Zde je to, co nespadalo pod pořadatelství velkých orchestrů a festivalů, nebo souborů staré hudby, nebo se to k nim už nevešlo. Celý rok je nepřehledně rozhozený, což se projevuje i u mých esejí.
Tak tedy začínáme už 11. ledna, kdy s Honzou jdeme do Korunní 60 opět po roce na zpívající chlapce jménem Symfon. Zpívají bloky středověký, dva renesanční a pak Smetanu i Dvořáka s prvotřídní Hostinou. Po malé přestávce 3 spirituály a jazzové standardy, populární blok obsahuje Beatles Voskovce a Wericha s Ježkem, Kryštof i Janu z Arku.
22. ledna v sále Městské knihovny Zemlinského kvarteto s překvapivým hostem, Hornista Felix Klieser nemá ruce a přesto se jako hornista obdivuhodně prosadil. Hraje se nejprve Beethovenův tzv. Harfový kvartet a poté Glazunovova Idyla pro lesní roh a smyčcové kvarteto. Po přestávce zní obdivuhodný a možná už pokračující chorobou ovlivněný druhý Smetanův kvartet a končíme pozoruhodně bohatým Mozartovým Kvintetem pro lesní roh, housle, dvě violy a violoncello Es dur KV 407.
29. ledna jsme s Honzou u nás na Černém mostě v Galerii 14 potěšili ducha i oko zrale krásnou paní Lucií Sedlákovou, jejím violoncellovým manželem Martinem a dcerkou Magdalenkou s houslemi a synkem Lukášem s violoncellem. Hrají pod jménem Sedlák virtuosi Händela, Fialu, Kreislera, Antona Rubinsteina, Poppera, Gliéra, Dvořáka, Suka a Bacha a jsou navýsost milí a snaživí.
A nyní přichází řada na tradiční závěrečný koncert kursů Versailles – Prague tentokrát v sále konzervatoře, kde mezinárodně sestavený orchestr doprovodí rovněž velmi mezinárodní soubor pěvkyň a pěvců v koncertním provedení Lullyho opery Atyas z roku 1676.
Jedna z flétnistek je Sylvie Schellingerová, jež mě k mému překvapení v předsálí zdraví a zde rovněž obě dámy z managementu Collegia Mariana, Josefínka a Monika Klára. Radost před koncertem s nimi mluvit. Nastudování moc pěkné a nejvíc mě zaujme krásná vysoká dívka s vlasy do uzlu, jejíž hlas se pohybuje v nezvyklých hloubkách a barvách. Později zjistím, že jde o Moniku Jägerovou a že na mou poznámku o tom představení reaguje velmi vstřícně. Stane se pak nejpříjemnějším hudebním překvapením roku a objeví se též v jednom karanténním čtvrtku v Atriu a pozve nás dvakrát na koncerty. Ten živý je zde také. Ten on-line je v příslušné eseji.
To prvé pozvání od Moniky Jägerové je na koncert na Novoměstské radnici jménem Křik Paříže, zpěv Londýna, jde o komponované představení souboru Victoria Ensemble, který vede sopranistka Viktorie Dugranperre, nám již známá z letního Atria, a vedle Moniky zde zpívají další lidé. Vizuálně zajímavou součástí představení je grafika vytvářená na notebooku paní Frances Sander a promítaná na stěnu za účinkujícími. Zpívají se písně C. Janequina, J. Dowlanda a Ch. Butlera. Díky Monice jsme objevili další zajímavý soubor. Pozvání využili pohříchu jen lidé z Vaškova okruhu.
17. srpna 2020 v kostele na Karlově pořádá svůj koncert sopranistka Miroslava Časarová, jež se proslavila výtečnou a vtipnou úpravou Rusalčiny „měsíčkové“ árie pod názvem koronárie.
Budu psát zejména o tom hezkém, co bohatě převažovalo, ale budu mít i poznámku kritickou nemířící k hudbě večera. Tak jí tedy začneme. Kritika směřuje především k mým hudebním přátelům, kteří nepřišli a pak budou číst mou esej a hořké slzy prolévat. Ona výtka směřuje k akustice kostela, již jsme shledali plnou nežádoucích dozvuků, jež bohužel vedou až ke zkreslení zejména textů. Slavná koronárie tak byla téměř nesrozumitelná. Nijak to však nevadilo u cizojazyčných árií a písní.
Velmi příjemné bylo naopak mluvené slovo a komentář, což bych doporučil každému hudebníkovi. Hudba má své souvislosti a okolnosti a povětšinou jde o celé příběhy kolem skladeb a autorů. Inteligentní pěvkynin byl potěšující a umocnil atmosféru večera. Ku zdaru každého koncertu přispívá i dramaturgie. Výběr byl takovou povídkou o tom, s čím se Miroslava v hudebním životě setkala a možná i naznačením repertoáru. Přesně tak jsem si koncert představoval. Možná někdy zbytečné obavy, co snese kostel, až vypjatě vyjádřené ohlášenou ranní úpravou textu, aby se hodil do kostela, což samo o sobě vyvolalo veselí. Ráno vstanu a pustím se do úpravy textu dříve, než se opařím čajem. Uznávám, opařená textařka patrně hledá inspiraci hůř.
Doprovodné klávesy vyhlížely vstřícně a přesně a zřejmě si obě vyhovují. To vše sečteno s přehlédnutím akustiky znamenalo, že s Honzou odcházíme povzneseni a se slovy chvály. K těm přidáváme i zaslouženou pochvalu krásy zpěvaččiny, jež tentokrát své impozantní vlasy sváže do obrovského copu, na který by měla mít zbrojní pas. Často říkám, jak vypadá, tak zpívá. Snad se brzy setkáme v Atriu, které sice bylo v hledáčku po výpadku Klementina, leč bohužel obsazeno. Jeho výhoda tkví v lepší akustice, v baru a toaletách. Na místě také nový Steinway (nazývám ho nejlepší klavír na Žižkově a určitě nejdražší).
Vnímavý čtenář mi jistě dá za pravdu, že toalety bývají u protestantů i Židů, leč katolíci jsou na své věřící přísní. Proto jsme museli jíti bez vyčkávání do parku, čímž omlouvám, proč jsme nestáli frontu příznivců a nevyjádřili své uznání a poděkování osobně. Věda však, že budu pochvalně psát, vzdal jsem to přešlapování.
27. srpna jedeme s Honzou do Litně na tradiční závěrečný koncert mistrovských kursů v rámci festivalu Jarmily Novotné. Přednášející letos Markéta Cukrová, která koncert otevře slavnou Rosininou kavatinou. Poté postupně nastupují frekventantky povětšinou zdatné dívky a jeden chlapec. Hned ta první Magdalena Heboussová v árii Noriny z Dona Pasqualeho dle mého poněkud tlačí na hlas a občas její soprán není příjemný. Po Tereze Hořejšové jediný tenorista opět v árii z Dona Pasqualeho, poněkud krátké, Po dalším Donizettim přichází mezzosopranistka Eliška Gattringerová a nesmírně mě překvapí zralým a hlasově prvotřídním přednesením Santuzziny árie Voi lo sapete. Dnes klenot večera. Poté ještě dvakrát vcelku kvalitní soprány z Donizettiho oper. Honza jde na toaletu uprostřed koncertu a dlouho se nevrací, tak uvažuji pln obav, že ho zajdu zkontrolovat. On však na konci čeká venku a praví, že se v sále nedalo dýchat.
A nyní tedy Velké C 6. října u Šimona a Judy, kdy zaskočilo místo pandemií ve Francii uvízlého La Poéme harmonique. Soubor svým mateřsky usměvavým způsobem řídí od prvních houslí Helena Zemanová. A dnes si spolu s ní ve většině skladeb zahraje první housle Simona a zjevně si to užije.
Hrají se Vivaldi, Gallupi, Geminiani a Händel, vesměs koncerty pro dvojí housle a violoncello, nebo předehry, či concerto grosso a program je dobře seřazen tak, že nejlepší na závěr, tj. pomalá věta Vivaldiho Koncertu pro dvoje housle a violoncello d moll a Geminianiho Concerto grosso La follia s důraznými a nápadnými houslemi a Simoniným pizzicatem.
Největší dojem na mě udělala nálada, již soubor šířil v této nehostinné době. Ze všech prýští radost z hudby.
8. září jdeme s Vaškem a paní Bobinou na libeňský zámeček na koncert dvou mladých krásek, flétnistky Sylvie Schelingerové a doprovázející harfistky Amelie Tokarské. Hrají Suituses trois morceaux, op.116 od Godarda, poté Faurého šarmantní Berceuse a Ibertovo Entracte až virtuózní, navazuje Saint-Saënsova Fantasie a prvním vrcholem večera pro mě jsoue Debussyho Dvě arabesky pouze pro harfu, dále Ravelova Habanera hravá až zaujatá. Závěrem pak Borneho Brilantní fantasie na operu Carmen přímo skvoucí a vrchol večera. Dívky, na něž hledět je čirá radost, přidají úryvek na motiv z Gluckova Orfea a Eurydiky.
