Ještě nikdy nebyla má mysl nějakou operou tak mocně dotýkána a já se s ní musím vyrovnat třetí essayí. Co se to vlastně stalo?
Zamyslevše se nad Normou, zjistíme, že vlastně ani nejde o žádné převratné dílo typu Monteverdiho Korunovace Poppaey, Gluckova Orfea a Eurydiky, Wagnerova Tristana a Isoldy, nebo Bergova Vojcka, či Janáčkovy Lišky Bystroušky, abychom si vlastenecky přiložili polínko.
Prvotřídní melodik a talent od Boha Vincenzo Bellini si vybral libreto, jež můžeme, chceme-li, natrhat jako kočičky na onom slavném kresleném vtipu. V opeře nic neobvyklého, skutečně prvotřídních libret bez nepravděpodobných a nevysvětlitelných skutečností a vztahů je spíše menšina. Ale my, kteří máme operu rádi, jí odpustíme mnohé a už předem jsme povzneseni nad takové podružnosti, jakože někdo nevidí to, co nelze přehlédnout a naopak to, co je nevysloveno náhle zazáří, neb to děj vyjadřuje. Staří Řekové to řešili strojovým bohem.
Dramatická díla, jako je činohra i opera, a ta zvláště, musí pracovat s naší schopností fabulovat a zapojit fantazii a vysvětlit si děj po svém. Na otázku, proč si Mařenka nedá nic vysvětlit, přestože by pak v součinnosti s Jeníkem mohla sehrát ještě lepší komedii, mám jedinou odpověď: „Dámy a pánové, protože to má od Sabiny ve scénáři!“ Pak by Smetana nemohl napsat Jeníkovi onu nádhernou árii, v níž se Jeník dovolává zdravého rozumu a volá: „Jak možno věřit, že bych já prodal svoji Mařenku!?“ A já bych toho nemohl použít v oné essayi na obranu opery a Mařenky Fajtové.
Už ve své poslední essayi, jíž jsem se vypořádal s druhou premiérou, jsem utrousil řadu poznámek na adresu libreta. Tak se znovu stručně podívejme na uzlové body děje Normy. Předně si řekněme, že Norma není kladná postava a dodejme, že tím už musí být sympatická. Je nejednoznačná a v mnohém nadčasová.
Norma je společensky i mocensky vrcholně postavená žena, jež dobře ví, co je jí zapovězeno a dobře ví, kdo je nepřítel. Přesto podlehne citům a mocnému volání lásky, a nejen že flagrantně poruší slib čistoty a navíc vskrytu zplodí dvě děti. Z toho je jasné, že ani po prvém dítěti se nezamyslela a pokračovala ve vztahu dál, až přišlo další dítě. Myslela jen na sebe a kalkulovala chybně.
Na lidových churalech dobrých Galů velezrádně tlumí bojechtivost a její holubičí taktika je podezřelá. Plánuje však ještě horší čin. Chce zběhnout a jít se svým milým Pollionem do Říma. V této chvíli nemáme žádných iluzí a nejsme na její straně.
Tu vypuká smrtelný konflikt, jehož zdroje jsou zcela uvěřitelné a pochopitelné. Pollione o ni už nestojí, a co je horší, vymění ji za Adalgisu. Ta nic netušíc, svěří se Normě, neb potřebuje být vyvázána z veřejné služby kněžky. Norma ji velkomyslně propustí, avšak vzápětí se provalí, že ten milenec je Pollione. Na Normině zuřivé zlosti není nic nepřitozeného a k tomu přičtěme, že dobře ví, jaký trest jí hrozí. Nezkušené, svedené a zásadové děvče Adalgisa nato vztah s tím hrozným chlapem ukončí. Normě, jíž se zhroutilo vše, letí hlavou povinnost k dětem a zbytky naděje, když ti ta pomine, napadne ji, že zabije děti. Naštěstí v opeře na rozdíl od divadelní předlohy zdravého rozumu nepozbude a nyní už bude správná holka.
Pollione osudově pochybí a užije vůči Adalgise násilí, zjistiv, že s ním do Říma nechce. Tím činem propadá smrti na obětní hranici a Adalgisa s ním. Norma splatí své činy, veřejně se přizná, zachrání Adalgisu a také za Polliona zalobbuje. Ukáže se, že je skutečný formát a dáma. Pro děti zajistí pěstouna a hotoví se k smrti. Tu se poněkud nepravděpodobně Pollione rozhodne, že zemře s ní, místo, aby se postaral o děti. Ještě netuší, jak nekomfortní konec si zvolil. Ale jak pravím, je to ve scénáři.
Tyto tragické osudy obalí Bellini nádhernou hudbou, jež tentokrát prolíná celou operou, která se do jisté míry odlišuje od dosavadní praxe a musela už v tehdejších posluchačích zanechat nezapomenutelný pocit. Norma je hudební drama na vrcholu romantického belcanta a svou hudební uceleností oslovila i zapřisáhlého kritika soudobé opery, Richarda Wagnera. Však premiéra nevyšla, jak už to bývá, ale nakonec se toto excelentní dílo prosadilo.
Celé belcanto pak na téměř století upadlo do nezájmu a doplatilo na zpozdilé ředitele a impresária a předsudky a dobový vkus. Až se objevila jedna americká Mařenka řeckého původu a dala zapomenout na všechny předsudky. Je především zásluhou jejího umění a talentu, že se belcanto vrátilo plnohodnotně do operních domů. Pozor však. Je tu další překážka. Norma klade nesporně vysoké nároky na pěvkyně a pěvce a pro mnohá divadla může být limitujícím faktorem kvalita sólistů, kteří jsou k dispozici. Přece první Norma, slavná Giuditta Pasta, ji zpívat nechtěla, soudíc, že je nezpívatelná.
Už proto je nutno složit Národnímu divadlu (záměrně pro jednoduchost nerozlišuji, přestože se hrálo a zpívalo ve Státní opeře) poklonu. Musíme se pokoušet a můžeme i chybovat, jen se nesmíme podceňovat a bát. U nás se v Národním divadle Norma hrála naposled v roce 1884 a v Novém německém divadle (dnes Státní opeře) v roce 1905. To je dostatečně výmluvné. Kdybychom uznali, že doba belcantu nepřála do 50. let 20. století, musíme poté vidět, že ještě další půlstoletí u nás trvalo, než se Norma ocitla na scéně.
Znovu a nikoli naposled musím pochválit Aleše Brisceina jako věrohodného Polliona a snad ještě více energicky působící a přesvědčivou Janu Horákovou Levicovou jako Adalgisu. Pro Marii Fajtovou to musí být také nezapomenutelné, neb musela ze sebe vydat vše a umím si představit, jak těžké byly zkoušky a příprava. Nebudu zde rozhazovat plné hrsti chvály, neb, jak známo, mám střet zájmů a už jsem chválil dosti a někdo by mohl zpychnout a to, jak známo, předchází pád.
Vlastně proč tolik slov na tři essaye. Možná jsem na to přišel. Když jsme dětmi, přijímáme silné umělecké zážitky s veškerou dychtivostí mládí, zůstávají v nás po celý život a stále se k nim vracíme. Jsou vzorem a argumentem a to evangelium pak šíříme dál. Já mám s Normou 2015 stejný pocit okouzleného chlapce, poprvé vidícího Lazebníka sevillského, Prodanou nevěstu, Čarostřelce, nebo Bludného Holanďana, mám-li jmenovat jen několik oper ze svého hudebního zasvěcování. Babička říkala, že je člověk dvakrát dítětem a měla pravdu. Na mě to přišlo letos 4. října a je to docela milé.
A s těmi děvčaty v opeře to mám tak, jak Robert Merle vkládá do úst svému hrdinovi v oné třináctidílné sáze počínající Dědictvím otců: „Často jsem si pomyslel, že jsem-li šťasten, že jsem muž, pak proto, že jsou na světě ženy. A musím dodat, že se denně obracím vášnivou děkovnou modlitbou k Pánu, říkaje, díky, můj Bože, že jsi stvořil ženu…“
Jsem rád, že žiju v době, kdy Marie Fajtová zpívá ve vrcholné formě a že já sám se nacházím ve formě přijatelné. A že si můžeme občas elektronicky vyměnit pár slov. A že snad vydá další desku. A že další zážitek bude právě v Litomyšli 24. června 2016. A oné panence s rudými vlasy a rozpaženýma rukama z Litomyšle jsem přisoudil druhou legendu. Norma říká: „Pojďte k mamince, miláčkové, nezabiju vás a děda se o vás postará.“
