Něco hudebních ukázek pro radost a tomu viru pro zlost 12

Ode dneška budu publikovat seriál o různé hudbě zatím jen každodenně dávaný přátelům. Začnu dvanáctým dílem, prvním z trojice o blues.

Dnes, jak již praveno, otevřeme seriál o blues, hudbě základní pro celý současný jazz i populární hudbu. Udělám to nejen proto, že blues je grunt a jazz a pop jsou špunt, nýbrž zejména proto, že tuto hudbu má ráda dívka Aneta, jejíž milá a srdečná psaní jsou pro mé vzdorování koronaviru podstatná, neb pozitivní mysl půl zdraví.

   Tak tedy milá dívko Aneto a ostatní spanilé čtenářky a stateční čtenáři, začneme znovu u jednoho z prvních protagonistů Big Billa Broonzyho a jeho temného blues: https://www.youtube.com/watch?v=TuM_wimHj6c .

   Za jednoho z otců šiřitelů nutno nesporně považovat Muddy Waterse, jehož album zobrazené v této ukázce, lze prohlásit za jednu z učebnic blues. https://www.youtube.com/watch?v=mQAhLUnV1FU&list=PLgDXL3BjY36-IGQU6AoKdAW0Cibn5P5Os.   Vpravo pak máte všechny skladby alba. Přátelé, teď už musíte mít tu správnou náladu a pocit, že to spraví jedině bourbon. Robert Johnson tady ukáže, jak to je s ním a ďábelským blues. (Tartini kdysi vyprávěl, jak mu ďábel vnukl ďábelský trylek do jedné houslové sonáty). https://www.youtube.com/watch?v=3MCHI23FTP8.  Tenhle mistrovský kousek se jmenuje analogicky k jednomu nezaslouženě slavnému anglickému králi řečenému Lionhearted, na rozdíl od naší dámy, jež měla srdéčko dětské. Hudba a zpěv vypadají jako stížnost, nikoli jako opěvování: https://www.youtube.com/watch?v=tNhBoZ3ypxU&list=PLTc1olkPrwI9ILbnkDzfoEDYGwYaEUhWK .

   Nepřehlédnutelnou osobností byl též muž, jenž si trefně říkal Howlin' Wolf. My si dáme slavnou Lžíci už proto, že podobně jako u jazzu lze mnohá blues označit jako standardy, jež pak mnozí oživují a znovu nahrávají, mnohdy v objevných aranžmá: https://www.youtube.com/watch?v=3LFjHo7Cdrw . Lžíci později opět pozvednou Cream, o nichž budeme hovořit v některém z dalších dílů věnovaných blues osvojenému rockovými hráči a skupinami. To samo o sobě je příběh nad příběhy. Vyjící vlk ještě jednou vyje pro svého miláčka: https://www.youtube.com/watch?v=BpfcPAUXWGc&list=PLw59t7Rf7dKIoeGxArsF2Bsvola1ulOmJ  

   https://www.youtube.com/watch?v=PsfcUZBMSSg   Huddie William Ledbetter, řečený Leadbelly tady zpívá píseň, jejíž název Where Did you Sleep Last Night připomíná Lennonovu výčitku Paulovi v roce 1971 za to, že dle jeho názoru skládá špatně a jmenuje se to How do You Sleep. Poté si v podání Leadbellyho dáme Dům u vycházejícího slunce v původní podobě: https://www.youtube.com/watch?v=y5tOpyipNJs  .

   Zde totéž uslyšíme s Animals a z počátku 60. let.  https://www.youtube.com/watch?v=uS90B4sZf7U.  Jedna z nejvýznamnějších písní šedesátek. Bourbon došel, doléváme.

  https://www.youtube.com/watch?v=O8EMo-_6ynI&list=RDO8EMo-_6ynI&start_radio=1&t=0 . Rhiannon Giddens a kapela, jež zní jako od Kusturici. Leč jazzový standard povstalý z blues a Dannyho Smiřického oblíbený kus. A je u toho také všestranný jeden z králů violoncella Yo Yo Ma.

Chřestýší blues Charlie Pattona, jemuž přezdívali Hlas z delty  je drsným obrazem, jenž evokuje smrtelné křeče uštknutého chřestýšem kdesi na hranici USA a Mexika. https://www.youtube.com/watch?v=ZRWn3zYas_I  .

Dnes jsme tu měli samé muže a jako ozdobu výjimečnou Rhiannon Giddens, již jsem si velmi oblíbil pro její neokázalý, leč přesvědčivý projev. Ona je takovým nizozemským zátiším ze 17. století. Aby tu nebyla sama, vzdáme úctu patrně královně blues, jež žila krátce (43 let) a vládla ve 20. a 30. letech a zanechala dojem dodnes. Někdo by řekl, že byla bluesová Maria Callas. Zítra se k ní vrátíme a seznámíme se se samými dámami a muže na ozdobu také dáme jediného.

Už jsme tu měli jednu dětskosrdcatou a teď máme, jak se na blues sluší, dolesrdcatou, patrně ji zanechal svedenou a opuštěnou: https://www.youtube.com/watch?v=MBwuuhSStcU