Poezie staré Francie, aneb snědli ho s bílou omáčkou a Ca ira

Středověké a renesanční zpěvy a poezie překrásné země jménem Francie, jsou-li hrány a pěny takovým souborem jako Chairé Příbram a předneseny takovými osobnostmi jako paní Maciuchová a pan Strejček, znamenají večer, na který se nezapomíná. Sledujete, jak teď zapřisáhlý anglofil u frankofilů získal hned tisíc bodů? My anglofilové máme totiž smysl pro fair play a jsme uznalí a tolerantní, což se o žabožroutech říci nedá. Sakra, zase body v pytli.

Tak to zkusím napravit nějakým vyprávěním, z něhož bude znát, jak si francouzské kultury cením. Poslouchat asi jakýkoli koncert souboru Chairé je čirou radostí a dostat k tomu navíc přidanou hodnotu v recitaci mistrů, jako Alfréd Strejček a Hana Maciuchová, je mnoho krásy najednou. Renomovaný recitátor Strejček svým nádherným hlasem starozákonního proroka (kdo z nás nějakého slyšel) dokáže sám utáhnout představení a přední dáma českého divadla Maciuchová dokazuje svým něžným a jímavým přednesem, že je-li žena opravdovou dámou, pak po celý život a věk s tím nemá co dělat. Slyšet ji recitovat báseň Bojácná, jež je příběhem dívky v rozhodné chvíli jejího života, pokud jde o milostný akt, je lahůdkou. Strejček v jedné vtipné básni zapomněl část textu, odboural sebe i všechny ostatní a rozveselil nás nebývale. V přední řadě auditoria objevil k překvapení všech paní Soňu Červenou, která na jeho oslovení dokonce reagovala zpěvem úryvku jedné písně. Jak milé. Soubor Chairé používá dobové nástroje, takže můžete vidět a slyšet množství různých fléten a píšťal, včetně jedné zahnuté tak, že by mohla sloužit k zachytávání utopenců a opravdových kravských rohů (corn de vache, jak praví Francouzové). Také můžete vidět a slyšet nástroj působivého tvaru podobný violoncellu, archaické housle, loutnu, bubínky a jakési XXL záchodové sedátko, v němž jsou napnuty struny a slouží jako harfička. Najděte si to na netu a podrobnosti ke skupině taky. Mně se to tak líbilo, že si koupím několik CD a nehudební frankofilní Evičce také. Dokonce spolu s celým auditoriem zpívala známé písničky vcelku poslouchatelně. Ještě jedna poznámka. Za dodnes nepřekonané překlady textů mnoha francouzských písní, jež zdomácněly v Čechách a velkou spoustu překladů francouzské literatury vděčíme příbramskému rodáku Hanuši Jelínkovi, o němž napíšu samostatný essay, neboť budete možná překvapeni, jako já. Ještě objasním název skupiny a pro přesnost budu citovat ze stránek http://www.chaire.cz/, na něž se určitě podívejte a vyberte si nějaký koncert. Chairé byla dcerou Érota a Psyché a znamená radost. Dodnes se v Řecku lidé zdraví pozdravem „chairé“ – „buď zdráv“. Soubor parafrázuje: „Udělám vše pro to, abych tě svou hudbou uzdravil,“ a činí tak vrchovatě. Mně například po koncertu noha, co mi ji Dopravní podnik HMP tak zmasil, bolela skoro neznatelně. Co mi ještě běhalo hlavou, když slyším mnohé z těchto písní, jež jistě taky znáte. Voní mi dětstvím, kdy mi jako snad každému bylo nejlépe v životě. Maminka mi je tehdy zpívala a já je všechny uměl. Že dětství pomalu odchází, bylo jasné, jakmile jsem začal o předkládaných faktech trochu přemýšlet. Zarazilo mě mizerné plánování, kdy se praví, že v loďce malé, co na moři nikdy nebyla, náhle došly zásoby. To přece vidím, že ubývají, nemohou dojít náhle. Ale zřejmě francouzské námořnictvo má na sledování zásob specifický pohled. U Trafalgaru se pak ukázalo, že je tyto přístupy nutno opravdu, ale opravdu zásadně přehodnotit. Rovněž mě napadlo, že úplně všechny zásoby dojíti nemohly, když vařili bílou omáčku. Zřejmě bešamel, měli tedy mouku, tuk, smetanu, koření a bůhví, co ještě. Zajímalo mě též, zda druha zabili, a pak vařili omáčku, anebo před svou kolektivu prospěšnou obětí byl k výživě vylosovaný (v policejním žargonu dotyčný alimentovaný) svědkem přípravy omáčky. Pokud by však byl nadprůměrně obětavý, uvařil by ji druhům sám, jako dobrá duše všech kamarádů v Kersku Jaromír Hanzlík ve Slavnostech sněženek uvařil prdelačku. Takhle si počínat v nouzi o potravu mohou jen kultivovaní Francouzi, Angličané by z druha připravili nepoživatelný pudink, Skotové by ho umleli a nacpali do jeho vlastního obráceného žaludku (viz vzdálená sestřenice naší jitrnice haggis), Germáni upekli na rožni ze Siegfriedova meče a Rusové by ho zřejmě jedli syrového a zapíjeli vodkou. Ztroskotavší čeští námořníci by nic nejedli, neboť by tak dlouho řešili právní stránku losování a délku slámek, až by všichni bídně uhynuli. Krásná plavovláska, jak už to ženy dělají, dala přednost lepším genům kapitánovým, anebo jeho vyššímu žoldu, což nemůže žádná šavle změnit. Ostatně dávat se na vojnu pro jakékoli holky je zpozdilé, kvůli nim se přece z vojny utíká, i když to končí obdobně, jako když zapíchnete svého nadřízeného. Voják zřejmě tuší, že si k milé už ani zabitím kapitána nepomůže, ale urážka je tak hrozná, že ztrácí soudnost. Závěr písně je tklivý jako v Máji, jen s tím rozdílem, že vojáček žádá po kamarádech z popravčí čety, aby jeho mrtvolu secírovali a srdce předali v bělounkém šátku plavovlásce. Holt někteří muži mají též hysterické sklony. Abys viděla, potvoro, co jsi způsobila. Mrtvý hysterik si však radost z šoku milované osoby neužije. Ovšem navádět kamarády, aby mámě lhali, že je v Holandsku zajatcem, je už za hranicí dobrého vkusu. Ubohá matka se bude stále kojit nadějí, že se syn ze zajetí vrátí, až válka skončí, Holandsko není přece žádná Sibiř. Matka bude psát prosebné dopisy tak dlouho, dokud jí Willem van Ruytenburch v zastoupení kapitána Franse Banninga Cocqa neodpoví, že úřadům Spojených provincií není o pobytu řečeného vojáka nic známo. Drama o překonání společenských přehrad a chytrých chlapcích z lidu je rozehráváno ve všech folklórech. Stejně frekventovaný je příběh královské dcery, jež nalezne od prvního pohledu zalíbení ve frajírkovi s rudou růží v ústech. Tambor předvádí mistrovskou ukázku obchodního vyjednávání, kdy, jsa tázán po majetkových poměrech, lže o svých třech korábech a princeznu dostane. Vzápětí však děvčetem zhrdne s poukazem na lepší holky k milování tam u nás. Tambor švarný je hrdý jako generál Cambronne u Waterloo, jenž na nabídku kapitulace obklíčené gardy údajně odvětil: „Merde, garda umírá, ale nevzdává se!“ První slovo se pouze traduje, až se z toho stala pravda, ba dokonce, když se chtělo říci hovno, pravilo se Cambronnovo slovo. Victor Hugo soudil, že je to nejkrásnější francouzsky pronesené slovo. O 129 let později se obdobně zachová generál Mc Auliffe v obklíčené Bastogni v Ardenách, na nabídku kapitulace odpoví pouze: „Nuts!“. Což Němci vůbec nepochopí a dodnes se neví, co to slovo přesně znamená. Volně přeloženo je to česky trefné: „Prdlajs!“. Nakonec tanky bronzového olympijského medailisty z moderního pětiboje ve Stockholmu 1912 generála i s celou jeho slavnou 101. výsadkovou divizí (viz Bratrstvo neohrožených) vyprostí, aby se mohl později stát vrchním velitelem sil USA v Evropě. Náš tambor zřejmě nebyl žádný pitomec a spočítal si, že by dámu brzy omrzel a že ta Francoise z vesnice je tak kyprá a líbezná. A jak umí vařit bílou omáčku. Jiný vojáček jménem Josef Švejk však udělá s dámou odlišnou zkušenost. Hraběnka podporující rakouské válečné úsilí navštíví blázinec, Švejkovi podstrojuje a bezelstně se ho zeptá, zda už byl na záchodě a zda si pak vytržel arš. Po skvělé hostině následuje legendární vypumpování žaludků a klystýr celé té simulantenbande. Těžko však někdo složí píseň: „Tambore švarný, vytřel sis svůj zadek?“, anebo ve druhé sloce: „Tambore švarný, my ti dáme klystýr!“. Nemějte prosím žádné iluze, lidová poezie v celé Evropě je košilatá a přisprostlá tak, že dnes je někdy problém ji korektně publikovat. Zejména ta středověká. Máme vůbec hodně zkreslené představy o lidech z tehdejších dob. Nebo geniálně jednoduchá píseň o cestáři na cestě do Damville (nikoli do Prášil, maminko), jejíž pointa je skoro anglická. Madame, odvětí cestář zdvořile, kdybych mohl jezdit ve zlatém kočáře jako vy, nedělal bych cestáře. To dá rozum přece. Ještě chybí dovětek, kdybys cestáři náhodou neměl chleba, jez koláče. Ostatně o pár let později jiní cestáři, tamboři a vojáčci spolu s plavovláskami vyvrátí tisíciletou monarchii, useknou hlavu dámě, co doporučovala jíst koláče, a svět je najednou jiný a písničky i poezie taky. Ca ira, aristokraty na lucerny.