PKF na podzim 2017

Trojí navštívení dvou komorních a jednoho orchestrálně-vokálního koncertu mi jen potvrdilo herní i dramaturgickou zdatnost PKF, tělesa, jež se  musí na české hudební scéně přičinlivě otáčet nejsouc v centru dotačních snah státu.

     Když už rozprávíme o dotačních záměrech státu, rozum mi nebere obrovská dotace dle mého mínění nikterak přínosného expozé velkého muže současné hudby Plácida Dominga, jemuž po zásluze nutno královsky platit, avšak za výkon prvotřídní, dnes už jen dirigentský a organizační. Takzvaná dvojitá oslava 230 let od premiéry Dona Giovanniho byla dotačně nehorázně drahá a dle kritiky v prvním představení nepříliš zdařilá počínaje výkonem orchestru i dirigenta a bohužel také hostujících zpěváků z Domingovy stáje.

   Zkrátka vezměme na vědomí, že nastokrát omílaná opera oper už zakotvila v myslích členů orchestru Národního divadla v takových návycích, že to může změnit jen výjimečná dirigentská osobnost. Ne však v podstatě dirigentský nováček, který léta nepraktikoval a pouze obor kdysi studoval. Takový Netopil by tuto úlohu zvládl jistě lépe, jsa zvyklý na své essenské v koncertní síni i opeře.

   S takovým přístupem státu není divu, že se peněz nedostává na lepší akce podstatně vyšší kvality. Tak si u nás někteří představují oslavy kulturního výročí. Co však čekat od ministra, který veřejně podporuje černé stavby (viz okřídlený lev) a nesmyslné demolice. Naštěstí se ani nedostal do sněmovny. To však není k věci, jen to napadne v souvislosti s nedotovanými orchestry a hudebními organizátory mnohdy vysoké mezinárodní úrovně. Tím se obloukem vracíme k PKF.

   Po jarním koncertu roku s Německým requiem, čímž mi udělali nehynoucí radost jak programově, tak především provedením, si na podzim vybírám tři koncerty, z komorních jeden tradičně pořádaný v Českém muzeu hudby na Malé Straně a druhý v Rudolfinu. K tomu ještě Suppého mši ze dvou důvodů.

   Prvý: Franz von Suppé (1819-1895) je především znám jako táta vídeňské operety a jeden z jejích nejslavnějších autorů. V uchu mém, které operetu opravdu nemusí, mi zní jako autor popu 19. století, avšak i on měl svá mladistvá léta. Ve věku 17 let ještě coby konzervatorista složil Velkou mši, jež se ve světové premiéře hrála až v roce 2010 v chrámu sv. Mořice v Olomouci díky pečlivé práci dirigenta Petra Chromčáka. My tedy uslyšíme další provedení a Gloria, jež jsem našel na Youtube, mě přesvědčilo, že mám jít. Část Gloria z té premiéry je dokonce na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=A8_DbSBDtJM. K tomu ještě přistoupil argument zásadní. Sopránový part zpívá Marie Fajtová.

   Nejprve však musíme 18. září jíti do Českého muzea hudby na komorní koncert Usurpator tiranno. Vidíme poloscénické provedení, kde sopranistka Magdalena Šmídová a mezzosopranistka Kristýna Pangrácová, obě velice milé a pohledné vyjadřují zpívaný děj tancem, gesty i obličeji, jsouce patřičně oděny, za spolupráce tanečníka a režiséra Filipa Jeviče a rozličných rekvizit, jako třeba péřových boa a pírek, jež z nich odpadávají, látkových přehozů, či jahod, jimž jsou občas krmeny. Zkrátka barokně blbnou, jak to neodolatelně umí Patricia Petibon.

   Hudbu obstarává malé komorní těleso Musica cum gaudio s mému oku milou houslistkou Josefínou Matyášovou, již potkávám na koncertech Collegia Mariana. Obě neznámé dívky mají zajímavé hlasy a i pohybově jsou velmi zdatné a občas zahrají italské emoce tak, že bych je v té chvíli doma mít nechtěl. V jiných chvílích naopak ano. Program z úsvitu bakoka je sestaven ze dvou skladeb Monteverdiho, z nichž árii z opery Korunovace Poppey dívky předvedly neodolatelně. Dále v tomto pasticciu použity skladby Rigattiho, Barbary Strozzi a dvakrát Frescobaldiho, Meruly a Sancese, jehož zpěv o proměnách žen v čase koncert stylově uzavírá.

   Do toho se tu objeví jahody, kterými jsou dívky občas krmeny, a nakonec tu zbytek zůstane pro odcházející diváky. Já mám taková pasticcia rád a měl jsem velikou radost z té pohody a dívek jako z růže květ. V jiné eseji uvidíte, že se to mému Angličanovi, který je Američan, nelíbilo.

  8. října je tady Suppé, mám strategickou desítku v první řadě, což je sice přesné, leč z hlediska výhledu úplně nanic, neb když Marie zpívá, je přímo kryta notovým pultem, naštěstí však po většinu času sedí. Pro přítomné spanilé čtenářky musím zaznamenat, že má úchvatné šaty několika vrstev, přičemž ta spodní je růžová a vrchní zlatavá. Obě látky měňavě pableskují a irisují, takže Marie vypadá jako ochranný proužek na bankovkách. K té hře světla přibývá živůtek posetý blysknavým drahým kamením roztodivných barev, diamanty do platiny vsazené jiskří kol hrdého hrdla a nápadné nalíčení očí pod rudými vlasy podtrhuje celkový umělecký dojem, takže být u toho můj kardiolog, vykázal by mě ze sálu.

   Marii k ruce jsou mezzosopranistka Jana Hrochová, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Jiří Brückler a orchestr řídí Leoš Svárovský a Český filharmonický sbor Brno, již osvědčený z Německého requiem, Petr Fiala.

   Mše plyne přesně dle katolického ritu a já sleduji text, a jak kdo latinsky vyslovuje, někdy zdá se mi býti výslovnost podivná. A už tradičně není sboru pořádně rozumět. Sólisté občas předzpívají a sbor totéž zopakuje. Nástrojové skupiny chvílemi vynikají, což je zvláště půvabné u žesťů po Sanctus. Po Benedictus se jakoby změní nálada a v té opeře jsme ponořeni. Vrcholem je nádherné Agnus dei s vypjatým sborem a smyčci průzračnými. Před závěrečným Genitori se ukáží klarinety a hoboje jako u Rossiniho předehry k Vilému Tellovi.

   Snažím se srovnávat s mšemi (babička by řekla se mšima) Mozartovými i Rossinim a Schubertem a mám pocit, že Suppé je už trochu dál. Spíše je blíž opeře na vrcholu belcanta a možná, že i to mu měli za zlé. Však cit pro líbivou melodii osvědčil později a tak si ho každý pamatuje. I pro mě byl vždy popovým vídeňským tvůrcem, proto jsem uvítal tuto příležitost poznat jinou Suppého tvář. Možná se dočkáme ještě někdy, neb skladba je to vděčná a k povznesení obecenstva vhodná.

    Po mši zajdu zase do ČMH na jedno z našich špičkových a v zahraničí obdivovaných klavírních trií, v tomto případě Dvořákovo hrající ve složení Kahánek klavír, Fišer housle a Jamník violoncello. Program, jak již tradiční, ohlašuje ona hezká blonďatá paní, jež o nás pečuje, abychom věděli, co a proč se bude hrát, a nezapomněli se v baru o přestávce. Vidím, že za nějaký čas budeme jí přáti k radostné události. To potvrzuje můj názor, že dobrá hudba přispívá k rodinnému štěstí a stimuluje populační křivku.

   Program otvírá Haydnovo Klavírní trio č. 44 E dur, Hob. XV: 28, jež je vídeňskou klasikou uzavřenou nádherně téměř beethovenovsky. Následuje ve značném kontrastu pozdní Martinů z roku 1950 v podobě Klavírního tria toho jména druhého. Mám jeho tria navýsost rád a pouštím si je doma v podání Kinsky tria. Mohu k tomu dodat jen, že Martinů opět osvědčil svou mimořádnou hudební vynalézavost.

   Po přestávce dávají klenot komorní literatury Schubertovo Klavírní trio č. 2, op. 100, D 929, jež mám doma v podání tria Smetanova a již jsem ho s nadšením předloni vyslechl od Lobkowiczova tria. Navýsost radostné, přestože Schubertovi již ze života zbýval jen rok a nemoc hlodala. Tady však v Andante nic nepoznat a také Kubrick tuto melodii použil, plno radosti v třetí větě a přehlídka barev hudby všech tří nástrojů na závěr.