Má letošní volba koncertů se omezila na tři. Přece jen mě převažující sestava jazzových hvězd tolik neoslovila až na jednu, jak uvidíte.
Mariza Loni jsem ji objevil s dvěma dalšími hvězdami portugalského fado, onoho zdejšího šansonu, či blues plného všech emocí, povětšinou temnějších. Jakkoli jsou krásné holky Cristina Branco (1972) a Andulka Moura (1979) výtečné, je Mariza (vlastním jménem Mariza Reis Nunes) drahokamem nejzářivějším. Dovolím si dokonce říci, že má v Portugalsku stejné postavení, jako mívala kdysi ve Francii Edith Piaf. Fado je samozřejmě jiné než šanson, nebo blues a dokonce je i dvojí. Jedno zvané spontánní, které uslyšíte v hospůdkách a barech a mezi lidmi a profesionální, jež je upravené a stylizované. Rozdíl je srovnatelný s odlišností lidové country v USA a country komerční, jak ji známe. Nebe a dudy, přičemž nelze říci, co by se nám líbilo víc. Já bych možná zvolil fado spontánní jsa poučen a získán nádherným Saurovým filmem Fados. Aby to nebylo jednoduché, fado z Coimbry se liší od lisabonského, jež vyznává Mariza. Mariza se narodila v roce 1973 v Lisabonu z mosambické matky a portugalského otce a jako většina mladých nikterak netíhla k fado. Vztah k žánru se dostavil později a výrazný vzestup po úmrtí královny žánru Amalie Rodrigues v roce 1999. Po roce 2000 zaznamenává úspěchy doma i v zahraničí a stává se světovou hvězdou. Svůj koncert 6. října ve Státní opeře má perfektně připravený programově, sledem písní i pohybem a mluvenými vstupy mezi písněmi. Dokonale umí připoutat diváky a získat si je přirozeným projevem, nádherným temnějším hlasem a přesvědčivým výrazem. Vypráví anglicky o sobě, o fado, o Amalii Rodrigues, o svém tříletém chlapečkovi, tanečním krokem víří po scéně, vysoká, štíhlá s dokonalou postavou a tradičně bíle obarvenou hlavou. Občas usedne na taburetek, kde má nádobu s nápojem, osvěží hrdlo a jde zase na to. Doprovází ji skupina skládající se z excelentních hráčů na portugalskou kytaru, španělku a akustickou basovou kytaru, v některých skladbách přichází též bubeník. Pár skladeb je instrumentálních se sóly jednotlivých nástrojů, takže se ukáží vysoké kvality hráčů. Nejvíce si získá celé divadlo, když se na závěr vydá s mikrofonem dokola kolem hlediště, zpívá a přitom si podává ruku se všemi, kteří jsou po cestě. Na efekt, řeknete se mnou, ale ona zjevně nic nehraje a vyzní to velmi mile. Mariza je velkolepý zážitek a vám stojí za to si nejprve pustit ukázku písně slavné Amalie Rodrigues, kterou nám Mariza také zpívala: https://www.youtube.com/watch?v=9wQrrIywsok&index=22&list=PLbF9973oNYJUtlkt3y6g9n84C3MnbkhQP a pak už jistě neodoláte a pustíte si s ní celý koncert: https://www.youtube.com/watch?v=OZHGeRYAU3w&index=28&list=PLbF9973oNYJUtlkt3y6g9n84C3MnbkhQP a navštívíte její stránky: http://www.mariza.com/. Když tohle Hanka slyšela, běžela si hned koupit lístek aspoň k stání na galerii. Maya Beiser Dáma v Izraeli v roce 1963 narozená a v USA žijící hraje 9. října ve Studiu Hrdinů, což je bývalé kino Veletrhy pod Veletržním palácem, kde se dnes hraje netradiční divadlo. Maya ukazuje, co všechno je možné zahrát na violoncello a jak univerzální nástroj to je. Repertoár této klasicky vzdělané hráčky, autorky, aranžérky a performerky se pohybuje od tradiční klasické hudby přes hudbu soudobou k úpravám skladeb všeho druhu a improvizaci. Využívá filmu, světel a občas i svého hlasu. Nutno poznamenat, že zejména velmi rozsáhlá skladba po přestávce, jejímž programem bylo zatmění slunce a model soustavy Jupiterových měsíců prokládáno ruchem vodních hladin a záběry z poškozených filmů, jimiž občas probleskly pozoruhodné souvislé záběry zanechala neobyčejný dojem. Uzavřela již tradičně diváky vděčně přijímanou úpravou zeppelinovské Kashmir. Nevšední zážitek a důkaz, že se šikovnými a nápaditými lidmi není budoucnost novodobé hudby ztracená. Po představení ještě Maya dává zájemcům podpisy. Ahmad Jamal Rudolfinský koncert legendárního amerického jazzového klavíristy a skladatele narozeného v roce 1930 pod jménem Frederick Russell Jones v neděli 19. října je vyprodán. Na pódiu stojí klavír, klasická souprava bicích, kontrabas a další souprava nejrůznějších bicích nástrojů, jež umožní velké bohatství různých rytmických doprovodů a zajímavých zvuků. Za tuto soupravu se postaví starší pán s bílým vousem zastřiženým jako amishský pastor, jenž se jmenuje Manolo Badrena. Za bicími sedí Herlin Riley a kontrabas hraje James Cammack. Ahmad Jamal působí za klavírem nesmírně jistě a přesvědčivě a jeho hra se pohybuje od nejjemnějšího pianissima až po mohutné forte. Každou chvíli pokyne rukou k jinému hráči, který od té chvíle zvýrazní svou hru a má takříkajíc sólo. Nebo zvedne prst, což znamená, že teď hraje on. Perkusista mívá občas zajímavé zvukové nápady a spiklenecky se při tom řehoní. Oni se vlastně neustále zubí všichni, jen na Ahmadovi to není moc vidět. Dominance Ahmadova klavíru je absolutní. Plně chápu Ahmadovu odpověď na otázku (mimochodem dost stupidní) kam směřuje dnešní hudba a čekají nás ještě nějaké nové objevy? „Americká klasická hudba, jazz, svůj přínos světové kultuře už dala a bude v tom pokračovat i nadále. A co se týče revolučních myslitelů - ti se dnes těžko hledají, nejen v hudbě, ale ve všech oblastech lidského snažení.“ A také souhlasím s jeho názorem, že každá hudební sestava musí být nějak dirigována, ať se skládá se dvou nástrojů, nebo ze sta. Na pódiu svou autoritu dával jasně najevo. Hráči se v jednu chvíli rozloučí a po hromových ovacích se vrátí a přidají rovnou bez říkání čtyřikrát a po květinách a závěrečném loučení a standing ovation ještě dají dvě kompilace ze známých skladeb. Tady je vidět celá sestava a její hra v čele s Ahmadem. https://www.youtube.com/watch?v=SiARr9JhLEo. Člověk si uvědomí, že hudba je jen jedna a že nemá litovat času ani peněz na tu špičkovou. A taky, že s přibývajícími lety posouvám se pomalu a jistě k hudbě stále náročnější. Tento festival je skvělý nápad a dává jedinečnou příležitost dovézt k nám hudebníky neobyčejné výrazové pestrosti a nejrůznějších žánrů. Své povídání pošlu řediteli a navrhnu mu, aby se pokusil získat na koncert Sissel Kyrkjebo, onu norskou majitelku křišťálového sopránu, nejpřívětivějšího z úsměvů a vůbec holku, nad níž se srdce směje.
