S Händelem do hudební pohádky

Jak si jistě milovníci opery povšimli, několik posledních let se na operních scénách objevují díla barokních klasiků v míře nadmíru hojné, též ostatní hudba té doby je více studována a hrána. Mnohdy se inscenace snaží přiblížit dobové scénografii a atmosféře a vznikají díla neobyčejného půvabu a kouzla. U nás v této renesanci baroka spolehlivě vede orchestr Collegium 1704 spolu se sesterským Collegiem Vocale 1704. Nejen, že vede, ale Velké C, jak budeme pro účely tohoto eseje z úsporných důvodů říkat, má dnes tu nejlepší světovou pověst.

V únoru 2013 dávalo Mezzo několikrát záznam představení Händelovy opery Rinaldo z roku 2010 z divadla v normandském Caen, hlavním městě departementu s nádherným a jablky vonícím jménem Calvados. Režie, choreografie a scénografie sice místní, ale orchestr a zpěv Velké C. Jasně jsme spolu s bratry Francouzi viděli a slyšeli, jaké perly se u nás najdou. Náhle jsme byli o 300 let zpět včetně tlumeného osvětlení scény, jež podtrhuje atmosféru divadla té doby. Nádherné kostýmy zhotovené podle tehdejších vzorů a taneční scény zřejmě co nejvíce dobové. Kostýmy a choreografii můžeme vidět na obrázcích a dočíst se o nich v literatuře. Co však nelze spolehlivě napodobit, je pěvecký projev, proto každý, kdo rekonstruuje barokní operu, musí hledat a vážit. Velké C bývá oceňováno právě za citlivý a neokázalý přístup a někteří tvrdí, že nikdy nikým nebyla barokní opera tak dobře hrána, jako Velkým C. Dobře se to poslouchá, jenom tu pravou barokní operu pamatuje fakt málokdo, dokonce ani ti kritici, co všude byli a všechno už viděli, tak vám nevím. To, že Händelovy opery jsou hudebně krásné, jsem tušil, ale z Rinalda jsem znal jen pár árií. Hudba mě však uchopila za hrdlo od předehry a už nepustila, přičemž v poslední čtvrthodině mě málem připravila o dech. Nadchly mě pěvecké a herecké výkony. Soubor Velkého C zde skvěle doplnil jeden z největších českých operních talentů barytonista Adam Plachetka. Řada rolí však, jak je to v barokní opeře obvyklé, byla kalhotkových včetně Rinalda, takže si přišly na své především dámy z Velkého C. Vesměs mladé a krásné, všelikými půvaby obdařené a se slavičími hlásky. Mám pocit, že pánové z Caen, co přišli na představení, museli být v noci z těch českých krásek dost neklidní. Jedno z nejpůsobivějších televizních divadel, co jsem zažil. Pro zajímavost, také přes Caen přišla naše svoboda. Britové a Kanaďané zde těžce a krvavě bojovali v červnu 1944 o významný strategický uzel, přičemž zahynulo mnoho místních obyvatel a zničena byla většina města. Byl zde pohřben Vilém Dobyvatel, ale jeho hrob zničili v 16. století hugenoti. Když pak koncem února přišlo Mezzo z dalším Händelem, tentokrát Herkulem z Paříže 2006, otevřel jsem bordeaux a zasedl k bedně. V souboru přitahovala především dvě jména: švédský mezzosopránový zázrak Malena Ernman a má oblíbená Joyce DiDonato. Opera je dost neznámá a já jsem z ní nikdy neslyšel ani notu. Dnes mohu říci, že jsem byl hudbou bezvýhradně nadšen, okouzlen a především nesmírně překvapen, byl to jakoby jiný Händel a já tam slyšel pozdější dobu. Některé sborové scény byly tak nádherné, že bych to těžko s něčím srovnával. Možná, že to bylo způsobem provedení, kdy se sbor podobal spíše vícehlasé árii a dokonalá technika nám přinesla zřetelnější odlišení hlasů. To nevím a je mi to vlastně jedno. V každém případě jsem od počátku do konce absolutně netušil, co se na jevišti odehrává, přesto jsem se tak radoval a tak se mi to líbilo, až ta sedmička bordeaux ve mně zmizela. To, co předvedla Joyce, mě opět utvrdilo, že stejně jako s tou Netrebkovic holkou není jakákoli opera s ní chybou. Pokud jde o scénu, zde nešlo o repliku barokní opery, režie to inscenovala soudobě na velmi úsporné, prosté a téměř černobílé scéně, leč kostýmy byly jakoby antické. Vyznělo to velmi elegantně a důraz byl jasně položen na zpěv a osobní projev, což, myslím, extrovertní osobnosti jako je Joyce vyhovuje. Vlastně to byla barokní opera jen autorem, dobou vzniku a hudbou. Na začátku zpívá před oponou Malena Ernman jakýsi prolog a dole nadzvedne oponu a objeví se hlava Joyce, jež leží a objímá rozbitou sochu, asi Herkulovu a pláče a je nevýslovně smutná. Pak je ještě několikrát smutná a vždycky byste jí dali korunu. Chvílemi je rázná a každý vidí, kdo je tu pánem. Nakonec je však zřejmě úplně nejsmutnější na celém světě, válí se zdrcená po scéně, zpívá krásnou árii a sype si písek na svou zlatou hlavu. Jen tak dál a odteď jdu na každou barokní operu. Co na to naše divadla?