Rok utekl jako Rakušané-Uhři před Brusilovem a my se zase vrátíme ve vzpomínce o století zpět. Myslíte, že blbosti už bylo dost? Spojenci zvaní Dohoda nás přesvědčí o opaku. A Němci a Rakušané-Uhři nezůstanou pozadu.
Začněme tedy oněmi fatálními chybami. Nejdřív německá. Už v lednu přichází politicko-vojenské rozhodnutí o neomezené ponorkové válce, což s uvážením dosavadních vážných amerických varování jen přiblížilo válku s touto velmocí, dosud stojící v neutralitě a radující se z byznysu, který znamenala válka. Leč byznys je jedna věc a Američané klesající ke dnu Atlantiku druhá. K tomu přidá německý velvyslanec v USA Zimmermann vyloženě pitomý telegram se sdělením mexické vládě, že v případě vyhlášení války USA podpoří Německo jeho nárok na jihozápadní státy. Šifrovaný sice, leč rozluštěný Brity a s radostí poskytnutý oklikou Wilsonovi (aby se neprozradilo, že Britové prolomili německý kód).
Pitomost německé akce vynikne, když uvážíme, že Mexiko rozhodně nemělo prostředky na jakoukoli válku, neb se samo zmítalo v občanské válce s Pancho Villou. To vše spolu s dalšími utopenými americkými námořníky vedlo k tomu, že USA vyhlásily v dubnu Německu válku. Nyní se roztočí kola zbrojního průmyslu a odvod a výcvik milionů vojáků, neb zatímní armáda je spíše směšná. Leč vnitřní zdroje téměř nevyčerpatelné.
Britové a Francouzi se radují, neb se objevilo světlo na konci tunelu. Němci si tak spolehlivě opatří nepřítele, jehož nikdy nemohou porazit. Dodnes je záhadou, jakými bažinami se potulovala mysl německé vlády, nemluvě už o Vilému II., jehož intelektuální schopnosti bylo možno úspěšně brát v pochyby.
Ovšem nedostižně se v blbosti vyznamenají Rusové. Mikuláš II. byl nesporně nejneschopnější hlava státu tehdejší doby. Jeho personální politika směrem k armádě byla sebevražedná. A výkonnost jeho exekutivy hanebná. V zemi, která měla před válkou přebytek potravin a jejíž průmysl byl na vzestupu, řádil doslova hladomor a ohromná nespokojenost především v armádě. Toho využívají sociální demokraté rozpolcení na menševiky a bolševiky a spolu s ostatními opozičními politickými silami cara svrhnou a internují.
Vytvoří liberální tzv. prozatímní vládu, jež si nepočíná o moc lépe, ovšem alespoň dokáže připravit všeobecné podzimní volby do parlamentu. Ty by patrně bolševiky odstavily na politický okraj, takže pod, přiznejme si otevřeně, mazaným a bezohledným Leninovým vedením, dojde těsně před volbami k další revoluci, zvané říjnová dle juliánského kalendáře, přestože k ní dle ostatního světa řídícího se gregoriánským kalendářem došlo až v listopadu. Ta znamená historicky největší tragédii pro Rusy i národy jimi později ovládané i ovlivněné. Leninovi pomohou zpět ze švýcarského exilu do Ruska Němci, což je z jejich pohledu chytré, jak se ukáže.
V armádě jako hrozny hněvu nalévá se nespokojenost, kterou živí bolševičtí agitátoři. Rozvrat je téměř totální. Rusko evidentně není schopno dál vést válku ani hospodářsky, ani organizačně, natož politicky. Viz slavný dekret o míru přijatý vesměs pozitivně. Příštího roku uvidíme, jak se Němcům podaří spojenecký tábor vyřazením Ruska z války oslabit a téměř dospět k vítězství.
Leč podstatné válčiště nalézá se v severozápadní Francii a Belgii. Po krvavých zkušenostech roku předcházejícího u Verdunu a na Sommě Francouzi mění vrchního velitele a sáhnou úplně vedle po generálu Robertu Nivellovi (dodnes nepochopitelně, Nivelle byl zřejmě politicky nejlépe zapsán). Francouzská velká chyba. Nivelle se zapíše do dějin především nešťastnou strategií útoku na tom nejpitomějším místě. Chemin des Dames je silnice poblíž řeky Aisne vedoucí krajinou, jež se hodí k jediným dvěma účelům. K příjemným výletům do vápencových skal plných údolí a jeskyní a k efektivní vojenské obraně.
Musím to říci. Ten blbec přes nesouhlas mnoha generálů v čele s hrdinou od Verdunu Pétainem naplánuje na Aisne mohutnou ofenzívu, která přinese i přes krátké třináctidenní trvání přes čtvrt miliónu francouzských obětí a přes 160 tisíc německých a nulový výsledek. Ve francouzské armádě se vzedme vlna nespokojenosti a situace vyústí i v řadu vzpour. Zajímavé je, že si rozkladu ve francouzské armádě nevšimnou Němci, možná, kdyby v té době podnikli drtivý útok, bylo by s Francií zle.
Teprve nyní Nivelle odvolán a velení svěřeno Pétainovi. Ten sice potvrdí řadu rozsudků smrti, ale i řadu podepsat odmítne. Pétainovi je totiž jasné, že situace v armádě i strategie a taktika se musí změnit. Tenhle schopný a nesmírné vážnosti požívající velitel o třiadvacet let později tragicky selže a poté si od soudu odnese také rozsudek smrti. De Gaulle ho omilostní.
A přicházíme k chybě britské. Britové nechtějí v útočení zůstat pozadu, přestože se v roce šestnáctém mohli na Sommě dostatečně poučit. Ve Flandrech spustí tzv. třetí bitvu u Yprů, která vejde do dějin pod názvem místní vsi Passchendaele. Zprvu to vypadá nadějně, avšak začne lít jako z konve a dál to už bahnitým terénem nejde na žádnou stranu. Stojí to opět čtvrt milionu mrtvých Britů i Němců. Po řekách krve loni je sedmnáctý rok téměř selankou, za což bych zřejmě od tehdejších vojáků dostal po čuni. Avšak po té čuni by zasloužili nepoučitelní britští velitelé v čele s Haigem.
Podíváme se také na italskou frontu. Vojenská výkonnost Italů je tak mizerná, že musí být podporování Francouzi těžce zkoušenými doma. Bojuje se též v horách a ti, co se dostali výše, odstřelují celé masy skal na ty, kteří zůstali dole. Do hor se kutají tunely, aby se mohli nepřátelé zabíjet lépe a radostněji. Do dějin podobně jako řada bitev u Yprů vejdou bitvy na řece Soči (dnes slovinské).
V roce 1917 se odehrají tři a ta nejtěžší, dvanáctá, zvaná též u Caporetta je nejhorší. Italové jsou Němci (divize uvolněné z ruské fronty v důsledku ruského kolapsu) a Rakušany-Uhry vrženi o desítky kilometrů zpět a zastaví se jen díky spojeneckým posilám. I zde jsou statisícové ztráty. Na italské frontě povětšinou čeští vojáci bojují statečně, neb brání bratry Slovany (Chorvaty a Slovince) před italským zotročením a tito někdejší spojenci považováni právem za hanebné zrádce, kteří se přidali k Dohodě zřejmě právě pro sliby územních zisků. Ty se naplní později jen v menší míře, kterážto frustrace se projeví čtyři roky po válce v podobě Mussoliniho.
A co se nám děje jinde ve světě. V Africe v dnešní Tanzanii, tehdy německé, se stále drží vynikající velitel von Lettow-Vorbeck. Chytře uniká Britům a je poražen až za rok. Viz výtečná komedie Africká královna s nezapomenutelnými Katharine Hepburn (dodnes oskarová čtyřnásobná rekordmanka) a Humphrey Bogartem. Bagdád padá do rukou Britům a turecký článek Trojspolku se rozkládá jako Rusko také díky guerille Arabů, které vede legendární plukovník Lawrence. Představte si také, že ještě ani v třetím roce války nebyli schopni spojenci zřídit společné velení. To se změní až rok po vstupu Američanů do války.
Válečné putování v roce 2018 zakončíme a jeho důsledky včetně mírových smluv si ještě připomeneme v roce 2019. To už bude řádit větší zabiják než kulomety, děla a plyn, španělská chřipka. Odkazy na minulé díly zde: http://mandelik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=472656, http://mandelik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473078, http://mandelik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473659, http://mandelik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=546998,
