Nos, aneb Gogolova mystifikace a Šostakovičova fantazie

Chválím Metropolitní operu za nebývalou odvahu a níž nastudovala operu tolik vybočující z proudu a nedopustila se ani akademicky chladné, ani intelektuálsky nesrozumitelné krajnosti. Předně náleží uznání dramaturgii a ponechání volné ruky režisérovi a dalším autorům inscenace, což není v mocné a konzervativní Met nikterak běžné. Výsledkem odvahy a tvůrčí svobody je představení kritikou i diváky v Met oceňované a patrně nyní i na celém světě díky zařazení do programu kinopřenosů. Nutno však vzít na vědomí, že jde o inscenaci, jež se hraje od roku 2010 a čas ji prověřil.

Přiznám se, že jsem poněkud váhal, vědom si toho, že mladý Šostakovič na konci dvacátých let dosti experimentoval na poli hudby, k níž jsem vztah nezískal. Nakonec jsem se rozhodl pro návštěvu kina ze dvou důvodů, předně se nebudu vyhýbat extrémním hudebním zážitkům, neboť jinak bych neměl přehled o tom, jak se hudba ve dvacátém století vyvíjela, a za druhé, a to možná nejvíce, mě lákalo, jak vypadá opera na námět Gogolovy povídky, již považuji za mistrovskou a nadčasovou mystifikaci. Pokusím se zde zauvažovat nad literární předlohou. Shledal jsem řadu podobností s tvorbou Haškovou, oba autoři dávali najevo odpor k soudobému režimu pomocí ostrého a až neurvalého humoru, oba se nebáli jít až na hranu podobenství a oba si vysloužili potíže a řadu odsudků přetrvávajících dodnes. O Gogolovi někteří tvrdí, že to neměl v hlavě úplně v pořádku a pokoušejí se to dokazovat z jeho díla. Někteří ho ani číst nemohou namítajíce zmatek nad zmatek. Jiní nemohou číst Haška a někteří žádné mystifikaci nerozumějí. Vezměte si jen ten nápad, a kdo máte fantazii, můžete zkusit nad ním vystavět celý příběh ze současnosti. Všechno začíná u holiče, který je obrazem líného, hloupého a věčně opilého packala, který ani netuší, že zákazníkovi uřízl nos. Pozoruhodné je, že se tak stane bezbolestně a postižený úředník Kovaljov na ztrátu nosu přijde až ráno. Je plným právem autora pohrávat si s příběhem nepravděpodobně a tajemně, což se ještě projeví několikrát, neboť logika děje důležitá není. Podstatné jsou situace, k nimž dochází. Právě tato tajemnost a neuchopitelnost příběhu dává možnost autorům inscenace rozehrát fantastický rej s lidmi na scéně i obrazy a kulisami na pozadí. Nos se stává postupně samostatnou osobností s vlastní kariérou úředníka, přestože se Kovaljov usilovně snaží získat jej zpět. Ruská patrně už dvousetletá realita s neschopnými a tupými úředníky a policisty, kteří dávají najevo svou nadřazenost. Nad scénou vlají vlajky, objevují se obrazy Stalina, odvíjejí se příznačné nápisy jako v němém filmu. Po šikmých lávkácha na pódiu se pohybuje Nos, žije si svým životem a jeho silueta je stále přítomna na pozadí scény jako připomínka trvalé a nezničitelné hlouposti. Scéna je jedna velká koláž a už její proměny stojí za zhlédnutí. Někteří lidé vystupují se směšnými a neskutečnými maskami a jejich reje jsou barvitou ilustrací opery. Jediný, jehož jednání má jistou logiku a cíl, je Kovaljov snažící se získat svou původní podobu a přitom musí zároveň odolávat nadbíhání jisté paní Podtočiny, jež chce za něho provdat dceru. Musím zde pronést výtku k tištěnému programu, který nám byl jako obvykle dán před přenosem. Obsah opery zde uvedený je sice sepsán stylově velmi dobře, ale je nepřesný a neúplný. Ve výčtu osob a obsazení jsou uvedeny pouze tři postavy, přestože v opeře samé jich je podstatně víc. Chápu, že se především vychází z podkladů Metropolitní opery, ale rovněž je uvedeno, že jako podklad slouží i další zdroje. S těmi se zřejmě nikdo nenamáhal. Vidím v tom alibismus, který kritizuji. Postoj „co nám dali, to posíláme dál, za všechno může Met“ absolutně neuznávám, za tu pětistovku ve Světozoru by si divák zasloužil jiné jednání. Musím tedy uvést alespoň několik dalších postav. Hlavní postava, brazilský baryton Paulo Szot (1969), jehož jsme v uplynulé sezóně viděli jako výborného Lescauta v Manon, mi připadal výtečný. V roli policejního inspektora zářil ruský tenor Andrej Popov, který postavě dodal dokonale odpudivý výraz uřvaného a ignorantského hlupáka. Australský tenor Alexander Lewis zpíval jednou v árii samotného Nosu. Původem čínská sopranistka Ying Feng pěkně zpívala onu dceru paní Podtočinové a byl to její debut v Met. Další postavy jsem nezjistil. Musím zdůraznit, že pokud jde o divadelní stránku, byl jsem nadšen a dobře jsem se bavil. Pokud jde o hudbu, někdy jsem si musel přiznat, že jsem patrně ještě nedorostl k pochopení raného Šostakoviče. Celkový dojem však byl výborný a už teď se těším na Tosku.