Letos jsem zvolil tři koncerty ve dvou dnech, vždy s návratem domů, což přijde levněji, než ubytování, které se po přestavbě Autokempu Primátor vyšplhalo na tři tisícovky a stalo se tím pro mě nepřijatelným.
Možná, že to bude znamenat, že do Litomyšli přestanu jezdit, pokud neseženu něco přijatelného poblíž.
Nejprve tedy v sobou 17. června odpolední koncert ve Smetanově domě. Dnes hraje mladík Marek Kozák, který se mi líbil nedávno v Atriu zejména tím, že hrál barokní hudbu s citem a úsporně a zřetelně odděloval jednotlivé věty. To zdaleka není samozřejmé. Tím mě přesvědčil, že si může troufnout na Dobře temperovaný klavír, klávesový opus magnum J. S. Bacha k radosti a procvičení a někdy možná i proklínání všech cembalistů a klavíristů. Nemíním zde vysvětlovat problematiku tehdejšího ladění a jeho vývoj, vše je podrobně v učebnicích a na internetu. Už název této obrovské sady preludií a fug svědčí o tom, že se Bachovi podařilo dobré ladění nalézt. Ostatně to bychom od táty hudby čekali.
Marek Kozák v dohodě s festivalovou dramaturgií dnes zahraje s přestávkou 24 preludií a fug, po dvanácti v každé části koncertu. Zbývající dávku si ponechává na příští rok. A už zase tento náš veliký klavírní talent hraje zpaměti, noty v obvyklé stojaté poloze nevidím. A nevidím ani žádný tablet. Pokud tam noty má, leží na ploše nad klávesnicí, ale to bych se i podivoval. Něco takového jsem nikdy neviděl. Konečně tu ani není žádná obraťstránka. Smekám klobouk a pery na něm zametám slepičince. Tohle zpaměti? Poslouchám s kromobyčejným soustředěním a občas zachytím známé tóny, neb mnozí si pro své koncerty zde vypůjčují. Marek opět hraje s citem a doslova hladí ucho mé. Na závěr přidá malého Smetanu, u něhož bych čekal, že coby zdatný klavírista své umění na tomto díle také brousil.
Přijíždím druhý den opět na odpoledne, kde bude u piaristů koncert staré hudby v podání Dresden Chamber Choiru pod vedením dirigenta Christopha Mäthgera. Zpěváctvo podporováno violonem, teorbou a varhanami. Uvědomuji si, že krásná dívka Aneta Petrasová altistka v Němcích studovala a že by bylo hezké, kdyby ji mezi sebou měli. Koho jiného. Vážení a milí, přání se stává skutkem, spolu s ostatními nastupuje i Aneta. Fakt nekecam. Je vám jistě jasné, kam směřují mé zraky, když spolu s Anetou jsou tu už jen dvě podobně hezké holky, a to v altové skupině.
Zachytím Anetin pohled, jakože o sobě víme. Zároveň zaznamenávám, že jediná má velmi nápadný náhrdelník ze stříbrně se tvářícího kovu. Už jednou jsem ji pokoušel tím, že jsem podobný náhrdelník označil za platinu, aby všichni viděli, že české altistky nejsou žádné chudinky a skvěle vydělávají (zvláště ty u Lukse) a sociálně stojí na vrcholu.
Koncert je rámován menšími skladbami Arvo Pärta na biblické citace a už začátek I am the True Wine si mě získá, neb Pärtova úspornost a elegance mi velmi vyhovují. Nyní však zacouváme na sám konec renesance a úsvit baroka s méně známým Johannem Hermannem Scheinem, jenž působil v Lipsku století před Bachem, a k jeho sbírce Izraelská fontána. Hrají se skladby Ich bin die Wurzel des Geschlechtes David, Lieblich und schöne sein, Lehre uns bedenken, Siehe, nach Trost war mir sehr bange a je to celé takové lehounké a pozdně renesanční. První tři obdrží ode mě osmičku a poslední devítku. Tady si ještě nikdo nehraje s kontrapunkty.
Legrační je, že se po potlesku zpěváctvo rozdělí po osmi a usadí se vedle pódia a po chvíli se všichni vrátí.
Po tomto bloku starší hudby pro srovnání, kam o století později hudba pokročila, slavné Bachovo moteto Jesu, meine Freude, jehož hlavní motiv by mohl být reklamou na starou hudbu.
A nyní zase usednutí vedle a návrat k Scheinově sbírce, z níž hrajeme Ihr Heiligen lobsinget se sedmičkou, Siehe, an die Werk Gottes, kde zaznamenávám téměř slovní pizzicato a dávám devítku, Drei schöne Ding rytmická hříčka s osmičkou a korunu všemu Scheinovi dá povznášející a chorálové Nu danket alle Gott a já konečně vytahuji desítku.
Krásné odpoledne s českou kráskou uzavře opět Pärt a jeho Nunc dimittis. Diváci bouřlivě aplaudují a dostávají za to dva přídavky, ten první připomíná Pärta a ten druhý je dle mého anglický. Ona mě Aneta případně opraví. Později dívka s platinou na hrdle napíše, že narychlo zaskakovala za indisponovanou členku sboru a srdce mé potěší, že mě ráda viděla. Dnes všichni v přísně elegantní černé a každý barevně vhodně obdrží žlutou růži.
Večer pak jdu na Schönbegův opus magnum Písně z Gurre, s nimiž na hudebním nebi stojí ruku v ruce Mahlerovy Das Lied von der Erde a osmá symfonie zvaná tisíců. A celé to symfonické zpívání započal Beethoven svým ve své době výjimečným závěrem deváté symfonie (před čtrnácti dny závěr Pražského jara). Koná se místo na zámku, kde probíhá zásadní rekonstrukce, ve sportovní hale, což mi umožňuje luxusně zaparkovat poblíž a strávit hodinku a půl před koncertem v blízké zahradní hospůdce místního Sokola.
Schönberg se zde stále drží na poli vrcholného pozdního romantismu, jak známe u Mahlera, a Richarda Strausse a chvílemi nám jeho hudba upomíná na Wagnera. Také zde zaznamenáváme wagnerovské užívání příznačných motivů.
Podobně jako u posledně jmenovaného vychází text ze severských ság, jmenovitě z dánské středověké legendy, kde ústředními motivy je vražda královniny sokyně, dívky Tove (nikoli Tovje, což je titulní mužská postava Šumaře na střeše) a zničující zármutek krále Waldemara z té smrti a hrůza z přízraků, jež ho doprovázejí.
Základ orchestru tvoří SOČR doplněný hudebníky Symfonického orchestru norského rozhlasu pod řízením svého šéfdirigenta u obou orchestrů Petra Popelky. Jako sbory použity Český filharmonický sbor Brno a mužská část Slovenského filharmonického sboru. Waldemara zpívá Michael Weinius, Tove Susanne Bernhard, jako Lesní holubice září jako horský křišťál nejkrásnější světová mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, domovem v drážďanské opeře, dále pak jako Blázen Kalus Kevin Conners, jako Sedlák Yngve Soberg a Vypravěč Dietrich Henschel.
Jednotlivé zpěvné úseky jsou proloženy překrásnými mezihrami, kde se mnohdy uplatňují celé skupiny nástrojů a zvuk je mocný a nesmírně barevný. Ohromná je sekce žesťů, jež usazena o stupeň výše než smyčce a dřeva. Nejkrásnější a nejvznosnější melodii zaznamenávám u sboru přízračných Waldemarových mužů a v následující mezihře Divoká jizda lesního větru, kde výrazné flétny a hoboje. Zřetelně též hudebně vyjádřeny záblesky lepších časů a závěr je nesmírně mohutný. Máme k dispozici též text z překladu renomované paní Reittererové, podivuhodně zveršovaný.
Pokud jde o mě, prožil jsem jeden z nejvýraznějších hudebních zážitků za dobu, kdy aktivně chodím na hudbu. A k tomu ještě ta krásná Štěpánka, jež ve druhém poločasu už nevystupuje a vše sleduje z přilehlého balkonu.
A závěrem musím vyjádřit radost z toho, že sedě ve svažitém hledišti tribuny zimního stadionu dokonale vidím na Andulku Veverkovou mezi prvními houslemi a čtyřmi Norkami, Opět živě reaguje vůkol a v jednu chvíli se zadívá šikmo doků a vypadá jako puma, která pozoruje psouna vystrkujícího hlavu z nory. A mezi druhými houslemi krásná kadeřavá druhá houslistka Pavla Mazancová. Očka obou zaznamenám a pokýváním zdravím. Pavla pak napíše, že si to užívala stejně jako před lety tu zmíněnou Mahlerovu osmou a že to bylo přece jen únavné, tak odpočívala s podepřenou hlavou, což jsem napodobil a vyvolal u ní milý úsměv. Takové úsměvy jsou za celé symfonie.
