26. ledna 2013 běží v kině Světozor záznam týden starého představení Donizettiho opery Maria Stuarda. Hlavním lákadlem je Joyce DiDonato v titulní roli. Na konci milá Joyce vidím, že tohle je tvůj den a svět opery se dnes klaní tobě. Těšil jsem se moc a zase, jako už tolikrát, jsi nás hojně obdarovala.
Příběh nešťastné bývalé skotské královny, jež se po bezprecedentním impeachmentu svěřila do rukou své anglické sestřenice Alžběty I., je jistě dobře znám, neboť patří k nejznámějším příběhům, kdy je romantická hrdinka stižena tragickým osudem. Ve skutečnosti život a dílo Marie Stuartovny jsou velmi neromantickou historií plnou nezodpovědnosti, milostné nevázanosti, hlouposti, věrolomnosti a zločinného jednání. Tato skotská princezna se opravdu v životě nenudila. Narodila se v roce 1542 (byla o devět let mladší než Alžběta) jako dcera skotského krále Jakuba V. Stuarta a vnučka zakladatele anglické dynastie Tudorovců, Jindřicha VII. Odtud později plynul nárok jejího syna na osiřelou anglickou korunu. Nechvalně známý vrah dvou svých manželek Jindřich VIII. byl jejím strýcem. Provdali ji slavně za francouzského následníka trůnu Františka, který nastoupil na trůn poté, co jeho otec Jindřich II. zemřel na následky těžkého úrazu při turnaji. Kdo neví, nechť vezme na vědomí, že dřevec vnikl králi otevřeným hledím (všichni ho před touto nebezpečnou frajeřinou varovali) do levého oka, vystoupil spánkem, zlomil se a král zemřel po několika dnech za hrozných útrap v důsledku fatální infekce. Zajímavé je, že jeho soupeř byl obviněn z úmyslného zabití a popraven. Marie se stala francouzskou královnou, ale moc si to neužila, František II. za rok zemřel. Vrátila se tedy do Skotska a vládla své rodné zemi. Provdala se za vzdáleného příbuzného lorda Darnleye, jenž byl později zavražděn. Z tohoto manželství pochází pozdější jediný legitimní dědic anglického trůnu Jakub VI. Skotský (a I. Anglický). Dalším Mariiným manželem se stal jeden ze spiklenců proti Darnleyovi, lord Bothwell. To bylo oprávněně považováno za skandální a skotská šlechta Marii v roce 1567 sečetla její prohřešky a sesadila ji z trůnu. Teď udělala Marie zásadní chybu. Místo, aby si jako katolička našla útočiště v některé katolické zemi, jako v jí už známé Francii, či Španělsku, anebo třeba v relativně tolerantním Českém království, svěřila se do Alžbětiny ochrany. Alžběta oprávněně považovala katolický svět za Anglii nepřátelský a Marii zprvu vyhradila jakousi fešáckou internaci. To se zásadně změnilo, když se ukázalo, že Marie kuje pikle s anglickou katolickou opozicí a nebrání se myšlence, že by sestřenku nahradila. Jak to již bývá, část anglické šlechty v čele s předními ministry Walsinghamem a Burghleym si přála Mariinu smrt a neochotnou Alžbětu k tomu stále ponoukala. Jiní, a to nejen katolíci, se jí naopak zastávali. Dnes už víme, že podezření byla pravdivá. To nic nemění na tom, že ani hloupým holkám se hlavy sekat nemají. Příběh je vystavěn na fiktivním konfliktu Alžběty a Marie. Královnin dlouholetý favorit a možná i milenec hrabě z Leicesteru se do Marie zamiluje a stane se jejím nejohnivějším zastáncem. To by vraždila i každá jiná žena. Alžbětinou motivací od této chvíle není ani prokázané spiknutí, ani náboženství, ale obyčejná pomsta zhrzené ženy a uražené panovnice. Jako obvykle za pitomce je Leicester, úplně hloupě dává své city najevo, čímž motivuje zejména svého osobního nepřítele Burghleyho, aby pro Mariino odsouzení udělal vše. Marii však Leicester kromě velkých gest nijak nepomáhá. Marie v kritické chvíli ze svého militantního katolictví nesleví a arogantně se Alžbětě vzepře dávajíc jí netakticky najevo, že ona je mladší a krásnější a odloudila jí přítele. Ještě k tomu jí vmete, že je dcera děvky Anny Boleynové. To nemůže skončit dobře v žádné době. Alžběta nakonec rozsudek podepíše a Leicestera potrestá tím, že jej přinutí dohlížet na Mariinu popravu. Alžbětu ztělesnila Elza van den Heever, méně slavná jihoafrická sopranistka, jež zpívá a hraje sebevědomě a velmi dramaticky a jako rozzlobená a zrazená anglická královna je naprosto věrohodná. Zajímavé je, že toto je její debut v MET. V klíčové mužské roli Leicestera vystoupil Matthew Polenzani, jehož jsem chválil za Nemorina v Nápoji lásky, kde výborně sekundoval Andulce Netrebko. Ale ta Joyce!!! Nedávno jsem ji obdivoval v londýnské inscenaci Lazebníka z roku 2009, kde měla proslulou zlomenou nohu a celé odehrála na vozíku. Její účast na jevišti postupně narůstá až do tragického finále a ona zpívá doslova jako anděl. Řeknu vám, že si v této roli mohu hůře představit další mezzosopránové superhvězdy Garanču a Bartoli. Zato myslím, že taková Kate Lindsey by byla skvělá Marie a jednou ji v této roli jistě uvidíme. Mariino rozloučení s lidmi kolem ní a životem je silné lidsky i hudebně a oči vám opravdu zvlhnou. Konec mě však zaujal trochu jinak. Symbolický červený šat katolických mučedníků se objeví až těsně před výstupem k popravišti, jež tvoří schodiště vrcholící špalkem, u něhož stojí hrozivý kat se sekyrou. Joyce svléknou z šatů, objeví se rudý oděv a ona vzápětí sejme paruku a my vidíme, že je chudinka doslova oškubaná jako opravdový odsouzenec. Její krásné zlaté vlasy jsou kvůli roli opravdu pryč. Vydá se po schodech vstříc katu a opona jde dolů. To už jsme opravdu naměkko. Možná o to víc, když si uvědomíme, že kat ve skutečnosti selhal a musel tít třikrát a že Joyce je letos o rok mladší, než byla nešťastná Marie. Další schůzka s Joyce bude 27. května v Rossiniho Jezerní paní. Tahle opera se hraje málo a bude lahůdkou už proto, že vedle Joyce si stejně jako ve vzpomínaném Lazebníku zahraje skvělý Peruánec Juan Diego Florez. Mariina poslední modlitba: http://www.youtube.com/watch?v=EoXMogL9pno
