Rusalka v Šárce, zima a Ježibaba v naději

6. září jdu do Šárky na operu podruhé a zprvu nervózně sleduji předpověď počasí, pohyb mraků a pád teploměru do března. Batoh na deku, zásobní oblečení, jídlo a pití a ostatní drobnosti, které musí mít správný senior s sebou.

   Dvojité termokalhoty, dva svetry, lehká bunda a nepromokavý návlek navrch a ulehnout na pléd, kdyby se mrzlo, zabalím se do něj a do kapsičky i něco, abych mohl být ztotožněn, kdyby něco. Člověk nikdy neví.

   Jedu autem na parkoviště u Džbánu a na místě sice nejsem v plánovaných jedenáct, neb mě zdržely jisté činnosti, jež vhodno vykonat v pohodlí domova, nikoli v plastových boudách rozmístěných pohříchu daleko od hlediště a budících asi tolik důvěry jako rozhodování o jistých děrách pod městem pojmenovaných dle jedné české královny z rodu Valois.

Usednu na plácek ve druhé řadě mezi lidmi a nijak už nepřemýšlím, kde by to mohlo být lepší. Jen máme před sebou strom ve výhledu na jezero, kde se bude zpívat ku měsíčku, diskutovat s Vodníkem, bude zde křepčit vodní havěť, odtud přijde zpěv a tanec vodních žínek a konečně na té tyrkysové plachtě, která byla loni červená na znamení pekla, dojdeme onoho tragického konce, tak neobvyklého v pohádkách s výjimkou bratří Grimmů. Budeme se muset naklánět tu vlevo, tu vpravo dle těžiště děje. Držím místo Zuzce, která loni seděla jinde. Tak to vypadá přibližně dvě hodiny před začátkem, kdy nic nenasvědčuje tomu, že sem přes nepříjemnou zimu a vítr nakonec přijde asi deset tisíc lidí, začasté s dětmi, což velmi chválím.

   Pro kronikáře a mé životopisce musím nejprve říci, kdo nám zpíval a hrál a kdo za to představení nese odpovědnost. Tím nejodpovědnějším je domácí Městská část Praha 6, jíž náleží velký dík za tyto každoroční šárecké opery, ale nebudu to pokaždé opakovat, konečně je povinností radnice starat se o pestrost kulturního života svého lidu a těm z ostatních městských částí ukazovat, kde jest život nejlepší přes hojné vjezdy do oněch děr pod městem.

   Producentem je Originální hudební divadlo Praha, orchestr, sbor a balet pocházejí z Národního divadla v Praze, režírují Jana Divišová a Renée Nachtigallová, choreografie se ujali Pavel Šmok a Kateřina Dedková, kostýmním výtvarníkem je Josef Jelínek.

   Rusalku zpívá v Brně domovská a v ND hostující sopranistka Pavla Vykopalová (1973), Prince tenorista Aleš Briscein (1969), některými považovaný za naši jedničku, Ježibabu k mé neskonalé radosti naše dnes dle mého nejlepší mezzosopranistka po Magdaleně Kožené Kateřina Jalovcová (1978), loňská nezapomenutelná Káča.

   V roli cizí kněžny zpívala Ivana Šaková (1966), podobná stálice jako Luděk Vele (1951) v roli Vodníka, vodní žínky ztělesnily sopranistky Jana Sibera (1979), jež tu ještě nevynechala žádné představení, Lucie Hájková (1978) a Kateřina Hebelková (1978). Hajného si s chutí dal basista Zdeněk Harvánek (1958) a jeho synovce Kuchtíka Jukiko Šrejmová-Kinjo.

   Ještě jsme tu viděli dvě přidané postavy, Pomocníka Ježibaby - Jiřího Kohouta a starou Hátu, jež v opeře není, jen se o ní mluví. Tady se Kateřina Frýbová v její roli porůznu objevovala jako dobrá babička, tu gesty a výrazem souhlasící, tu nikoli a jednou i roznášející svatební koláčky divákům podél přední řady. Opět si užily dětičky hojně obsazené do role vodní havěti a zejména dva chlapečkové, kteří doprovázejí Kuchtíka a Hajného, motají se kolem nich a hrají přitom své klučičí hry. Jeden z nejlepších scénických nápadů.

  A ten nejlepší se týkal Ježibaby, kterou doprovázel kromě asistenta celý sbor příšerných lesních potvor, které pohybem a gesty zdůrazňují Ježibabina vystoupení a podtrhují její roli zde spíše ženy zlověstné a občas posměvačné a velmi velmi skeptické vůči Rusalčinu přání státi se člověkem a důsledkům z toho plánu plynoucím.

   Kateřina Jalovcová, jež asi stojí už jen krůček od povití chlapečka, jsouc oděna do velmi širokého a vlajícího chalátu a opatřena příšernými dlouhými prsty tento svůj stav nikterak neprozrazuje a ve své skvěle pojaté roli dokazuje, že je spolu s Rusalkou hvězdou představení. Vyloženě cítíte, jak si svou roli užívá. Prsty zalamuje, očky pohazuje, příšerné kukuče vrhá a ten hlas…Vlastně teď mě napadlo, proč by nemohla být Ježibaba těhotná, mohla by hrát matku všech vodních žínek, ale nikoli rusalek, aby nevznikala nějaká žalovatelná podezření. Aspoň by se konečně vyjasnilo, co je zač, zda pochází z nadpřirozeného světa, či z lidského. Je trochu záhadná jako Wagnerova Kundry. Její skepse vůči lidem by spíše svědčila pro druhý původ.

   Vodník Luďka Veleho byl méně impozantní než srovnávací etalon Eduard Haken, avšak připadal mi neskonale zdrcený Rusalčiným rozhodnutím a vrcholně rozlícený Princovým chováním k jeho tak milované dcerušce, neb ví své a ani minutu nepochybuje, že to všechno špatně skončí. Vodník zde byl naštvaný a pesimistický tatíček. Jak tak koukám na své dvě dcerušky, bývám občas také pesimistický. Jen trochu.

   Cizí kněžna byla správně odtažitá a vlastně dávající najevo, že její svádění Prince je jen hra uražené baby, která přece nemůže být zastíněna nějakou neznámou průsvitnou a němou kráskou.

   Hajný mi připadal jako zakyslý dědek, který je jen krůček od úmyslu sepsat na facebooku xenofobní petici proti Rusalce, té divné ženské. Jemná Jukiko Šrejmová se svým zářivým hláskem je ideální kuchtík a užila si ho do sytosti včetně skvěle zahraného strachu z Ježibaby. Napadlo mě, že by byla skvělá Olympia v Hoffmannových povídkách.

   A jsme u obou hlavních postav.Aleš Briscein byl elegantní a přitažlivý Princ, který přijíždí na opravdovém koni a docela mi ho bylo líto, že musí bídně zahynout. On to však tak nevidí, neb každý ví, že umírá rád v Rusalčině náručí na rozdíl od vojáků před stoletím u Yprů v náručí oblaků chlóru. Mám však pocit, že Princ není obdařen tak excelentními áriemi, jako Rusalka a nevynikne tolik. Navíc jedná dosti podivně, když na své svatební oslavě ostentativně přehlíží Rusalku a věnuje se Cizí kněžně. Možná je Maďarka a musí spolu projednat problém s uprchlíky.

   Pavlu Vykopalovou vidím v opeře poprvé a jsem vyloženě nadšen. Jednak trochu připomíná nejslavnější českou Rusalku Miladu Šubrtovou vzhledem i hlasem a za druhé dává do role nejvyšší nasazení a dokonce bych si troufal tvrdit, že do jisté míry nastavuje jistou kvalitativní mez. Rusalka je však daleko větší chudinka než Princ, pozbývá doložky výhod, přijde o sestry i tatíčka a bude bloudit v chladných mhách bez přátel, knih i facebooku.

   A jako loni i potřinácté předtím při představení ani kapka nespadne, jen několik ještě před začátkem. Statisticky je hloupost myslet si, že se to nikdy nestane, pak poběžíme domů, pokud rovnou doma nezůstaneme.

   Kateřině Jalovcové budu odteď přidávat jména významných rolí, jež jsem s ní viděl, a proto je dnes Káča Káča Ježibaba Záviš Jalovcová. Jen nevím, jak vzít v úvahu, že zpívala předloni s Adrianou Kučerovou v Rossiniho Stabat Mater. Mohlo by to možná být: …   Záviš Stojící matka Jalovcová. Ale to se mi moc nelíbí, přestože to dobře vyjadřuje situaci ženy jedoucí MHD. Na tuhle dámu letos určitě zase půjdu, pokud ji chlapeček neodvede načas na rodičovskou dovolenou. Ten pojem vymyslel někdo, kdo nikdy děti neměl. Pokud si vzpomínám, v mém případě o žádnou rekreaci nešlo.

      Ale takhle končit nemůžeme. Poslední odstavec věnujeme chvále a hrdosti. Chvála patří všem, kteří představení spoluvytvořili a potvrdili spolu s onou desítkou tisíc zmrzlých lidí, že Rusalka je dnes snad nejmilejší českou operou, jež nesmírně motivuje každého, kdo v ní účinkuje. A hrdi buďme na Dvořáka a celou českou klasickou hudbu od Michny po Kumžáka. A těšme se, že zase za rok první neděli v září zabalíme batůžky a vylezeme do kopce, abychom se potěšili nějakým dalším českým skvostem. Co takhle Martinů nebo Janáček, přátelé?