Moje operní kinopřenosy podzimu 2015

Poněkud jsem své zpravodajství zanedbal, ale vysvětlím proč. Minulé dvě sezóny na portálu kinopřenosů zřídili blog a vyzývali veřejnost, aby posílala příspěvky s tím, že nejlepší odmění.

   Psal jsem jen já a jedna šikovná paní a jinak mlčení jehňátek. Dávali mi za to na výběr vždy dvojici lístků na vybrané přenosy, čímž jsem pokryl celou sezónu pro sebe a Hanku, popřípadě maminku, anebo Evičku, šlo-li o balet nebo divadlo.

   Po obě sezóny jsem tak chodil na přenosy zdarma a s uvážením toho, že do Světozoru stojí vstupenka 500 kaček, jsem tak za ty necelé dva roky získal vstupenky v hodnotě asi 24 tisíc a viděl téměř všechno, o co jsem stál. Samozřejmě jsem se snažil, jsa hmotně zainteresován, vždy napsat článek. Loni v létě ta nabídka skončila zřejmě pro naprostý nezájem veřejnosti a stimulace mé neukojitelné hrabivosti klesla k nule. Na sezónu 2015-16 jsem byl nucen koupit si abonmá, tentokrát na levnější záznamy do Oka.

   Ani český invalidní důchodce, jinak královsky placený, si nemůže dovolit chodit na drahé přenosy. A to ještě bude třeba koupit vybrané přenosy z londýnského Národního divadla a Královské shakespearovské společnosti. Až se vnoučata budou ptát, kam jsem to chodil, musím aspoň pro ně a historiky napsat jednoduchý přehled kinopřenosů podzimu 2015. Byla by tu díra v mých kulturních událostech a pak by se v neděli u Moravce všelijak spekulovalo, co jsem to dělal, zda jsem náhodou nepropadl neřesti. Tak se do toho dáme.

   Sezónu otevřel Verdiho Trubadúr ve scéně a režii, již používají řadu let. Představení v těchto kulisách a kostýmech jsem už viděl na Mezzu se Sondrou Radvanovsky v roli Leonory a Marcelem Alvarezem jako Manrikem. Tato opera se strašlivě tragickým a temným dějem, kde se vrší zlá tajemství, a leccos si musíte i domyslet, klade na aktéry vysoké nároky a já jdu jen pro obsazení, jemuž tentokrát vévodí poprvé roli Leonory zpívající Andulka a vedle ní jako hrabě Luna její krajan Dmitrij Hvorostovskij, jenž se oklepal z léčby Hodgkinova syndromu a celá Met ho má za hrdinu dne. Manrika si zazpívá méně známý Korejec Yonghoon Lee a jeho cikánskou matku Azucenu skvělá Ježibaba blahé paměti Dolora Zajick. Jdu na ty prvně jmenované a na Doloru a všichni jsou výteční. Pomalu si zvykněme na Andulku v dramatických rolích, už to nebude nikdy Taťána, ani Markétka, ani Mimi. A její krása stále probleskuje, leč poněkud kulatí. Ale dokud nedoroste nějaká nová zajímavá generace a invenční režisér a odvážný dramaturg, na Trubadúra už nejdu.

  Jako odvážný čin hodnotím své rozhodnutí jít na přelomovou a zcela neortodoxní operu Albana Berga Lulu. Lulu je pro většinu operních diváků sousto nestavitelné, leč lze je chápat jako jeden z modernistických pokusů o jakýsi Gesamtkunstwerk, neb tu nacházíme náročné herectví, příležitost hrát si s obrazy a scénou a dovedně užívat světla a různých efektů. Inscenaci vytvořil tým z loňského uznávaného Šostakovičova Nosu, a kdybych měl hádat, hned bych si na to vsadil. Nebudu zde líčit poměrně komplikovaný děj plný erotických náznaků, mužské hlouposti a ženské vychytralosti a havárií a nakonec rozvalení sociálních vztahů. Není tu žádná kladná postava, snad jedině kromě naivní hraběnky a všechny osudy směřují k nějakému tragickému vyústění a Lulu samozřejmě k násilné smrti.

   Pro jakoukoli sopranistku musí být tato role ohromná zátěž fyzická i psychická a není ve světě asi mnoho těch, které si ji mohou dovolit zpívat. V Met si našli Němku Marlis Petersen, loni Zuzanku ve Figarově svatbě a léta už ji chválí až nekriticky. Já bych ji také pochválil, ale to bych nesměl před časem na Mezzu vidět aspoň části Lulu s Francouzkou Patricií Petibon, darebákem a herečkou od Boha a k tomu ještě s Kanaďankou Barbarou Hannigan, která je opravdu zlobivá holka, dokonalá pohybově a navíc tak krásná žena, až to v roli Lulu může být nebezpečné.

   Uzavřu to poznáním, že o atonální hudbu příkladmo v podobě dalšího Bergova přelomového díla Wozzeck se už zajímat nebudu. Ale tuto Lulu jsem si užil jako příklad a především pozoruhodné divadlo. Je-li Trubadúr považován za dílo s nejasným obsahem, pak je Lulu nesrozumitelnost sama.

   Na Tannhäusera, kterého jsem s radostí viděl živě v ND, a Bohému, viděnou dvakrát s Andulkou, jsem tentokrát nešel.

  Zato jsem se těšil na Kouzelnou flétnu, již dávali na oslavu desátého výročí kinopřenosů z Met ze záznamu z roku 2006. Také zde se nebudu příliš rozepisovat, leč vysoce jsem ocenil režii a scénu a potěšil se fantazií režie a scénografie. Musel jsem se zamyslet nad chudákem už těžce nemocným Mozartem, jenž cítil, že mu ubývá sil a rodina není zajištěna a kamarádovi slíbil singspiel pro jeho lidové divadlo a dřel jako mezek a z toho ztrácejícího se génia vzešel Titus a klarinetový koncert a tato opera a aspoň první část a náčrt Requiem. Už jen ty čtyři věci by stačily k nesmrtelnosti.

   Operu si zřetelně užili všichni a nejvíc snad neodolatelný Papageno Nathana Gunna, jenž se mi už loni moc líbil jako partner Renée Fleming ve Veselé vdově. A poslouchaje pěkný a jemný přednes čínské sopranistky Ying Huang v roli Paminy, umínil jsem si, že zajdu u nás do Staváku na Flétnu a potěším oko i ducha Máří Fajtovou a srovnám naši scénickou tvořivost. Bude to těžké, Met nasadila laťku hodně vysoko, ale protože my máme Máří, odpustím našim leccos.

   Tak jsem si užíval podzimu 2015 v opeře v kině, avšak dominantním zážitkem byla Norma v SOpce, jak jistě víte, neb mě pečlivě sledujete.