Velká válka VI-1918

   Naše malé stoleté vzpomínání dochází k závěru války samotné v roce 1918. Avšak ještě bude dojednáván mír a uzavřen v roce devatenáctém. Řekněme si již nyní, že jeden z nejvýznamnějších mírů a také nejrozpornějších.

     Avšak nyní k poslednímu roku válečnému. Významný člen Dohody, Rusko, je ze hry na východní frontě venku a další spojenec, USA, stojí na bitevní linii na frontě západní.  Řekli jsme si také, že hloupost německých politiků zapříčinila, že proti sobě mají protivníka nezdolatelného. Pozoruhodně stejně hloupě se Němci zachovají v další velké válce.

   Američané od roku 1917 budují mohutnou armádu a systematicky vojáky cvičí. Jejich velitel generál Pershing, který se před nedávnem proslavil v tažení proti mexickým povstalcům, odmítá, aby byly americkými divizemi ucpávány díry a byly rozpouštěny mezi Brity a Francouze. Trvá správně na tom, že převezme odpovědnost za vlastní úsek fronty. A představte si, že až pod německým tlakem se teprve po 4 letech od vypuknutí války podaří v červenci ustavit vrchní velení pro západní frontu v čele s maršálem Ferdinandem Fochem. Po něm pak na dvacet let pojmenována dnešní Vinohradská třída, mými prarodiči nazývána vytrvale Fošovkou, přestože po jistý čas Schwerinova a zase Fochova a poté brzy Stalinova. Jména za Rakouska jsou Říčanská, Černokostelecká, Jungmannova.

   V zimě roků 1917 a 1918 se kromě posilování a výcviku a vyzbrojování amerického kontingentu nic podstatného neděje, avšak Němci s bolševiky vedenými Trockým uzavřou v březnu v Brestu-Litevském mírovou smlouvu, jíž se Rusko vzdává rozsáhlého území dnešního Polska, Běloruska, Ukrajiny a Finska. Němci se mohou zmocnit letní úrody a nerostného bohatství a především přesunout svá vojska na západní frontu. Důsledkem je poslední jejich ofenzíva v první jarní den. Hle, jak se Němcům vyplatilo Lenina exportovat do Ruska.

   Nutno dodat, že Němci se dokázali poučit z minulosti a zavedli novou taktiku útoku opřenou a malé jednotky vybavené vysokou měrou samostatnosti a iniciativy. Už žádné útočné vlny a potrava pro děla a kulomety. Po tři měsíce se daří dohodová vojska zatlačovat zpět, až v létě narazí Němci na tentýž problém jako v roce 1914. Vyčerpaní vojáci, extrémně dlouhé zásobovací linie a nedostatek munice i zásob.

  Ve chvíli polevení tlaku přišel rozsáhlý protiútok na všech úsecích fronty. Dnem obratu se stal 8. srpen, zvaný černým dnem německé armády. Vrženi zpět o desítky kilometrů a ztráty obrovské. Spojenci už zvládli taktiku použití tanků, jejichž výrobu a použití Němci trestuhodně a nepochopitelně opomenuli a ukázalo se plně, o jak efektivní zbraň jde, je-li správně použita. A Američané na svém úseku poněkud hloupě použijí stejné taktiky, jakou už ostatní zavrhli a u St. Mihielu a především v Argonnském lese zbrotí francouzskou zem krví.

    Na ostatních frontách se také dějí věci, Rakušané-Uhři zatlačí na řece Piavě Italy o mnoho kilometrů zpět, ale stejně jako Němci ve Francii narazí na mez svých možností a jsou Italy posílenými Francouzi a Brity zatlačeni zpět. R-U i přesto, že se rovněž vyvázalo z ruské fronty, mele hospodářsky z posledního. Nedostává se všeho, od potravin až po válečný materiál. Nový císař Karel (toho jména na českém trůnu třetí) zkouší zachraňovat přísliby federalizace, co se dá. U spojenců působí politická odbojová seskupení polská, československá a jihoslovanská. Mnozí z nich mají na frontách své jednotky, z nichž se nejvíce proslaví československé legie snažící se z ruské fronty dostat zpět na frontu západní a k tomu účelu ovládnou transsibiřskou železnici v boji s proradnými bolševiky.

   Na palestinské frontě proti Turecku se vyznamenává generál Allenby, který zde přesvědčivě zvítězí.

  Africké jednotky z německých kolonií, zejména na území dnešní Tanzánie kapitulují v boji neporaženy až současně s ostatními částmi německé armády.

   V říjnu v Německu propukne vzpoura námořníků v Kielu, kde se vzepřou idiotskému plánu velení námořnictva vyplout a v sebevražedné bitvě se utkat s britským loďstvem. A na spadnutí je i socialistická revoluce. Armádní velení v čele s Hindenburgem a Ludendorffem dochází k závěru, že další pokračování ve válce by znamenalo vpád fronty a spojenců do Německa, císař Vilém II. donucen abdikovat a odebírá se do Nizozemska. Ustavena sociálně demokratická vláda a spojenci požádáni o příměří. To je dohodnuto na 11.11. od 11 hodin. O tuposti některých vysokých spojeneckých velitelů svědčí to, že na poslední hodiny naplánovali ještě nesmyslné útočné akce a zavinili tak smrt mnoha desítek vojáků obou stran.

   Od té doby je ten den vzpomínkovým svátkem úcty k nesmírným obětem všech válek, nejen té Velké. Dnes už naštěstí i u nás. Já už po léta nosím v ten den odznak vlčího máku a jdu na něco zajímavého a do hospůdky a večer pak na dva prsty. Je samozřejmě pochopitelné a správné, že se nesmyslné zabíjení ukončilo. Avšak nevstoupení spojenců na území Německa v některých později vyvolalo dojem, že vlastně armáda nebyla poražena, ale pouze zrazena. Pověstná dýka do zad.

   Tehdy už bylo R-U rozpadlé a vyjednávání bylo možno vést jen s Rakouskou republikou a Maďarskem.

  Důsledky toho všeho si povíme za rok, kdy se chci vyjádřit k mírovým smlouvám a některým důsledkům Velké války. Vezměme na vědomí, že je sice velmi nespolehlivé hledat v archivech, a určovat počet obětí v nadnárodních státech jako R-U, avšak mnohé prameny uvádějí počet válečných obětí z území pozdějšího Československa mezi 250 a 350 tisíci, tedy srovnatelně s válkou další. Však vidíme na pomnících v našich obcích ty dlouhé řady jmen. Totéž vidíme i v tehdy německy mluvícím pohraničí.