Zdálo by se, že je to mnoho, ale když uvážíme dívčino umění a krásu, těžko si nepřát, abychom měli tu radost vidět a slyšet ji klidně každý týden.
Na Haydnových hudebních slavnostech dohodla, že 15. září se svými evropskými kolegy přednese Goldbergovy variace v úpravě pro smyčcové trio, což měla možnost hrát a nahrát na Maltě v roce 2015. Karanténa hudebníky nepustila do ČR, avšak pilná a spolehlivá Markéta vezme koncert na sebe a v rychlosti vybere ze svého repertoáru skladby pro sóĺové housle, jak zakrátko uvidíte. Mnozí jiní by koncert zrušili. Zástupce pořadatele a kastelán také velmi oceňují Markétinu nezdolnost. A ještě k tomu nám zajistí první řadu. Co pravím nám, vlastně svým lidem, neb kde jinde by měli sedět členové jejího Klubu přátel.
Malinko s Vaškem a paní Bobinou bloudíme po okreskách a nejprve se Štáhlavech, nad nimiž je v klínu lesa areál zámku Kozel, vedeni GPS skončíme nejprve na návštěvnickém parkovišti, což by znamenalo pracnou cestu pěšky do vrchu. Vzali jsme to tedy po cestě, jíž na Kozel jezdí dopravní obsluha a svatby, majíce můj parkovací průkaz ZTP. Vše v pohodě a ještě máme potíž s jedním lístkem, který nám chybí, leč spoléháme na Markétu. Honza tu není a nakonec nepřijede, neb ho u lékaře zdrželi nad míru. Požádáme ho tedy o číslo jeho vstupenky a máme to v pořádku. Dáme si pití a pizzu v kavárničce, kde obsluhuje dívenka zakulacená tam, kde dívenky mají zakulacené být. Na závěr mi to nedá a řeknu jí dle svého obyčeje, že je půvabná a milá, avšak řeči o kulatosti se zdržím, leč oko mé k té postavičce zalétá samo. Dostanu líbezný úsměv a teď už je na řadě koncert.
Markéta překvapí už svým oděním. Poprvé má na sobě bílou barvu a impozantní skládané šaty se zlatým pásem mají římský nádech z doby ba ba babičky Livie (Já, Claudius). Nemohu jinak, než vydechnout, že je vyloženě nádherná. Přes roušky tu vydechuje kdekdo. Požádám tedy přítomnou paní fotografku, aby mi poslala fotky, které já kvalitně nepořídím. Jeden z těch snímků půjde na stěnu a ostatní budou ozdobou archivu a rád se k té kráse budu vracet.
Nutno ještě poznamenat, že děvče pozměnilo účes a dosavadní osm let používanou ofinku nahradilo sčesáním na strany a pěšinkou nalevo. Do toho jí pramen vlasů zleva stále padá do oka a způsobuje pomrkávání. Já s tím okem soucítím a mám pocit, že mě v něm také něco svědí. A ještě občas z dlouhého rozparku probleskne nožka a poetické výtvarno tak dokonale vládne zámecké kapli.
Dívka vybraně oděná zahájí stejně krásnou vstupní Árií z Goldbergových variací. Naváže Sonátou č. 2, Obsession - Prelude na motivy Bachovy Partity E Dur pro sólové housle Eugéna Ysaye, což je skladba Bachem zřetelně vonící, avšak vyšperkovaná tím belgickým houslovým ďáblem do virtuózní podoby. Markéta se zde mocně blýská a předvádí, že hraje tak, jak vypadá. Nyní využije svého práva pozměnit program a zařadí Bachovu slavnou Chaconnu d moll. Virtuózní, nejdelší a nejčastěji hranou část Partity d moll, kterou Yehudi Menuhin označil za neúžasnější houslovou skladbu všech dob. A to neslyšel Markétu.
Program pokračuje Prokofjevovou Sonátou pro housle sólo D dur, kterou jsem Markétě sám doporučil, a jí se velmi zalíbila a svým charakterem mi připadá, jako kdyby byla psána přímo pro ni. Zjevně si ji užívá. Konec po skoro 80 minutách a jako přídavek návrat k začátku a závěrečná Árie Goldbergovek. Nezbývá k nim než dodat, že teď už snad dědek usne.
Přidáváme se k darujícím a já Markétě předávám v sáčku zabalený dárek, který jsem náhodně objevil cestou. Když se pak ještě vrátí do sálu, požádám ji, aby ho před námi rozbalila, neb chci vidět reakci. Jsou to hudební černobílé ponožky, jedna s notami, druhá s klaviaturou. Veselo kolkolem a sestra Kristýna, jež vedle balí noty a dnes řídí auto, se také hezky směje. Dnes je den fuseklový.
My pak poněkud bloudíme okolními lesy, což nakonec přináší zajímavou cestu s kuželem světla vpředu k Rokycanům na dálnici.
17. září se scházíme v Atriu a v baru už zase vrátivší se dívka Aneta studentka, která včera zapomněla na koncert Collegia Mariana, tak jí ukazuji program a ten zaujme hezkou blondýnku, jež v baru vypomáhá a ukáže se, že zpívá v Collegiu Vocale 1704 a že s ním bude pozítří zpívat v Mesiáši a v neděli byla též v Konojedech. Nepoznal jsem. Sbor byl daleko. Je to Pavla Radostová.
Nečekaně je tu mimo jiné hezounká dívenka Andulka hornistka ku kontrole lístků. Povídáme a ještě nemá dočteno, co jsem jí půjčil, a stále dočítá a přehrává texty, které jsem jí posílal v létě. Pozvu ji na sobotního Mesiáše, neb Jim Cool, můj Angličan, který je Američan, má volnou abonentku, jelikož musí být v karanténě. Měla by jistě radost. Děvče má cosi v rodině, ale zváží.
Malá Kateřinka nám obsadí první řadu a Markéta s Bohumírem trénují a jak vidím, hudební ponožky nikdo nemá.
Když koncert začne, hvězda večera, která tu dnes má celou rodinu, přijde očekávaně v jiných šatech než předevčírem. Dnes jsou v oblíbené tmavě červené, sametové a dlouhé a mají hluboký a inspirativní výstřih, zejména navozující klenoty světové intimní lyriky. Sympaťák Bohumír Stehlík jako obvykle u klavíru s tázavými pohledy.
Začínáme tím, co je vždy náladou a jemnou krajkou melodií nejlepší volbou. Mozartova Sonáta pro housle a klavír B dur KV 454 mi zase připadá, jako kdyby byla napsána pro ni a z úsměvů a hnutí mysli a tváře je znát, že tohle hraje ráda. Doufám, že na mém cifrplátu je vidět, že to rád slyším. Poté znovu jako na Kozlu Prokofjev, Nyní se maximálně soustředím a snažím se poslouchat co nejpodrobněji. Markéta v úvodním slově pravila, že je to typický Prokofjev. Mé hudební znalosti mi nedovolují to potvrdit, leč s touto sonátou musí mít všude úspěch. Je odvážně odlehčená, přesto virtuózní a velmi pestrá. Jako kdyby do ní uložil svůj vztah k hudebním studentům, pro něž ji složil.
V mnohých anketách o nejkrásnější skladbu všech dob se objevuje v prvé desítce Beethovenova Romance č. 2 F dur, původně s doprovodem orchestru. Bohumír však svou hru rozkošatí a jeho pojetí doprovodu je moc dobré. Krása té skladby, již mám doma na desce s Oistrachem, skvěle koresponduje s interpretkou.
Na závěr je už v Markétině komentáři znát, že následující čtyřvěté Four souvenirs Paula Schoenfelda, jež dalo koncertu jméno, je lehčího rázu náladou i formou inspirovaného muzikálem, či jazzem. Gershwin také trochu pokukuje mezi dveřmi. Markéta se zřejmě dobře baví, leč nejde u o nic lehčího, či podbízivého. My jediní na závěr dívce neseme růži obklopenou drobnými kvítky a přizdobenou listy. Kupodivu Atrium této své erbovní hudebnici nedá nic, což považuji přinejmenším za podivné.
Další podivností je stanovení vstupného na 212 Kč a seniorského na 112 a zrušení poloviční slevy pro ZTP, či ZTP/P. Tohle snad nemůže být z hlavy sympatické paní ředitelky. Detaily a důvody neznám. Ale v její odpovědnosti je úplně nepřijatelná skutečnost, že na tištěném programu není ani slovo o tom, že dnes hrají Janoušková a Stehlík a také ani slovo o nich, či programu. Tentokrát se ozvu hlasitě.
Tentokrát tu jsou všichni Janouškovi, tj. rodiče i sestra a já se k závěrečnému povídání přidám. Markéta zítra zase odjíždí do svého hudebního sídla a ještě podrobně neví, jak bude organizováno vystoupení na svátcích hudby v Praze, kde se podělí o Vivaldiho a Piazzolu s jedním houslistou. Pokud jde o mě, já už se zase těším na tradiční štědrodenní odpoledne na Smíchově. A Markétina poznámka o jiných důležitých věcech a starostech k mému podnětu, že by to chtělo Beethovenovu Jarní sonátu, podněcuje k přemýšlení.
