Roberto Devereux, aneb skvělá hudba a divadlo na příšerné libreto

 První záznam z Met letos mohu navštívit až v neděli 24. dubna. Dávají poslední díl trilogie Gaetana Donizettiho z anglických dějin, o tragickém konci vztahu královny Alžběty I. a Roberta Devereuxe známého jako hrabě z Essexu.

     Nejprve si dovolím uvést několik historických skutečností a operních souvislostí. Po justiční vraždě Anny Boleyn, matky Alžbětiny, popravené za smyšlenou nevěru před 480 lety, následovalo další krvavé zúčtování s muži z rodu Boleynů. Však náš skladatel o tom napsal skvělou operu podivuhodného jména Anna Bolena, jak obvyklo u italských přepisů jmen. Dalším příběhem v operní řadě z anglických dějin byla právně rovněž sporná exekuce Marie Stuartovny z vůle oné slavné Anniny dcery. Opera se jmenuje italsky stejně podivuhodně Maria Stuarda.

   Tu prvou z trilogie jsem viděl v troufám si říci nedostižném představení Wiener Staatsoper s Andulkou Netrebkovic v titulní roli a Elinou Garančou v roli její dvorní dámy, sokyně v lásce a příští královny Jane Seymour. Mám ji na dvd a příští rok si ji dáme u nás jako bytovou operu. Právě tehdy jsem zahořel nehynoucí náklonností k Elině a nevynechávám jedinou příležitost ji v opeře, či na koncertu vidět. Za chvíli uvidíte, jaká byla v této opeře. Letos jsem si dopřál toho luxusu vynaložit tři tisícovky za první řadu na jejím pražském podzimním koncertu a pak několik dnů nebudu spát. A druhý díl trilogie v Met nevýslovně skvěle sehrála a zazpívala další královna světové opery Joyce DiDonato jako Mary Stuart.

   Hrabě Essex měl pozoruhodný původ, jeho prababička z matčiny strany byla Mary Boleyn, sestra nešťastné královny Anny, a byl tedy prasynovcem své královské milenky. Za slovem milenka nelze zřejmě vidět žádnou erotiku, nýbrž spíš oblíbenství. Přesnější by bylo říkat, že byl jejím milcem. Alžběta byla o 23 let starší a v době, kdy se odehrává naše drama už byla 68 letá a dosti sešlá. Troufám si říci, že si oba hezky povídali a Robert jí večer četl z anglikánské bible, nebo vyprávěl pohádky o zelených rukávcích.

  Kdyby vám kdokoli vykládal včetně Donizettiho a jeho libretisty, že v příběhu šlo o nevěru a s tím spojenou pomstu zhrzené Alžběty podloženou legitimním nálezem nejvyššího soudního orgánu, parlamentu, o spiknutí, věřte, že jde jen o básnickou licenci s ohledem na dobu plnou romantismu v hudbě i literatuře a výtvarném umění. Robert byl jako každý zpovykaný mladík hrdopýšek sklízející díky vztahu ke královně samá privilegia a výnosné výhody. Každému musí být jasné, že si tím mezi anglickou šlechtou nedobyl sympatií.

   Zejména lezl hrdlem klanu Cecilů, jejichž všeho schopný výhonek jménem William Cecil, prvý hrabě z Exeteru sloužil po smrti svého otce, prvého hraběte z Burghley, královně jako kancléř, neboli muž ouřada vhodný pro každou špinavou práci,.

   Vězte tedy, že Robert byl vyslán s vojskem do Irska a po návratu ostře kritizován královnou i šlechtou za nevýhodnou a nežádoucí dohodu s povstalci. Poté mu královna neprodloužila výhodný monopol na výnosný obchod s bílým vínem a nato milý Robert prokazatelně kul pikle za účelem svržení královny, takže žádné neviňátko nebyl a zřejmě byl odsouzen právem. Opera vůbec nepracuje s těmito fakty a královna zde pouze hodnotí ochladnutí vztahů a jím měří své odhodlání rozsudek parlamentu podepsat a tím Roberta vydat katu.

   V závěru po Robertově stětí Alžběta vyhlašuje, že králem po ní bude skotský král Jakub VI., jediný, kdo měl prokazatelnou rodovou vazbu na Tudorovce. Nato klesá k zemi, jako kdyby zemřela. Leč ještě žila dva roky v osamění a smutném stáří stále vzpomínajíc na Roberta. I v tom je opera mimo realitu.

   A dalším historickým lapsem je použití britské hymny v předehře, vznik Velké Británie se datuje až rokem 1707 a píseň God Save the King hrána veřejně s úspěchem Jiřímu I. až v roce 1749 a hymnou se stala až počátkem 19. století, tedy zhruba těsně předtím, než byla složena tato opera. V době Essexovy aféry ještě neexistovala.

   Tak se tedy podívejme na náš děj a trvám na tom, že je mimo historické skutečnosti, plytký a  a po většinu času romanticky užvaněný. Nejužvaněnější je přitom Robert, který se dle dobového romantického vzorce dokáže litovat vskutku srdceryvně, přirovnávaje se k antickým hrdinům a domnívaje se, že jeho smrtí se zastaví svět. Alžběta se také stále potácí v návalech emocí mezi touhou po pomstě a po milenci. Žádné věcné otázky neřeší a prakticky stále lká především nad sebou a Robertem, jehož přece musí dát popravit, neb ji už nemiluje. Pozoruhodné je, že jí jako důkaz lásky bude stačit prsten, který Robertovi věnovala a nakonec jí ho nese sokyně Sára z Nottinghamu v poslední chvíli a přizná svůj vztah.

   Další pozoruhodností je, že Robert a Sára ke konzumaci své lásky nedospěli, oč tedy vlastně jde? Jde o zradu myšlenkami. To je pravá romantika. A Robertův věrný přítel vévoda z Nottinghamu, který se ho zastává přede všemi, má jej pojednou za nejhoršího lotra, jakmile zjistí onen myšlenkový přečin své ženy a brání tomu, aby Sára předložila královně důkaz, který by vedl k omilostnění Robertově. Všichni jsou tady Othellové a jediná Desdemona je Sára. Žádný Jago, oni si svou umanutostí vystačí.

   Jednou z vrcholných scén je konflikt manželů Nottinghamových, občas zabíraný kamerou velmi zblízka. Tady Mariusz Kwiecen s Elinou Garančou sehráli skvělé divadlo a zpívali naplno na samé hranici možností. Oba jsou velmi sympatičtí a krásní lidé, což se skvěle ukázalo v přestávkovém rozhovoru ještě před onou manželskou scénou. Oba v rodné řeči pozdravili diváky hovoříce předtím plynně anglicky a blýskajíce žertovnýma a inteligentníma očima. Opera končí znameními, že Robertova hlava padla a královna má závěrečnou řeč, kde dosti pitomě a proti všem zvyklostem ustanovuje Jakuba králem, jak již praveno a padá na zem před modelem svého skutečného sarkofágu, demonstrujíc tak svůj odchod ze světa.

   Výše řečené nic nemění na tom, že hudbu, pěvecké a herecké výkony a scénu a výpravu jsem shledal na té nejvyšší úrovni. Vše se odehrávalo trochu jako v dobovém divadle, kde se kolem scény v ochozech neustále pohybují renesančně oblečení lidé jako diváci.

Sondra Radvanovsky v představení skutečně zářila jako hlavní postava, Robert Matthewa Polenzaniho byl opravdovým smutným hrdinou s hlasem chvíli Gigliho a chvíli del Monaka, Kwiecen jako Nottingham v roli věrného přítele i zrazeného manžela byl chvíli jako Oněgin, chvíli jako Des Grieux a chvíli jako Otello. Garanča jako Sára byla ozdobou představení po všech stránkách.

   Později mi došlo, že ona jediná měla roli napsánu věrohodně a uměřeně. Zamilovaná vdaná žena, jež byla do manželství vmanévrována dle dobových zvyků, žena věřící, jež si uvědomuje, jakou chybu dělá, ale pro milého je schopna udělat cokoli, aby jej zachránila, až po rozhodnutí, že vztah ukončí a vše vůkol půjde po staru. Asi nejsem objektivní, ale Elina je ve světové opeře mou živou vodou. Takže jasně vidíte, že mě nemůže nic rozházet a rozladit a zase jsem si to do sytosti užil.