Včera na ČT dvojce zase sáhli do zlatého fondu amerických velkofilmů (nedávno Jih proti Severu, Ben Hur, Amadeus, Kleopatra).
A ježto válka nedaleko, vytáhli na nás výsek ze života patrně jednoho z nejlepších vojevůdců historie amerického generála George Smithe Pattona. Ten film sklidil 8 Oskarů a ozdoben výkonem herce v hlavní roli George Campbella Scotta dal mi připomenout si mnohé mýty a neustále opakované pravdy i žvásty.
Četl jsem kdysi generálův životopis a uvědomil si při něm a také při tom filmu, jak pozoruhodným člověkem byl. Jakmile někdo dnes hovoří o bleskové válce, hned zabrousí do období prvních dvou let války (samozřejmě myslíme druhou světovou), kdy rychlost německých tažení za vítězstvím (Polsko, Norsko, Dánsko, Nizozemí, Lucembursko, Belgie, Francie, Jugoslávie a Řecko a první půlrok útoku na Sovětský svaz) a rychlost zhroucení napadených zemí s výjimkou té poslední vynesla pojem blesková válka. Je přece jasné, že po obratu ve válce totéž dokázali předvést Sověti i Američané s Brity. Konečně co by měli předvést jiného. Nutno však právě Pattonovi přiznat, že on kromě hlubokých historických studií nejen vojenských dospěl k témuž závěru jako vojevůdci němečtí, a to nezávisle na nich a dávno před nimi. Jeho setrvalou taktikou byl rychlý a nesmlouvavý soustředěný útok, při němž nejen dle jeho názoru dojde k nejmenším ztrátám. Statistiky mu dávají za pravdu.
Při filmu jsem také přemýšlel o tom, jak jiný by byl průběh posledního roku války, kdyby Eisenhower nepodlehl Montgomeryho nátlaku na přednostní sázku na teoreticky skvěle vymyšlenou, leč neúspěšnou výsadkovou operaci Market-Garden, což odklonilo zásobování od Pattonovy třetí a Bradleyho první armády a zpozdilo útok na německé území. U téhle operace, o níž napsána skvělá kniha Vzdálený most a natočen výtečný film Příliš vzdálený most (všechny dobové superhvězdy se tu sešly) potvrzeno staré válečné pravidlo a rabínská moudrost, že všechno je jinak už po prvním výstřelu.
Prospěšno k tomu dodat, že jednou z největších spojeneckých chyb v období podzimu 1944 bylo, že sice dobyli podstatný přístav Antverpy, ale nikoli poloostrov Walcheren, z něhož Němci ovládali dlouhý přístup do přístavu. K tomu se dostali až v zimě po neúspěchu Market-Garden.
My už dnes víme, jak to všechno dopadlo a taky víme, že kdyby Pattona s Bradleym poslali na Němce místo výsadkářů do Arnhemu, v žádném případě by čelíce americké ofenzívě Němci nemohli provést onen zničující protiútok v Ardenách, neb by všechny zdroje museli vrhnout proti útočícímu Pattonovi a ten by patrně vtáhl do Berlína i Prahy první, možná drže se za ruku s Montgomerym. Jak jinak by se vyvíjely dějiny. Dohody z Jalty byly na podzim 1944 ještě daleko. Zase jen kdyby, tudíž chyby.
Zastávám názor, že úspěšný vojevůdce nepotřebuje být génius typu Einsteina nebo Hawkinga. Od něho se žádá především teoretická vybavenost, rozhodnost a jistá bezohlednost, přičemž inteligence není na škodu, ale všichni nadprůměrně inteligentní lidé jsou někdy váhavci, což vojevůdce být nesmí. Výjimkou je známý konzul a vojenský diktátor Quintus Fabius Maximus Verrucosus, řečený Cunctator, čili Váhavec. Ten si vysloužil ten přídomek svým vyhýbáním se přímému střetnutí s Hannibalem věda, že na něho vojenským uměním nemá a postupně jej oslaboval a vyčerpával. Chytrá taktika a nakonec úspěšná. V Pattonovi se vše potřebné sešlo v dávce blahodárné pro věc svobodného světa.
Samozřejmě u takových osobností do jisté míry patologických bereme za samozřejmé, že jsou sebestředné, trochu nafoukané, přehánějí a dávají si záležet na obrazu, který je o nich vytvářen. Případ se zfackováním vojáka a mnohých nešťastných výroků na veřejnosti jen potvrzuje, jak problematické muselo být pro americké vrchní velení ustát tlak generálových odpůrců a části veřejnosti a nasadit svého nejlepšího velitele do čela jedné z armád. To svědčí o inteligenci vrchního velitele Eisenhowera, náčelníka sboru náčelníků štábů Marshalla a konečně i samotného Roosevelta, že si nedali trumfové eso vyrvat z ruky. Holt George byl pěkná držka, avšak také vtipný komentátor dění.
Film se omezuje na období 1943 od nezdaru v Kasserinském průsmyku v Tunisku až po oslavy konce války 1945, tudíž se nezmiňuje o tom, že Patton ještě jako poručík získal na olympiádě ve Stockholmu 1912 páté místo v moderním pětiboji, tehdy zařazeném do programu díky Švédům, v jejichž armádě se tento krásný a všestranný sport provozoval jako součást výcviku. Však taky všechny medaile získali Švédové. Film končí odchodem Pattona od kamery kamsi do historie a už se nezabývá smolnou autonehodou, při níž zahynul tři dny před Štědrým dnem 1945.
A pokud jde o historickou věrnost, hojně se ve filmu setkáme s pozdějšími tanky Pershing, což je v roce 1943 nesmysl. Asi už filmaři nesehnali dost Shermanů. Rovněž německé tanky jsou přemalované americké typy. A samozřejmě Sláva Ukrajině.
