Na podzim 2016 třikrát do Metropolitní opery

Rozhodl jsem se, že samostatně o jednotlivém představení budu psát jen tehdy, půjde-li o mimořádnou událost, jež mě osloví v míře větší než velkolepé.

     To nebyl případ prvních tří záznamů v kině Oko. Letošní sezónu zahájil 16. října majstštyk Richarda Wagnera Tristan a Isolda, o níž mnozí soudí, že je Wagnerovým vrcholným dílem. Já po absolvování celého Prstenu Nibelungova, Parsifala a Mistrů pěvců norimberských z pozdních skladatelových oper bych se k tomu názoru připojil. Přesto mám v největší oblibě Mistry. Opera Tristan a Isolda je vystavěna na raně středověké irské legendě a postrádá tak onu germánskou temnotu a nesrozumitelnost Ringu. Wagner se netajil tím, že touží jednou zpracovat téma tragické a bezvýchodné lásky, když už se mu jednou nevedlo v komickém oboru s operou Zákaz lásky.

   Tahle opera by mohla sloužit jako školní ukázka pokleslého romantismu, který opěvoval lásku tak, že nad ní lkal a cpal ji všude a vše jí zdůvodňoval a omlouval. Typickým znakem této vývojové etapy je přesvědčení, že ideálem je se zamilovat, a to bezohledně a pak nakonec položit na oltář lásky život. Zamilovat se, krátce milovat a zemřít z té lásky. Nic na tom nemění to, že se Tristan nezamiloval samovolně, ale díky nápoji lásky, takže mu nelze vyčítat, že zradil svého krále a odloudil mu nevěstu, jak to vypadá zvenčí a jak si to král oprávněně vykládá. Vážení pánové, až vám ta vaše bude nabízet něco k pití, rozum do hrsti.

   Tohle je Tristan a Isolda a od prvního tónu předehry po Isoldinu smrt z lásky na závěr složil Wagner těm romantickým bludům nehynoucí poklonu svou hudbou. K libretu jsem svůj názor řekl, patří k tomu nejhroznějšímu, co bylo kdy napsáno. Jediné chvíle stojí za pozornost, scéna, kdy král Marke trpce lituje, že Tristanovi, který je mimochodem velmi nesympatická postava, tolik důvěřoval.

   Německý basista René Pape v roli Markeho zde osvědčil svou pozici zřejmě prvního světového basu a výtečného herce. Obě dámy, švédská sopranistka Nina Stemme jako Isolda a ruská mezzosopranistka Jekaterina Gubanova jako její společnice Brangäna dostály své prvotřídní světové pověsti a představení svým výkonem ozdobily. Tristanovi australského tenoristy Stuarta Skeltona podle mého názoru něco chybělo na dramatičnosti. Obtížné hlasové nároky však zvládl.

   Scéna vycházela z prostředí vyplněného ocelovou konstrukcí, jež evokovala podpalubí veliké nákladní lodě. Před jednáními při předehrách se na závěsovou stěnu promítaly docela depresivní a zajímavé černobílé obrazy lodí na rozbouřeném moři a další obrazy inspirované mořem. Vlastně se celý děj odehrával v ocelovém městě na moři, což dobře ladilo s tragickým dějem. Z tohoto hlediska byla inscenace přijatelná.

   Nevím však, zda bych se dal přesvědčit, abych na tuto operu šel znovu u nás do divadla. Musel by to být mimořádný režijní výkon a výjimečné obsazení.

   Na Dona Giovanniho o čtrnáct dnů později jsem šel ze tří důvodů. Tím prvním bylo zkontrolovat Adama Plachetku, jak se vyrovnal s povýšením z role trouby z lidu Masetta na samotného sloužícího Dona Giovanniho Leporella a zda nám v té Americe nedělá ostudu, když doma z krve a potu českého dělníka vystudoval.

     Druhým důvodem je obsazení titulní role britskou hvězdou první velikosti Simonem Keenlysidem, jehož jsem v této roli obdivoval už jednou v curyšském představení na Mezzu, kde měl tu čest svádět Martinu Jankovou v roli Zerliny, a vysoce jej ocenil co Oněgina v přenosu z Londýna. Navíc mám s ním doma skvělou desku válečných písní vydanou ke stému výročí vypuknutí Velké války. Za třetí Dona Giovanniho mám v takové vážnosti, že bych na něho snad šel vždy, je–li tak zajímavé obsazení.

   Mezi dámskými postavami se objevuje velmi krásná švédská sopranistka Malin Byström s měděnou hlavou v roli dony Elvíry a neseversky emotivně rozehraje smrtelně uraženou, leč stále po svůdci toužící ženu. Dona Anna v podání ruské z Abcházie pocházející sopranistky Hibly Gerzmavy prokazovala dostatečně onu potřebnou posedlost pomstou za zabití otce a nezbytnou odmítavost vůči svému snoubenci donu Ottaviovi, dokud nebude pomsta dokonána. Leč nenadchla mě. Don Ottavio v podání amerického tenoristy Paula Applebyho byl správně otráven chováním své snoubenky, které nečekal, a marně se ji pokouší odvrátit od umanutosti pomstou a připomenout sebe a plánovaný sňatek. Italská pěkně kudrnatá sopranistka Serena Malfi v roli lehkomyslné a skotačivé Zerliny nedosáhla kouzla Martiny Jankové, ani Mojci Erdmann. A Masetto v podání britského basisty Matthewa Rose byl věrohodný jednoduchý hoch z ulice. Hlavní postavy si nechávám na konec.

  Simon Keenlyside (1959, tedy vrstevník Renée Fleming), v titulní roli herecky i pěvecky téměř dokonalý, jen jsem musel konstatovat, že mu v tváři viditelně hlodá čas a už není ten dámami obletovaný londýnský dandy z Regent Street. Zato Renée je jako zářivá dívenka a už se těším v květnu na její Maršálku v Kavalíru s růží, kterého ztvární v kalhotkové roli Elina Garanča.

  A náš Adam svého Leporella pojednal jako trochu drzého sloužícího, který dělá vůči pánovi svébytná gesta a obličeje a není nijak pokorný. I jeho hlas se nesl v tomto duchu. Občas trochu připomínal Švejka v podobné situaci burše u nadporučíka Lukáše, který nenechal také žádnou sukni nepovšimnutu. Ano, teď jsem to trefil. Leporello zřejmě Haškovi posloužil jako vzor pro Švejka. Konečně Adamovi se zřejmě v Americe daří, když vypadá tak blahobytně. Kateřina by ho měla trochu prohánět a večer přimět k jiné činnosti než vysedávat u televize a sledovat opery. Já mít tak krásnou ženu, tak vážím nejvýš šedesát kilo.

   Celé představení sice bylo v kulisách toho před třemi lety, ale mělo solidní metropolitně-operní kvalitu hudební, hereckou i scénickou. A Mozartovi nikdy nemůžeme být dost vděčni. Opravdu předstihl dobu a až Wagner s Verdim se mu v opeře vyrovnali.

   S velikou zvědavostí jdeme 18. prosince na operu Láska zdaleka, dílo soudobé, což začasté znamená jisté riziko. Já mám v tomto ohledu větší odvahu než Hanka, která před blížící se nedělí 18. prosince trochu váhá. Autorkou opery je finská skladatelka Kaija Saariaho. Velmi brzy se ukáže, že jsme volili správně, neb jde o představení, v němž se téměř vše daří. Ne tak již názvu, ten je jako obvykle našimi hlupáky zpotvořen, neb originál dle francouzského libreta zní: L’amour de loin, což by každý, zejména ten, kdo děj zná, přeložil jako Láska na dálku.

   Děj je dosti prostý, stárnoucí trubadúr Jaufré v podání impozantního amerického černého basisty Erica Owense je přesycen žitím a na mysl se mu stále vkládá vidina jakési v dálce žijící krásky, do níž se zamiluje. Nakonec za pomoci Poutníka, což je třetí postava ztělesněná v kalhotkové roli americkou mezzosopranistkou Tamarou Mumford, cestuje namáhavě na křižácké lodi do Tripolisu v severní Africe, kde má taková dáma být k nalezení. Ta již o něm ví a velmi pochybuje. Jaufré po cestě onemocní a v Tripolisu umírá, leč podaří se mu s vysněnou jménem Clémence, již ztělesnila americká sopranistka Susanna Phillips, setkat a láska se může rozhořet, aby byla brzy krutě uhašena.

   Nyní nastávají vrcholné chvíle, kdy Clémence nejprve viní Boha z krutosti a pochybuje o něm a nakonec dochází k poznání opravdové lásky, lásky boží, která přetrvá a překlene jakékoli vzdálenosti. Zprvu mnou tak oblíbený romantický vztah, jak býval zvykem v západoevropské společnosti 12. století jako dvorská láska reprezentovaná a hlásaná právě trubadúry, takže něco pro mě a nakonec hluboké zamyšlení nad boží rolí a láskou jako podstatou křesťanství. Pomněme, že jsme v hlubokém středověku.

   Tamara je učesaná a oblečená jako chlapec a tak se i vytrvale chová, leč i tak je znát, že má dobrý hlas a herecké vlohy. A na fotkách na netu vidím, že je hezká. Ta postava nemá jméno, mnoho toho ví, neb putuje a zná asi cestování a mnoho lidí. Susanna Phillips je trochu kyprá hezká americká holka, jíž je radost padnout do náruče, a která byla přesvědčivá jako zprvu tajemná a vzdálená dáma, poté dáma přemožená citem a nakonec rozzlobená a konečně naplněná poznáním. Jejímu hlasu i projevu není co vytknout, tak ji musím opět jako po její Fiordiligi loni v Cosi fan tutte pochválit, když už ji nemohu obejmout. V onom důležitém závěru doslova excelovala. Eric byl dle mého pěvecky překvapivě průměrný, což mohlo být způsobeno možná vysokou polohou svého partu, ale nezanechal ve mně dojem ani herecky.

   Hudba stojí kdesi na pomezí a má nejblíže k minimalismu, nechybí jí poutavé melodické linie, ani dramatický náboj. Vyvěrá z ní scénické dění a světelný design. Celkový účin je veskrze kladný, leč nelze ji, dle mého, provozovat mimo představení.

   Nakonec se musím zmínit o důležitých složkách představení. Scéna a osvětlení se autorům povedly nadmíru a u této opery jsou, myslím dosti podstatné. Kritička Havlíková, jejíž názor respektuji, se dala na Vltavě slyšet, že ten světelný design ji unavoval a Eric se jí nelíbil, jinak nic už neřekla, což je krutě málo.

   Myslím sice, že popisy nejsou i přes mou výmluvnost výstižné, přesto řeknu, že z pohledu diváků byla plocha členěna vodorovnými liniemi led světel, jež mohly být naplňovány libovolnými barvami a nejčastěji tvořily moře za rozličného denního režimu a osvětlení. K vystoupení sólistů sloužilo pojízdné a sklopné schodišťové rameno, kde bylo možno zaujmout horní, či dolní pozici a přecházet od jednoho konce na druhý. Poutník využil schodů jen v závěru, jinak se pohybuje mezi světelnými liniemi zleva doprava a zpět na loďce, odpichuje se dlouhou tyčí či veslem. Scéna měla prostý a v případě potřeby i zářivý vzhled a já jsem ji vnímal jako zdařilou složku představení.

   Oba jsme se s Hankou shodli na tom, že nás ta současná opera (z roku 2000) příjemně překvapila a po ní jsme šestadvacítkou přejeli na Žižkov, kde nás v Atriu čekala Rybovka.