Moje Struny podzimu 2015

 Letos jsem si z nabídky vybral pouze dva koncerty, šel bych býval i na Cassandru Wilson, leč termín již obsazen Velkým C. I tak opět potvrzeno, že tento festival je opravdovým hudebním pohárem živé vody v počínajícím podzimu.

   Stejně jako loni Mariza, i letos festival otvírá dáma. Jmenuje se Maria Concepción Balboa Buika, narodila se v roce 1972 na Kanárských ostrovech a má tedy španělský pas. Říká si stručně Buika. Nelze ji nikam zařadit a nesedí na ni žádné krabičky. Ona by se z nich probourala libovolnou stěnou ven a pak by spustila po španělsku, či portugalsku, anebo v africkém hudebním jazyce, nezapomínajíc na jazz, soul a flamenco. Je nasáklá tolika vlivy a styly, že je zbytečné se pokoušet o jakoukoli kategorizaci. Především je to výrazná osobnost, jež šíří od prvého pusy otevření, gest a oček hození nesmírnou životní energii.

   Její představení ve mně nezanechalo vzpomínku na jímavou, nápaditou a krásnou hudbu, nýbrž na výjimečnou hudební osobnost a dámu, jež umí obecenstvo očarovat a plně si získat. Desku bych si nekoupil, neb si myslím, že bych se ani o milimetr nedokázal přiblížit zážitku ze živého koncertu. U ní by bylo nutno mít aspoň dvd. Jsem však rád, že jsem na Buiku šel.

   Druhým zastavením se stalo vystoupení amerického varhaníka Camerona Carpentera 25. října ve Foru Karlín. Tento pán si nechal za milión dolarů postavit dle vlastního návrhu mobilní varhanní soustavu sestávající z deseti čtyřčlenných skupin reproduktorů schopných vydat příslušné zvuky varhanních píšťal.

   Tento gigantický nástroj ovládá Cameron od pultu, který odpovídá typickému varhannímu manuálu s pedály, avšak jeho rozsah je mohutný a rozvinutý a umožňuje Cameronovi ovládání, které asi u klasických stacionárních varhan nenajdete. Ovládací pult se tak více podobá velínu jaderné elektrárny a Buxtehude, Bach, Telemann, či Widor by oči kulili.

   Cameron, který už v jedenácti letech dokázal hrát Dobře temperovaný klavír, což před ním dokázal jen geniální Glenn Gould, tak může plnohodnotně předvádět varhanní hru kdekoli v prostoru vnitřním i vnějším, kde je dostatečný příkon proudu. A ten nástroj umí zvukově jistě víc, než ty nejbohatší varhany.

   My v prvé části koncertu slyšíme, jak na tyto megavarhany lze hrát J. S. Bacha a jeho Triovou sonátu č. 3 d moll, BWV 527, Francouzskou suitu č. 5 G dur, BWV 816 a Preludium a fugu h moll, BWV 544. Je to velkolepé a doprovázené drobnými improvizacemi a ozdobami, leč Bachův základ držen přísně v mezích.

  Druhá část koncertu začne ukázkou, jak umí Cameron uchopit klasickou nevarhanní látku a hraje svou úpravu předehry k Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským. Musím se přiznat, že jsem předlohu rozeznával obtížně. Poté ukázal své schopnosti i možnosti velenástroje ve dvou vlastních improvizacích, jedné klidnější a komornější a druhé výrazné a mohutné.

   Koncert končí návratem k známé Bachově Chaconně d moll z Partity pro housle č. 2, BWV 1004, již příkladmo před dvěma lety na koncertě v kostele v Litni hrála na housle Tatiana Daubek, vnučka Jarmily Novotné. Dočkáme se též jednoho přídavku.

    Výjimečný zážitek a po něm ještě možno jít na představení naší velmi nadějné a hezké varhanice a skladatelky Kateřiny Chrobokové, jež si říká KATT a jde také cestou vlastního mobilního nástroje, ovšem poněkud menšího. To už je na nás moc, přestože sleva je lákavá, a jdeme radši na jedno.

   Mimo jiné jsem ocenil sál i přilehlé vybavení dvojbarem a velikými toaletami a ohromnou šatnou a rozsáhlým foyer před sálem i v přízemí. Toto zařízení se velmi podařilo architektonicky i provozně a nikde žádné fronty a nakupení lidí. A zřejmě i snadný úklid a údržba. Na rohu Pernerovy a Thámovy jsme s Hankou objevili maličký bar s crazy stoly a židlemi každý pes jiná ves a spoustou půvabných drobností na zdech a policích a nesmírně vlídnou a ochotnou obsluhou. Sem občas zajdu a dám si něco k jídlu a k tomu některý z pivních speciálů. Je to pět minut od Křižíkovy a u ústí vítkovského tunelu. To je hospůdka dle mého gusta.