V Šárce srdcem k vlasti

Budu vám spanilé čtenářky a stateční čtenáři vyprávět, kterak slečna Mařenka Krušinová své štěstí v jistém Jeníkovi našla. A také trochu o právu, jež v příběhu tom přicházelo zkrátka.

     Se mnou tu v neděli 2. září jsou milé dámy Evička a Naďa a ukáže se tu ještě další známá. A pán přede mnou si mě pamatuje z loňska.

  Tak už to bývá, slečny v jistém věku, kdy šťávy tělesné bouřlivě proudí, zahledí se do mužných lící mladíků, jejichž kouzlo jest neodolatelné, leč minulost svízelná. Nijak nehledí na moudré rady rodičů svých, kteřížto již dávno vědí své a majíce dle zvyků i zákona všech práv, rozhodují o tom, s kým budou ratolesti, zejména dívenky sezdány, aby zajištěno pokračování rodů a bohulibé rozmnožování majetků a požáry z oněch lýtek hrozící zavčasu uhašeny. Například jistá Jenúfa by mohla vyprávět.

  Mnohdy se hlavy rodů dohodly v hospodě a své ujednání sepsaly. Tak i jednou se pánové Mícha, otec dvou synů z obou svých manželství s panem Krušinou, jenž disponoval právy otcovskými k dceři Mařence, dohodli, že rody spojí prostřednictvím druhého syna Václava a řečené dcery. Mícha přitom na svého již dříve vyhnaného prvního syna, jenž se dlouho potuloval kdesi po území mocnářství, či dokonce někde po Evropě (jsme v době, kdy ještě žádné pasy nebyly a všude Schengen), zapomněl a není sám.

   Dlužno přiznat, že nikdo neví, zda nebyl mladík Mícha starší v pubertě nezvladatelný spratek kriminální povahy a jeho odchod z domova pochopitelným vyhnáním iniciovaným macechou zlou, jak slečně Krušinové vypráví. Já se domnívám, že šlo o okouzlujícího šibeničníka, což je pro každou selskou slečnu erotický symbol (dnes padají do náručí opilců a feťáků).

   Když dojde k oznámení úmyslu slečnu provdat za účelem ochlazování lýtek, narazí hlava rodu Krušinů na zavilý dceřin odpor, zesílený ještě oznámením vyhlédnutého ženicha Václava, který je v městečku (vzhledem k tomu, že nezná každý každého, nejde nejspíše o ves, nýbrž o maloměstské hnízdo) brán jako milý, leč prostoduchý ňouma. Dcerunka tvrdě narazí a jde si věci zařídit sama majíc bystrou hlavičku a pohotovou vyřídilku.

  Vyhledá navrhovaného ženicha, který ji samozřejmě nezná, a v jedné z nejpůvabnějších scén světové opery namluví Vaškovi, že ona Mařenku zná a že je to neskonalá potvora, která ho bude šidit a podvádět a dokonce ho možná i zavraždí (odtud Maryša). Vaškovi se slečna líbí, a když mu tato dá najevo, že by nebyl bez nadějí, zahoří tentokrát lýtka jemu.  

  Tu do děje vstupuje jedna z klíčových postav, venkovský dohazovač jménem Kecal, jehož jméno prozrazuje, že si jej nemáme vážit, přestože tehdy šlo o respektovanou živnost. Je dice jasné, že se oba statkáři dohodli bez prostředníků, a pak dosti nepochopitelně (pane Sabino, zrádče národa) zapojí do hry Kecala. Patrně proto, že rukám v rukávě brání zaťatost slečnina.

  Velký ujednavatel vyhledá mladého Míchu a zvolí metodu, jež se patrně již mnohokrát osvědčila. Ta spočívá v tom, že mladíkovi bude vylíčena dívčina hezká a především bohatá, jež, jak každý ví, dvě krávy má a malé telátko a také novou, novou almaru, to bylo něco něco ku zdaru, jak dobře ví každý Čech, neb tohle se zpívá už stopadesát let, kdekoli přijde řeč na Prodanku. A přes strašlivou ozpívanost jde o další z nejlepších světových operních scének.

   Naši zpěváci to ještě vylepšili odchodem vpravo k zbořeništi někdejších staveb z roku 1913 a zde si počali do rytmu pohazovat cihlami, patřičně se obchodně tváříce a nakonec strhli zde upevněnou polici s lidovou keramikou k ohromnému gaudiu publika. V této chvíli vytane mladému Míchovi na mysli ona slavná chatrč se záměnou synů Tobiáše Míchy. V rámci dohody o podmínkách vzdání se slečny Krušinové vylicituje královskou odměnu 300 zlatých. Klíčovým bodem je ono ujednání, že vše platí za podmínky, že si slečna vezme Míchova syna.

   Když se vše veřejně provalí, lid (zejména jeho hezčí složka) Jeníka prohlásí darebákem. Mezitím se vcelku logicky vyhrotí vztah obou milenců českých (na rozdíl od veronských), neb Jeník se snaží své milé vysvětlit onen podvod a ona nechce nic slyšet, což srozumitelně osvětlí další scéna o tvrdošíjné dívce, jež nechce pravdu zvědět.

   Do toho všeho neposlouchání a kutí piklů přijíždějí komedianti, dokonce opravdoví cirkusáci s mladičkými krasojezdkyněmi na koních. Večer bude představení. Chlápek, který má vystoupit jako medvěd, se zpije do němoty a principál s Esmeraldou, jež je po slečně Krušinové dalším erotickým symbolem městečka, Vaška přesvědčí díky tomu, že Esmeralda vysloví hmotněprávně nejasný příslib být Vaškova, až se to vše podaří.

   Mezitím trpělivost slečny Krušinové vyčerpána a je ochotna si vzít Míchova syna, když se vyvolený tak vybarvil. Přivedou Vaška a tu se provalí, že je onou varující dívkou a Esmeraldou rozdivočelý Vašek, (přestože si nedávno ještě stěžoval, jak mu v hlavě leží, že mu o život běží) prohlásí, že tuhle chce. Ukazuje se, že nejvyšší teplotu ze všech mají lýtka Vaškova a že nejspíše on potřebuje být oženěn co nejdříve, neb příště by mohl s nějakou Esmeraldou utéci do světa.

   Vašek se co medvěd intelektuálně demaskuje a my vidíme, že bude zřejmě, až nastanou odvody do armády v souvislosti s bitvou u Královýho Hradce, kde budou lítat koule prudce, superarbitrován za blba (viz později jistý Josef Švejk). Slečna Krušinová i její rodiče nyní i bez Jeníkova tunelu vidí, že výběr ženicha úspěšný nebyl.

   Nastává závěrečná scéna, kdy se odhalí Jeníkův tunel a slečna Krušinová udělá směrem k nám tak nádherný úsměv, že bude mít toho svého vysněného a ještě k tomu tři stovky na barvičky a modistku.

   A v hlavě mé zraje poznání, že právní vědomí dvojice Smetana, Sabina bylo stejně mizerné, jako u některých současných spoluobčanů, kteří navzdory tomu mají volební právo a volí podobné typy stejné úrovně právního vědomí. Nestudoval jsem sice říšský občanský zákoník 1811, ale jsem si jist, že nebylo relevantní uvést ve smlouvě identifikaci osoby nikoli jménem a příjmením, ale jako syn Tobiáše Míchy. Muselo by tam stát Václav Mícha a finta by se nezdařila. A kdyby se i zdařila, jistě by Kecal právem namítal, že byl uveden v omyl a stejně argumentovali i rodiče. Minimálně by šlo o i tehdy známý pojem rozporu s dobrými mravy. Odtud plyne tak v Čechách časté nerespektování právní kultury a tak nemohu tuto operu doporučit mládeži bez dodatečného vysvětlení.

   A na závěr nutno udělat radost všem aktérům, Hlavní postavy výtečné a radostné. Dana Burešová jako okouzlující slečna Mařenka Krušinová stejně elegantní jako loni manželka mladého pána z Harasova i sebejistý Jeník Mícha Aleše Brisceina, jenž vynikl i jako zednický přidavač. Půvabnou a rozpustilou Esmeraldou byla nikdy zde dosud nechybící Jana Sibera. Člověk by kvůli ní skoro utekl ke komediantům. Kecal dalšího vytrvalce Luďka Veleho byl sebejistý protřelý vyjednavač, který se obrovsky sekl, maje se nadutě za borca. A počasí opět vydrželo, něco přes dvacet a liják přišel až hodinu po představení, když jsme seděli v hospůdce a přidala se k nám Zuzka. A tady se bohužel dozvím od sestry, že bratr dnes na tu pitomou rakovinu jícnu zemřel.

      Musím se přiznat, že ačkoliv jest Prodaná nevěsta opera frekventovaná a citovaná nemírně často po vzoru Vltavy, či Quatro Stagioni, vzbuzuje ve mně vždy a znovu libé pocity a radost a v těch slavných místech i veselost srovnatelnou s Liškou Bystrouškou. Takové pocity nemám u žádné opery zahraniční, snad s výjimkou Lazebníka sevillského. Vlastně jsem ji viděl živě  po druhé. Po prvé s maminkou jako desetileté dítě, pak onu slavnou filmovou s Gabrielou Beňačkovou a Peterem Dvorským a pak nedávný televizní přenos z plzeňské Nové scény, kde Kecal Plachetka přijel na motorce.