. Je znát, že v německém angažmá dává pozor a pracuje na sobě. A jako obvykle sbor je v pozadí hůře srozumitelný. Na tom bych pracoval.

     Zase nádherný a pestře sestavený večer a já v neobyčejné milosti se ocitnuv, hned posílám všem výzvu, aby se pokusili ještě koupit vstupenky na druhý den, což učiní Honza a oči mu pak září stejně jako mně, když si o těch dvou shodných večerech povídáme.

     Velikonoční čas letos 6. dubna oslaví Bachovy Janovy pašije. Ty jsem slyšel už v roce 2013 a tehdy jsem byl nepochopitelně stručný. Ani sóĺisty jsem neuvedl. Možná jsem ještě neuměl psát.

    Naše sestava zahrnovala mnoho německých sólistů, což se vždy u německých textůvyplatí. Evangelistou byl německý tenorista Sebastian Kohlhepp, Ježíše Krista zpíval německý basista Thomas E. Bauer, ženské hlasy obstaraly německá altistka Ulrike Malotta a belgická sopranistka Sophie Junker, mimochodem, z té krásné dámy se oko mé převelice radovalo. Ulrike však stejně jako minule neoslnila.Basista Tomáš Král potvrdil své kvality jako Pilát.

   Dirigentem byl překvapivě, neb hostující dirigenty jsem zatím zaznamenal jen u „velkých“ orchestrů, zkušený Dán Lars Ulrik Mortensen, který se v mých očích ani trochu nepřiblížil Václavu Luksovi. Naopak mě připadal chladný a příliš věcný a často přespříliš zaměstnaný varhanami. Je samozřejmě vždy obohacením poznat hudební názor jiného dirigenta, ale já jsem dnešní personální výměnu neocenil.

    Velké tlusté svíčky na empoře rámují scénu. V té atmosféře se ztrácí má lítost, že zpěváci nepředstoupí a zůstávají vzadu. Pojďme tedy kráčet pašijemi k bodům, kde jsem si poznamenal něco k hudbě.

   Sopránová árie patrně Marie Magdaleny „Ich folge dir gleichfalls“ (Následuji tě rovněž) vyšle na křídlo zadních zpěváků belgickou krásku a její hlas mě pohladí po duši, neb je zasněný a zářivý a přednes výtečný a k tomu flétny kouzelné.

   Jindy i hoboje a někdy sólové housle a jednou si koncertní mistryně Zemanová nezvykle přesedá vpravo od dirigenta a já nechápu proč, neb se po čtyřech sekvencích vrací. A do omrzení známá barokní opakování textu až pětkrát, neb sprostnému lidu bylo nutno text vštípit. Ostatně opakování téhož vzešlo už z dionýských slavností a později divadla ve starém Řecku.

   Pořád stačím sledovat, kde jsme, a užívat si příběhu a vnímat, jak jej Bach hudebně pojednal, a okouzlovat se z textu některých úseků, podobně jako bývám z českých romantických oper a Janáčka. Známá Pilátova reakce na pozměňovací návrh Židů, že nemá na ceduli psát „Židovský král“, nýbrž „On řekl, jsem židovský král“ vynikne už v němčině: „Was ich geschrieben habe, das habe ich geschrieben.“ Natož ve stručné a výstižné angličtině: „What I have written, I have written (Napsal jsem, co jsem napsal). To je ostatně geniálně prostá a univerzální odpověď na cokoli. Vyzkoušejte.

   V poslední hodině pojednou hudba neobyčejně zvelební a je velkolepá, neb smrt je již blízko. V Es ist vollbracht (Dokonáno jest) a následujícím Mein teurer Heiland (Můj drahý vykupiteli) doprovázejí jen varhany a jímavá gamba Hany Flekové, za podpory Maškova violoncella. Hany si dnes neužiju, neb zakrývána dirigentem.

   S přicházejícím Zerliesse, mein Herze (Rozplyň se, mé srdce) se doprovod omezí na varhany, violoncello, hoboj a flétnu a doprovodí do nebeských výšin hlas krásné Sophie, je to tak krásné, že mi tu ani několikeré opakování nevadí. Pašije končí mocnou sborovou sekvencí, O hilf, Christe, Gottes Sohn (Ó, pomoz Kriste, Boží synu). Tentokrát jsem si užil skladbu více než před čtyřmi lety, kdy jsem seděl na balkóně nahoře a ještě nevěděl, že mé místo vůči Velkému C je zásadně v první řadě.

   Musím po své osobní nespokojenosti s dirigentem vyslovit tři vážné výtky. První se týká programu. Když už nám jej prodávají za 45 korun, neměly by tam být takové chyby, jako že Hana Fleková hraje na violoncello, když ji pak vidíme s violou da gamba a údaj, koho vlastně zpívají, není uveden u obou dam, proto jsem to také neuvedl.V tomto příběhu to musí být Matka Boží a Máří Magdalena.

   Druhá má výtka, již zmíněná směřuje k dirigentovi, který ponechal k veliké škodě individuálních vystoupení a zdůraznění vyprávění sólisty vždy vzadu za orchestrem. To jsem u Václava Lukse nikdy nezažil, vždy sólisté předstoupí a v dané chvíli dominují, což považuji za správný standard. Například skoro schovaný klíčový Evangelista je redukován na muže z lidu, neb je nedaleko sboru. A za třetí: V těchto závažných vokálních dílech mi začíná trochu vadit malý počet sboru Collegium Vocale 1704. Já bych sbor podstatně posílil nejméně na dvojnásobek. Jistě by šlo zpěváky nalézt.Když pak vidíte na Mezzu obojí Bachovy pašije se stočlenným sborem, jde po zádech mráz.

   Přes dobře míněné výtky zůstává Velké C mým nejoblíbenějším světovým orchestrem a už se těším na novou sezónu, v níž mému překvapení už nejsou pořádány v Praze dva po sobě jdoucí večery, nýbrž jen jediný a poté se jede do Drážďan.