Smetanova Litomyšl díl třetí, opera a klavír a slovo

 Na Giocondu jdu proto, že představení Met před čtyřmi lety jsem shledal vynikajícím divadelně i hudebně a byl jsem také zvědav na brněnskou operu. Letošní ročník jsem uzavřel druhý den inteligentním slovem za doprovodu klavíru.

   4. července na operu La Gioconda Amilcara Ponchielliho. O něm a souvislostech dobového zasazení díla se dovíte více z mého textu z roku 2013, na který odkaz připojuji na konci.

Dílo je napsáno na námět Victora Huga – Angelo, tyran z Padovy. Padova připadala Arrigo Boitovi, jenž se později nejvíce proslaví výtečnými librety k Verdiho dvěma posledním operám, málo atraktivní a šťastně pro děj i scénografii jej přesunul do Benátek.

  Vznikla tak opera, již lze právem nazvat velkou sbory, rozložitými áriemi, dramatickými výstupy i emocemi postav. Nutno však přiznat, že jev u opery častý, tj. nesrozumitelnost a nelogičnost děje se objevuje i tady. To k opeře jaksi patří a dějově sourodých, obsahově i literárně kvalitních libret je spíše méně než více.

   Scéna je v jednotlivých obrazech zastavována pojízdnými kulisami napodobujícími dekorativní tvář benátské architektury známé mísením vlivů a slohů. K dokreslení dojmu prostředí renesančního města slouží též dovedně navržený světelný design a efekty. Lid benátský se pohybuje po scéně s maskami jako při karnevalu, jako kdyby dával najevo, že je anonymní masou, jejíž hrozivost se plně projeví, když je agentem tajné policie zvané v Benátkách inkvizicí Barnabou manipulován k lynčování Giocondiny slepé matky zvané přiléhavě La Cieca (Slepá). Ta scéna je hned v prvém obrazu a tentokrát mě snadnost zmanipulování luzy k usmrcení nevinného člověka zasáhla mocněji než minule. A to Ponchielli nemohl tušit, jak bude zneužívána luza ve století dvacátém a co dokáže předvádět.

  Kostýmy sice nejsou kopiemi dobového odění, leč nesou mnoho dobových prvků a vypadají stylově. Není tu jediná podivnost vybočující z dobového rámce a v tomto směru režie dokonale vytěžila příležitost užít si barvitosti renesančního italského města. Scénu v newyorské Giocondě sice Brno nepřekonalo, leč zůstalo za touto světovou scénou jen o půl koňské hlavy.

   Jediné mě trochu rozladilo, a to parádní číslo této opery, slavný Tanec hodin. Tančily jej místo dvanácti tanečnic jen čtyři a k nim se přidali do páru tanečníci s maskami lebek, takže místo radostného podobenství denního běhu času jsme tu měli mexický kult mrtvých. Tohle parádní číslo ve stylu offenbachovském si režie nechala proklouznout mezi prsty.

   Giocondu zpívala maďarská sopranistka Csilla Boross a dle mého neodborného sluchu výtečně a hlasem vyloženě příjemným. Též její herecký výkon zdobil představení, nemluvě už o postavě plných tvarů, jakou je vždy radost objímat, anebo si to aspoň představovat. A druhé hlavní ženské postavě Lauře dala mezzosopranistka Veronika Hajnová Fialová správný tón ženy zamilované a svému muži nevěrné, leč odhodlané s tím něco zásadního dělat. La Ciecu mezzosopranistka Lenka Čermáková zazpívala s patřičnou citlivostí a jasem jako nešťastnou a o dceru se obávající matku.

   Podstatná postava agenta a jagovsko-scarpiovského darebáka Barnaby byla v nejlepších rukou zkušeného a mě dosud vždycky příjemně překvapivšího Svatopluka Sema jako hosta.  A nutno dodat, že na rozdíl o výše zmíněných lotrů Barnaba nezemře, je jen zklamán, že jeho pomsta není dokonalá. To mi připadá pravděpodobnější vzhledem ke zkušenostem, že darebáci budou potrestáni až jindy a jinde a ne lidmi.

   Korejský hostující tenorista Sung Kyu Park zpíval vysoce kvalitně a sebevědomě Enza, postavu hlavní s nejasným původem a mnohdy nelogickým počínám až naivním a důvěřivým. Samolibého Velkého inkvizitora (šéfa tajné policie) Alvise Badoera, podváděného manžela temně odzpíval a zlověstně zahrál hostující basbarytonista Jiří Sulženko. 

    Výkon orchestru Janáčkovy opery pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka rmi připadal velmi sourodý a zvukově bohatý vzhledem k povaze díla. A moc se mi líbila mladá harfistka na levém okraji poblíž mého místa. Bohužel seděla zády a jen občas se otočila.

   Režiséru Tomáši Pilařovi a jeho týmu patří převeliké uznání. Brněnská Gioconda mě nadchla a dramaturgii festivalu se tato volba povedla. A tady jest ona esej z roku 2013: http://www.vicnezfilm.cz/zazrak-jmenem-la-gioconda,-aneb-tragedie-benatska-p73.html

   Na druhý den jdu už od jedenácti hodin na Příběhy v tónině života, povídací zábavu (odmítám používat termín talk show) Jiřího Vejvody, jehož slovo doplní na úplný zvukově obsahový zážitek klavírista Ivo Kahánek. Škoda, že k tomu není v programu aspoň osnova toho, co bude říkáno, neb by se nato pak lépe vzpomínalo. Poznámky si dělám jen k několika sentencím a samozřejmě k hudbě. Tady je výsledek.

   První hudební sekvencí je Sonáta E dur Domenica Scarlattiho, u níž si píšu svěží dopolední lahůdka, po Vejvodově bloku slova přichází Schubertovo Impromptus D.899. č. 2 Es dur, jež obdrží poznámku zamyšlené a jemné soustředění a málo radosti, po další promluvě Chopinovo Scherzo cis moll, majstrštyk plný barev.

   Po jednom klavírním hrdinovi přichází druhý a mnozí ještě stále odmítají vzít na vědomí, že jsme ve Smetanovi měli stejný klavírní talent, jako byl Liszt a jen jeho přesvědčení, že klavírem neuživí ani sebe, ani rodinu, vedlo k jeho příklonu k tvorbě operní. Koncertní etuda C dur se ukazuje jako víceúrovňové příjemné překvapení neobyčejné krásy a potvrzení Smetanovy geniality.

   Po dalším slovu Debussyho Radostný ostrov připomene Janáčka a jeho zarostlý chodníček, také ten Debussyho by potřeboval údržbu. Dvořák uzavře hudební část svým Dupákem ze Tří českých tanců, který je opravdu divoký.

   Vejvoda ve svých slovech mimo jiné vzpomene slavných a bohužel téměř zapomenutých českých pěvkyň, Stolzové a Kalašové a nepotvrdí, že by se Dvořák setkal s Andrewem Carnegiem a vydá se i do dalších koncertních sálů a za velkými jmény hudebního světa i za Churchillem a jeho poznámkou na adresu názoru, aby se v pro Británii kritické válečné době seškrtaly výdaje na kulturu: „Když přijdeme o kulturu, zač potom budeme bojovat.“

   Hudební stránka toho mého rozloučení s letošní Litomyšlí by vystačila na samostatný recital, neb u každého díla i autora lze mnohé poznamenat. V dnešní době je pokropením živou vodou slýchat tak inteligentní a znalý projev. Avšak s hudební kulturou je to u nás naštěstí lepší než s kulturou slova a Ivo to jen potvrzuje.

  Letošní festival jsem si moc užil a našel další místa, kam se ve městě a po cestě příště podívám, tentokrát už v novém autě s automatickou převodovkou.