Šťastná chvíle Dvořákova, Brahms nadšen, rakouská předlitavská dotace přiklepnuta a Simrock usoudí, že když tohle vytiskne, bude to kšeft. Po pár dalších úspěších celosvětová sláva toho zamlklého pražského violisty.
Mnohokrát již hráno a zpíváno i velkými zpěvnými osobnostmi. U nás v poslední době dvěma zralými a zkušenými dámami Simonou Šaturovou a Markétou Cukrovou za mé účasti s obvyklou výpravou na Lípu musiku na zámek v Děčíně. Už tehdy jsem měl doma s nimi desku.
Nyní po odpadnutí Ivy Bittové, jež u Šimona a Judy měla 28. února původně koncertovat, šikovný dramaturg FOK Rudovský domluvil s aktéry nahrávky Simonou a klavíristou Vojtěchem Spurným tento záskok. Na něm je pro mě nejlepší zprávou to, že Markéta zaneprázdněna, a proto oslovena a získána sošná kráska Monika Jägerová s hlasem barvy portského vína. Ta změna avizována již dlouho předem. Kdo mé eseje sleduje, ví, v jaké vážnosti Moniku mám a jak obdivuji její hlas i vzhled (jak vypadá, tak zpívá). Naposledy loni na podzim v Domě U Černé Matky Boží (hle, jaká změna pravidel při psaní názvů) s písněmi Slávy Vorlové na texty Olgy Scheinpflugové.
Nyní nutno pro mé spanilé čtenářky říci něco k cvičebním úborům dam. Simona je v blyštivé (já používám výraz blysknavé) černé se zelenavými odlesky. Ostatně sami uvidíte na fotkách. Zato Monika zvolila jednoduché šaty modrotiskové s jemným vzorováním a dole bordurou vypadající krajkově. Modrotisk je moravsky velmi konformní a také UNESCO jej zapsalo na seznam nehmotného dědictví. Střevíčky spíše sandálky a celkový dojem dokonalý. Škoda, že nejsou zapsány krásné české i slovenské pěvkyně, ale ty nejsou nehmotné, natož nemovité.
Dnešní program dovedně rozdělen na úvodní blok z Moravských dvojzpěvů op. 32. Možnost, Jablko, Věneček a Hoře. První pocity po oček hození s Monikou, že jako o sobě víme a jsme rádi, že tu jsme, vyplývají z archaické moravsky obohacené a zabarvené češtiny.
A ty texty mnohdy výživné i zábavné a téměř vždy tu je panenka a syneček a občas veselost a jindy slzy. Hned v tém prvém zpěvu panenka zaplakala, že to s chlapcem nevyjde, neb se to má splnit, až žežulka třikrát zakuká, děvče roní slzy, že na Vánoce žežulky nekukají. Na to syneček, že Pán Bůh mocné a dobré a způsobí, že i žežulka na Vánoce zakuká. Fantastická je píseň Věneček, v níž tento slíben synkovi, který po ní šel. Následuje dialog dívky a toho vínku, v němž ona se ho ptá, co má udělat, zda ho má opustit, či si ho nechat. Takový židovský vyjednávání jako od Šaloma Alejchema. Hle, jak moudrý byl ten vínek, praviv Má panenko krásná, nestrhaj mia z jasna, trhaj mia na podzim, až sa já zhotovím.
Po tomto inspirativním úvodu, jenž skvěle naladí, zazpívá Simona sólově známou Dobrú noc, má milá a Ej, já mám koňa faku, což bratři Britové překládají jako „I have a faithful mare“ a znamená to Mám věrnou klisnu). Jiným způsobem jsem se nemohl dovědět, co to je kůň faka. Ach, ti Moravané. Když už jsme u toho ach, u vstupního pultíku dnes ta dlouhovlasá půvabná rusovláska se silnými brýlemi, jež minule u vstupu, jak popíšu v koncertu renesanční hudby před týdnem, který bude součástí běžného přehledu FOK na jaře. Nakoupiv u dívky program, prohodím osvědčené: „Ach, ty české rusovlásky!“ a sklidím úsměv o teplotě 38,7.
Nyní z důvodu oddechu pěvkyň zařazeno klavírní intermezzo, Vojtěch přehraje čtyřdílné Eklogy, jichž si Dvořák nevážil, což se stává u mnohých (viz Bruckner, který se dokonce dával ukecat a stále něco v symfoniích měnil). Tyhle Eklogy jsou chvíli radostné a hravé a chvíli zvážní a virtuózně perlí.
Ještě v prvé půli další úsek Dvojzpěvů, a to oslava vytrvalosti téměř k zfilmování jménem A já ti uplynu. Po synečkově přednesení, co vše udělá, dojde děj k sebevědomému prohlášení: „A ty přec budeš má, lebo mi tě Pán Bůh dá!“ Pokračujeme Veleť vtáčku, Dyby byla kosa nabróšená a V dobrým sme se sešli. Přestávka a jdeme na šťávu a víno a Hanka tu potká známé dámy.
Po přestávce si nejprve Monika dá dva kousky pro alt v podobě Dvou písní na lidové texty Začne moc milou ukolébavkou Spi, mé dítě spi. Poté dává Když tě vidím, má panenko (Překážka v pobožnosti), která je tak výživná, že ji tu musím ocitovat:
„Když tě vidím, má panenko,
při mši na modlitbách dlít,
nic mi nelze Bohu sloužit,
musím na tě stále zřít.
Kdybych Boha tak měl v lásce,
jako tebe v lásce mám,
byl by světec ze mne dávno
nebo anděl Páně sám.“
Monika úplně září a já s ní (přesněji řečeno šklebím se jako blbec).
Hle, jak si namluvit děvče, nejlépe jíti v neděli do kostela
Dále program jde svou cestou a působí mi radost, jak jim, to, kráskám, jde. Zpívá se Slavikovský polečko malý, Holub na javoře, Voda a pláč, kde si panenka postěžuje, že k nim žádný nechodí, že je chudobná, další je Skromná, a praví, že není ani fialenka, ani rozmarýna, ale že je galánka švarného šohajka. Zelenaj sa zelenaj, což signál, že se svatba blíží, a nakonec je přání otcem myšlenky, neb na vršku jedle se zelená halúzka. V Zajaté žalo děvče trávu a pán si jí všiml a vyrazil za ní a zřejmě dosáhl svého i tím, že se jim navzájem líčka líbijá. Neveta je smutná píseň zřejmě zabitého myslivca, který se obává, kdo za galánečkou chodit bude? Když už ses synku nechal tak blbě zastřelit, včil sa nestarej, galánečka si už poradí.
Jeden z nejlepších textů je na závěr Šípek, kde šlo děvče na trávu a ježto jí sekání moc nešlo, upadlo do bréče, když tu pojednou našlo šípek a na něm kvítek, ten jí radí, aby ho netrhala ani v létě, ani v zimě, leč jen z jara, kdy krása vydrží.
Po koncertu volám na Moniku, jež se shromáždila s pár známými a Simonou u vchodu do zázemí kostela a když přijde, u našeho hloučku se zastavují dámy a Monice chválí cvičební úbor z hlediska střihu i výběru materiálu a kladou švandlenkovské dotazy. To jsem Vám ještě neřekl, že Monika je šikulka, která si ty šaty ušila a také si ráda uplete, jak dosvědčí facebook. Je osvěžující být po koncertě s touto dívkou. Asi je vám jasné, že z mých rtů plynou jen slova chvály. Ve svém třetím životě si namluvím takové děvče (druhý je už zadaný, hádat můžete jen jednou). Ptám se také na doktorát, ještě asi 2 roky studia v Lipsku a velká zátěž. Rovněž se ptám na to, kdy bychom mohli usednout v Atriu k vyprávění o mé cestě do USA před 30 lety. Jak to půjde, musím být, jako ostatně celý život trpělivý. Jediného lituji, že Simona byla tak obležena, že jsem se k ní nedostal k poděkování a slovům obdivu.
Už na začátku potkávám Čepelákovy, jasně, Věra je aktivní sborová zpěvačka a Dvojzpěvy také již zpívala. Z předních řad se na závěr vynoří Sylvie vyloženě nadšená a říká, že byla na té renesanci a neviděla mě a moc to chválila. A venku Monika Hance upřesní, že to dnes nebyl Dvořákův klavír z muzea.
