Smetanova Litomyšl 2016 - opery, aneb Tourmalet Marie Fajtové a chvalte pana hraběte

   Každoročně noční barokní opera v Nových Hradech u Kučerů, a zpravidla i další opera na druhém zámeckém nádvoří. Letos barokní opera oslavná a jak jsem již dopředu hlásil, znovu Norma z mnoha důvodů. Tou právě začneme.  

  Tour de France má v Pyrenejích jednu z nejpopulárnějších horských prémií, 2114 m vysoký Tourmalet, kdo jezdíte na kole, asi vás obestírá hrůza. Pro operní pěvkyně může být takovým vrcholem role náročná jak technicky, tak i fyzicky. Na letošních Tháliích se nominovaná Marie Fajtová nechala slyšet, že se musí při představení Normy občerstvovat energeticky i tekutinami, stejně tak cyklisté. Odtud ono srovnání.

   Marii bohužel Thálii nedali, což už komentovat nebudu. Jen znovu zdůrazňuji, že ji má ode mě a jistě i od jiných příznivců, kteří tuší, co tato role znamená pro ni samotnou i pro operní Prahu, kdy české Národní divadlo Normu dávalo naposled v roce 1884 a Nové německé divadlo v roce 1905.

   Já jsem svou druhou návštěvu Normy 24. června pojal jako nejlepší způsob, jak v nádherném litomyšlském zámku prožít horkou červnovou noc, jejíž žár byl umocněn závěrečným koncem hrdinů v ohni. Také jsem však přijel využít svého nezadatelného lidského práva na svou oblíbenou sopranistku. Více jsem sledoval orchestr a dal větší důraz na soustředěnější poslech zpěvu.  Oko mé se radovalo, neb maskérna tentokrát dala více vyniknout Mariiným vlasům a z temné kněžky poněkud pokryté tužidly na druhé premiéře se pojednou stala rusovlasá galská kráska, u níž se člověk nediví, že jejímu kouzlu propadne místní římský vojenský velitel.

    Na scéně tentokrát z technických důvodů nebylo možno vytvořit onu iluzi bunkru, jehož kazetový strop je na několika místech proražen a symbolizuje tak, že prostředí Galů je pod vojenským tlakem a jejich svět zjevně odsouzen k prohře.

   Nebojte, milí Galové, po pečlivém mísení se s Visigóty, Franky a Vikingy se z vás i díky zděděné římské kultuře stanou časem Francouzi a budete v Evropě po staletí hrát přední roli vojensky i kulturně. A své kněžky už nebudete usmrcovat, nýbrž opěvat a chovat se k nim galantně. S jedinou výjimkou, chudinkám karmelitkám v Compiégne v roce 1794 usekáte hlavy gilotinou, jak v jiné opeře líčí Francis Poulenc. A ještě rok předtím totéž učiníte královně a jiným urozeným dámám. Holt když Galové dělají revoluci…. Natož Rusové….

   Více než minule jsem si vychutnal závěrečný sled scén, kdy Norma usiluje o budoucnost dětí a velmi statečně a charakterně uzná, že přísný metr platí především pro ni a ona musí za své chyby zaplatit. Jaký to kontrast mezi ní a některými slavnými pachateli evidentních lumpáren, jejichž nevymáchané huby přetékají nevinností a výmluvami.

   Operní Norma na rozdíl od divadelní předlohy je dáma, před níž nutno smeknout. Nepošpiní svůj život jako Médea pomstychtivou a patologickou vraždou vlastních dětí. Jedno z nejpozoruhodnějších poselství opery je Normin vývoj vedoucí od zděšení ze zrady milencovy, přes pomstychtivou nenávist až k téměř kantovskému imperativu, který jí velí zachovat se mravně, přijmout nevyhnutelný trest, svou rivalku Adalgisu nevystavit stíhání za čin, který spáchala sama a pokusit se zajistit pro své děti aspoň minimální šanci do budoucnosti. Takové chování, kdy člověk bez výhrad přijme odpovědnost za své činy, stále vidíme spíše zřídka.

    Jak jsem již jednou pravil, v době první půle devatenáctého století těžce nakažené romantismem, kdy sobecká láska, žárlivost a pomstychtivost jsou rozhodujícími a mnohdy obdivovanými emocemi, je charakter Normy doslova zjevením. Možná i proto Wagner z dobové belcantové tvorby ocenil právě Normu nejen hudebně. A možná i proto ta role Marii tak sedí nejen hlasem, ale i herecky. To už jen spekuluji, na což mám také nezadatelné lidské právo. Rozhodl jsem se však na Normu jít ještě jednou předtím, než ji stáhnou z repertoáru a vzít s sebou dcerušku a také neoperní Evičku, popřípadě přesvědčit další dámy.

   A ještě se musím zmínit o náhradním Pollionovi. V zahraničí vázaného Aleše Brisceina zastoupil britský tenorista Timothy Richards, jenž pochází jako Tom Jones z Walesu. Timothy měl dle mého poněkud nedotažený a nepřesný vstup, ale postupně se chytil a odvedl solidní výkon. Leč Aleš je Aleš.

   V roli Normina synka tentokrát malý Macourek, synek své hezké flétnové maminky a sám hráč na flétnu, jak víte z Atria, pobavil obecenstvo v jedné scéně, kdy již nemohl odolat únavě (opera začínala ve 21:00 a ta scéna byla někdy před jedenáctou), okatě zíval a dokonce na chvíli upadl do spánku, přestože za ním zněl mocný zpěv jeho operní matky.

   A sbor, který zde nemá zvukově odstíněné zákulisí, musí se odklidit do postranních přístřešků, kde poněkud hlučí a ruší. A po celý večer jsem nemusel pro tropickou noc nasadit ani sako, natož použít svetr a deku, před třemi lety tu bylo večer 8 stupňů. A ta Mariina šťastná radost na konci, kdy ví, že má Tourmalet za sebou, brzy si dá večeři a už nemusí požívat ty pitomé tyčinky a nápoj, který vám dá kříídla.

   Kdo chce vidět víc, nechť navštíví festivalové stránky, kde je řada fotek: http://festival.smetanovalitomysl.cz/fotografie/smetanova-litomysl/fotografie-z-minulych-ronik/smetanova-litomysl-2016/2016-06-24-vincenzo-bellini-norma, a pěkný rozhovor s Marií najdete ve třetím čísle festivalových novin: http://festival.smetanovalitomysl.cz/docman/festival-smetanova-litomysl/smetanova-litomyl-2016/487-festivalove-noviny-3.

   23. června Normě předchází noční opera na zámku v Nových Hradech, tentokrát jedu z náměstí festivalovým autobusem. Představení začne po obvyklém rautu a prohlídce zámku a zahrady přímo v sále vedle místnosti s občerstvením prologem, v němž se seznámíme s rozhodujícími postavami.

   Opera Operosa terni colossi moles je dílem Františka Antonína Míči (1696-1744), talentovaného moravského skladatele, pracujícího usilovně pro hraběte Adama Questenberga v jeho sídle v Jaroměřicích nad Rokytnou. Hrabě zde vystavěl známý červenobíle pojednaný rozsáhlý zámek s přilehlým kostelem a zahradou a divadlem. Naše opera je dílem provedeným pouze jedinkrát v roce 1735, neb jde o dílo gratulační složené k oslavě narozenin feudálových.

   Každý ze tří aktů proběhne v jiné části zámku. V prologu v zámku vidíme, že tři zpěváci budou reprezentovat tři génie zemí, v nichž hrabě Adam drží majetky, Geodesia - Rakousko, Eudoxa - Čechy a Policarda - Moravu. Kolem nich se pohybují dvě ženské postavy: Trigoniana, římská zakladatelka kolosů a bohyně pramenů Aganippaea. Po prologu se přesouváme do sýpky, kde je ve spodních dvou patrech muzeum cyklistiky a v patře podstřešním malé divadlo. Beru první řadu a jsem úplně zplaven tím výstupem do podstřeší a teplým večerem.

   V tomto dějství se odehrává jakási soutěž géniů, plná barokního tance testosteronové asertivity a rafinovaných zásahů obou dam. Nádherné kostýmy, barokní kulisy po stranách a docela solidní pěvecké výkony a jemná hra souboru Ensemble Damian, který sedí po straně jeviště. Kolem tří géniů, kteří vystavějí tři kolosy, a ve spolupráci s oběma dámami vtipně pohybují mladí členové souboru, kteří nás baví posunky, gesty, tancem a vůbec znevažováním obsahu.

   Na třetí dějství se přesouváme konečně ven, kde jedině se lze zchladit. Tady to už vypadá, že se všechny postavy úplně odvázaly a převléknuvše se za sirény a mořské panny sehrávají zábavné divadlo, jehož cílem je ukázat klidné soustředění všech řek v moři a vyzvat nás všechny, abychom oslavili narozeniny pana Adama a svorně se milovali. Teď si všichni pánové opatření falešnými ňadry a dalšími směšnými atributy užívají nevázané zábavy spolu s mládeží dávající najevo, co o tom všeobecném milování soudí, a jak si ho představuje. Bylo to velmi zábavné a hudebně zajímavé a za rok snad v Nových Hradech znovu.