Něco hudebních ukázek pro radost a tomu viru pro zlost 18

   Na programu máme Černou galaxii, tj. dámy a pány, jež se takzvaně korektně zovou Afroameričané.....

To já z úst nevypustím, přestože mi je rasismus jakéhokoli druhu a neúcta k jiným a odlišným lidem, národům a kulturám z duše odporná stejně jako ti, kteří jsou nositeli takového jednání. Myslím, že vztah slušných lidí k ostatním spočívá v uznávání rovnosti mezi lidmi, jak to říkali a mysleli ti největší duchové a myslitelé. Slovo černoch na tom nic nemění. Něco jiného je, když o určité oslovení požádá jedinec sám.

   Jsem zkrátka proti cenzurování Marka Twaina. Jestliže v hlubokém 19. století černoch byl negr a současníci o tom psali, je to pro mě výpověď o názorech lidí té doby a nechci, aby mi to někdo nežádoucím způsobem korigoval a historií kroutil. Mimochodem Mark Twain byl zřejmě velmi slušný člověk. Proto přijměte, že následující umělci jsou černí. Mám k nim úctu jako k umělcům i lidem a šel bych s nimi do hospůdky hned.

   Kontraaltistka Marian Anderson (1897-1993) byla v roce 1955 první černou dámou v Metropolitní opeře, zpívala především koncertně a rovněž skvěle spirituály, jako tady v Deep River:

 nebo árii z Janových pašijí:

 Pozoruhodné je její tmavé a hluboké přednesení sopránové árie Casta diva. 

   Sopranistka Camilla Williams (1919-2012), zde jako Aida:

a zde jako Bess:

   Simon Estes (1938) v jedné z nejpůsobivějších barytonových árií v celé operní literatuře:

A zde ve slavné písni:

   Shirley Verrett (1931-2010), mezzosopranistka, jejíž objev před asi 10 lety byl pro mě zjevením barvou a energií hlasu. Doslova sražen jsem byl tímhle nedostižným spirituálem, nejen hlasem a přednesem, ale i doprovodem. Vždycky jsem nadšen, když Wagnera zpívá černá pěvkyně, přestože Isolda je sopránová role:

 A ještě víc mě baví, když je náhodou Židovka a těším se, jak se Richard v hrobě obrací. Druhé navštívení génia mi bylo takzvané altové sólo Julie z Berliozovy dramatické symfonie Romeo a Julie. Co tomu říkáte, milá Aneto Bramborová?

   Leontyne Price (1927), možná v naší galaxii hvězda nejjasnější, anketou BBC řazená na 4. místo mezi sopranistkami všech dob za Mařenku Callasovic, Joan Sutherland a Victorii de los Angeles. Výtečná nejen ve verdiovských dramatických rolích:

 ale i v Puccinim

 nebo jako Rusalka: 

 či v písních:

   Grace Bumbry (1937), mezzosopranistka a šťastná dáma, jíž umožnilo zdraví zpívat ještě donedávna, ale tahle árie je sopránová:

Uvádí ji jiná slavná sopranistka Beverly Sills.

   Jessye Norman (1945-2019) sopranistka impozantní barvy a energie hlasu. tady v nejkrásnější a nejpůsobivější árii anglické opery:

 a zde též ve slavné písni

 Zemřela loni ve stejné době jako náš nejslavnější hudební živnostník a skoro nikdo si toho nevšiml, jen slušná Česká filharmonie vystavila ve foyeru její portrét. Byla to obdivuhodná dáma.

   Kathleen Battle (1948), sopranistka nesmírně talentovaná a trochu hůře s tím nadáním hospodařící zde v Agnus dei jedné z nejkrásnějších mší, Mozartovy Korunovační:

   Eric Owens (1970) basbaryton, jenž nedávno zářil jako Porgy a zde jen krátká ukázka: https://www.youtube.com/watch?v=mhy5ahxm1zI. Tady pak jako Wotan ve Zlatu Rýna plísní zlodějského Albericha v nezapomenutelné sérii v Met pár let před dvoustým výročím Wagnerova narození a tady jako Macbeth:

    Lawrence Brownlee (1972) tenorista, jehož jsem viděl jako prince Ramira v Rossiniho Popelce, o níž zde hovoří s častou a velmi půvabně zralou Popelkou, Rosinou a Jezerní paní Joyce DiDonato a zde uzavírá Lazebníka s druhou nejkrásnější mezzosopranistkou světa Isabel Leonard (viděl jsem)

 a tady s tou nejkrásnější v Popelce:

 Lawrence zde povětšinou na dortu, ale ta nejsladší odměna bude za chvíli jeho. Kouzelná je scéna, kdy Popelka tyranskému otci a zlým a blbým sestrám odpouští a krmí je dortíčky. Elina mě tak oslovila hlasem i krásou, že si ji dáme jednou v hudební monografii.